Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1186/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 65.420,- Kč. Uváděli, že žalovaný se na jejich úkor o tuto částku bezdůvodně obohatil, neboť užívá jejich pozemek č. parc. 1229/8 v k. ú. J. bez právního důvodu a neplatí za jeho užívání, ani se nepodílí na jeho údržbě.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. -255, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 4.160,- Kč (výrok I.), ve zbytku, tedy do částky 61.260,- Kč, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V). Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 24. června 2002, č. j. -106, jímž byla žaloba o zaplacení 65.420,- Kč zamítnuta, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. října 2002, č. j. -128, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1996 koupili pozemek č. k. 1229/8 v k. ú. J. a na něm stojící budovy dílny a truhlárny manželé F. a P. S. Prodávající Z. d. J. „v likvidaci“ touto smlouvou zároveň zřídilo věcné břemeno, a to „právo chůze a jízdy k dílně a truhlárně ve směru tam i zpět v nezbytném rozsahu v jakoukoli dobu bez časového omezení nejkratším směrem přes parcelu č. 1229/8 v k. ú. J.“ (která byla v té době v jeho vlastnictví) s tím, že vlastník této parcely je povinen dohodnuté věcné břemeno, které je vyznačeno na geometrickém plánu č. zak. 343-340/95 vyhotoveném 1. 2. 1992 G. s., s. r. o. P. IV/188, trpět. Manželé S. používají dílnu a truhlárnu ke své podnikatelské činnosti – autodopravě. Společně s nimi podniká na základě smlouvy o sdružení ze dne 30. 3. 1998 žalovaný; předmětem sdružení je provozování silniční motorové nákladní dopravy a manželé S. pro sdruženou činnost poskytli investiční majetek. Kupní smlouvou ze dne 27. 4. 1998 žalobci koupili věcným břemenem zatížený pozemek č. k. 1229/8. Jejich žaloba o zrušení věcného břemene byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 10. 2000, č. j. -141, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, č. j. -165, a nabyl právní moci dne 9. 2. 2001. Manželé S. darovací smlouvou ze dne 18. 2. 2002 darovali budovy dílny a truhlárny postavené na pozemku č. k. 1229/7 v k. ú. J. J. a I. S., A. a S. S. a J. a H. A., každému jednu ideální desetinu vzhledem k celku. Na podkladě těchto zjištění – vázán právním názorem odvolacího soudu, že žalovaný užívá pozemek žalobců bez právního důvodu, neboť mu nesvědčí právní důvod chůze a jízdy odvozený z příbuzenského vztahu s manželi S., ani ze společného podnikání s nimi – uzavřel, že žalovaný získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve výši nájemného, které by jako podnikatel platil v případě nájmu užívaného pozemku; výše nájemného byla určena znaleckým posudkem vypracovaným Ing. V. F., soudním znalcem v oboru ekonomika, ceny odhady nemovitostí. Dále soud konstatoval, že právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za dobu do 17. 10. 1999 je promlčeno a žalovaný se jeho promlčení dovolal. Námitku žalobců, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 27. 3. 1996 je neplatná, neshledal důvodnou.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. -311, odvolání žalobců proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, v dalších výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal bezchybnými. Zdůraznil přitom, že užívání pozemku bez nájemní smlouvy či jiného právního titulu je příkladem plnění bez právního důvodu. Protože uživatel, který realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu, není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Není-li její výše stanovena předpisem, určí ji soud postupem podle na základě vlastní úvahy vycházející z finančního ocenění prospěchu, který užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením prospěchu je peněžitá částka odpovídající částkám, které se obvykle v daném místě a čase za užívání věci vynakládají; nejčastěji se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit, jestliže by věc užíval na základě platné nájemní smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.

Žalobci v dovolání vytýkají soudům obou stupňů nesprávné právní závěry při určení hodnoty bezdůvodného obohacení žalovaného. Především jsou přesvědčeni, že soudy měly vycházet z hodnoty věcného břemene chůze a jízdy přes pozemek, nikoli z výše nájemného. Žalovaný totiž „neužíval jejich pozemek jako celek, ani jeho část trvale po určitou dobu, tedy nedisponoval veškerou užitnou hodnotou tohoto pozemku, což je charakteristické pro nájem. Užíval pozemek pouze k průjezdu a průchodu, využíval tedy pouze část užitné hodnoty pozemku“. Srozuměni nejsou ani se způsobem zjištění hodnoty bezdůvodného obohacení. Konfrontují znalecké posudky Ing. S. a Ing. F., které se při určení hodnoty práva odpovídajícího věcnému břemeni liší pouze v určení míry spoluužívání pozemku pro oprávněnou osobu, a polemizují v tomto směru se závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. F., přičemž zpochybňují fundovanost tohoto znalce. Dále namítají, že vyšel-li odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, z názoru, že výše bezdůvodného obohacení se musí odvíjet od nájemného, neměl dostatek skutkových podkladů pro úvahy o jeho vyčíslení, resp. určení jeho výše. Nebylo totiž zjišťováno, jakým způsobem a v jakém rozsahu žalovaný pozemek užíval (přehlédnuto tak zůstalo, že jezdí s mnohatunovými nákladními soupravami), ani jaký byl stavební a technický stav užívaného pozemku. Soudy se spokojily s konstatováním znalce, že v místě nejsou pozemky pronajímány a je proto namístě určit tzv. simulované nájemné. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem, který byl vysloven již v pořadí prvém (zrušovacím) rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci a který se promítl do konečného rozhodnutí, že mu nesvědčí odvozený právní důvod chůze a jízdy přes pozemek žalobců k dílně a truhlárně manželů S., kteří v rozhodné době byli oprávněnými subjekty z věcného břemene zatěžujícího pozemek žalobců. Je nadále přesvědčen, že se chůzí a jízdou po pozemku žalobců k budovám, v nichž podniká s manželi S., na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil. Pozemek žalobců je totiž zatížen věcným břemenem in rem (nikoli in personam, jak dovodil odvolací soud), jímž jsou uspokojovány takové zájmy, které bude mít každý vlastník dílny a truhlárny, a které souvisejí s objektivní možností realizace užitné hodnoty těchto věcí – nemovitostí. Je srozuměn s tím, že věcné břemeno nemá oprávnění využívat jakákoli třetí osoba, ale má zato, že využívat jej mohou ty subjekty, které mají vztah k podnikatelské činnosti provozované vlastníky oprávněné nemovitosti. Připomíná, že žalobci využili nesprávného výkladu věcného břemene a podali několik dalších žalob (na zaměstnance, dodavatele a manžele rodinných příslušníků manželů S.), jimiž požadují zaplacení cca 700.000,- Kč. Žalovaný pak podává přehled právních názorů soudů na daný případ v různých co do podstaty souvisejících věcí. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, k tomu oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem ( , , 4 ), se nejdříve zabýval otázkou jejich přípustnosti.

Dovoláním lze podle ustanovení napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu ( ).

Z obsahu dovolání žalovaného vyplývá, že ve skutečnosti směřuje pouze proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovující části. Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části, by ostatně dovolání žalovaného nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).

Vymezuje-li – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 4.160,- Kč, tedy rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč, a není tudíž ve smyslu přípustné. Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než je podle věty první a odmítnout, aniž se jím mohl zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek.

S přihlédnutím k je namístě posoudit rovněž dovolání podané žalobci. Byť ani v něm to není výslovně uvedeno, i z jeho obsahu lze dovodit, že nesměřuje proti celému rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proti té jeho části, jíž byl potvrzen rozsudečný výrok, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 61.260,- Kč.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c/ Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobců založena, jelikož napadeným výrokem rozsudku byl potvrzen v pořadí sice druhý, avšak z pohledu výsledku řízení totožný (tj. žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena c/ citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v , jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle , jímž je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle použít vůbec (srov. výslovné znění ). Proto jsou bezpředmětné námitky žalobců, jimiž je vytýkán nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, konkrétně námitky ohledně absence zjištění skutečností významných pro stanovení výše nájemného.

Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalobci zpochybnili, je posouzení, zda finanční ocenění prospěchu, který užíváním pozemku vznikl, je namístě odvíjet od nájemného, které by žalovaný musel uhradit, jestliže by pozemek užíval na základě řádné nájemní smlouvy, nebo zda lze finanční ocenění prospěchu získaného užíváním pozemku bez právního důvodu ztotožnit s hodnotou věcného břemene spočívajícího v právu chůze a průjezdu po pozemku. Otázku ocenění prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu řešil dovolací soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, nebo ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , popř. ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. ), v nichž dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu (tj. nájemné, které se vytváří na trhu s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky). Od tohoto závěru, který je soudy nižších stupňů již běžně akceptován, nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Názor žalobců, že majetkový prospěch získaný užíváním jejich pozemku by měl být vyčíslen hodnotou práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a průjezdu po pozemku, neobstojí i proto, že není rozumného důvodu postupovat odlišně při vyčíslení majetkového prospěchu získaného užíváním nemovitosti bez právního důvodu a jejím užíváním na základě neplatného právního úkonu, tedy např. podle neplatné nájemní smlouvy, kdy každý z účastníků je povinen vydat druhému vše, co podle ní získal (srov. § 475 obč. zák.). Není pochyb, že v případě neplatné nájemní smlouvy vydává pronajímatel jím přijaté nájemné a nájemce poskytuje peněžitou náhradu (tedy cenu nájmu) jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno (na tom nic nemění skutečnost, v jakém rozsahu konzumoval užitnou hodnotu nemovitosti). Věcná břemena jsou jednou z forem omezení práva vlastníka nemovité věci ve prospěch určité oprávněné osoby; práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě ať již doživotně nebo po časově omezenou předem konkrétně stanovenou dobu. Právo odpovídající věcnému břemeni sloužící osobě žalovaného v posuzovaném případě nepřicházelo v úvahu; žalovaný nemá žádnou osobní vazbu na žalované ani jejich pozemek. Vyčíslení práva odpovídajícího věcnému břemeni spojenému s nemovitostí bránila zase skutečnost, že žalovaný žádnou nemovitost, k jejímuž užívání by věcné břemeno sloužilo, v době, za kterou je žádáno vydání bezdůvodného obohacení, nevlastnil. Poměřoval-li tudíž odvolací soud hodnotu získaného majetkového prospěchu výší případného nájemného, rozhodl v intencích shora podaného výkladu a výtka dovolatelů, že jeho rozhodnutí je v tomto směru v rozporu s hmotným právem, není opodstatněná. V této souvislosti považuje dovolací soud za nutné zdůraznit, že je při dovolacím přezkumu napadeného rozhodnutí striktně vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací a proto se nemohl vyjadřovat k otázce samotného vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného, která nebyla dovoláním žalobců zpochybněna.

Lze uzavřít, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy dovolání obou účastnických stran byla odmítnuta.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. září 2006

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu