Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1580/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. srpna 2003, č.j. -89, ve znění opravného usnesení ze dne 1. července 2005, č.j. -136, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení částky 550.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 20. prosince 1996 do zaplacení a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že smlouva o úvěru ze dne 31. října 1995 (dále jen „smlouva o úvěru“) uzavřená mezi žalovanou a E. I. (dále jen „dlužník“), kterou byl dlužníkovi poskytnut střednědobý investiční úvěr do výše 4,000.000,- Kč, je platnou smlouvou, mající náležitosti podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Stejně tak prohlášení o ručitelském závazku žalobce ze dne 31. října 1995 (dále též jen „ručitelské prohlášení“) podepsané Ing. J. J., starostou žalobce, kterým bylo zajištěno splnění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru, je platným právním úkonem podle ustanovení § 303 obch. zák., jímž se žalobce zavázal splnit závazky dlužníka do výše 4,000.000,- Kč vzniklé ze smlouvy o úvěru, pokud je nesplní dlužník po písemné výzvě k plnění. Žalobce souhlasil, aby žalovaná uhradila svou zajištěnou pohledávku z prostředků na jeho účtu uvedeném v ručitelském prohlášení i bez jeho příkazu. Nesplnil-li dlužník závazek vrátit poskytnuté prostředky a žalovaná inkasovala z účtu žalobce dne 19. prosince 1996 částku 550.000,- Kč, postupovala v souladu s ručitelským prohlášením a s ustanovením § 306 odst. 1 obch. zák.; o bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna vrátit, tak nejde.

Námitku neplatnosti smlouvy o úvěru a ručitelského prohlášení pro nesprávné uvedení sídla žalované, odvolací soud nepovažoval za důvodnou s tím, že z ostatních údajů v označení žalované, a to z obchodní firmy a identifikačního čísla, je nepochybné, kdo byl poskytovatelem úvěru. Nepřisvědčil ani námitce neplatnosti ručitelského závazku z důvodu, že starosta žalobce k němu nebyl oprávněn s ohledem na neurčitost obsahu usnesení zastupitelstva města K. ze dne 29. června 1995. Přitom zdůraznil, že „pod bodem 36“ tohoto usnesení „je naprosto jednoznačně zřejmý“ souhlas zastupitelstva s ručením určitému podnikatelskému subjektu - dlužníku - za úvěr poskytnutý žalovanou s uvedením rozsahu ručitelského závazku a způsobu jeho úhrady z prostředků rozpočtu města s tím, že je v něm vyjádřeno přesně a určitě i zmocnění pro starostu města k podpisu ručitelského závazku vůči žalované. Usnesení je tak v souladu s ustanovením , o obcích, ve znění účinném k 29. červnu 1995 (dále jen „zákon o obcích“).

Odvolací soud v tomto směru dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. , podle něhož rozhodnutí obecního zastupitelstva podle ustanovení § 36a zákona o obcích je zákonem stanovenou podmínkou právního úkonu obce. Žalobce netvrdil, že usnesení nebylo řádně přijato potřebnou většinou členů městského zastupitelstva a netvrdil, že starosta nebyl oprávněn k právním úkonům za obec. Obecní zastupitelstvo je oprávněno rozhodovat o přijetí záruky nejen za existující, ale i za budoucí závazky, jsou-li přesně specifikovány. Jde-li o budoucí závazky, pak požadovat uvedení všech údajů, jež tvoří obsah smlouvy, jíž se závazek týká, je prakticky nesplnitelné a zákon neklade tyto požadavky ani u ručení za existující závazky.

Odvolací soud konečně neakceptoval ani výhradu týkající se nesplnění povinnosti žalované vyzvat dlužníka a ručitele k plnění závazku, neboť ze zápisu z jednání ze dne 4. prosince 1996, jehož se zúčastnili zástupci účastníků i dlužník, vyplývá, že dlužník byl (písemně) vyzván k úhradě již splatného dluhu ve výši 550.500,- Kč a tento se zavázal zaplatit do 15. prosince 1996, nejpozději do 20. prosince 1996. Inkasovala-li žalovaná z účtu žalobce žalovanou částku již 19. prosince 1996, tedy o dva dny dříve, než tak mohla učinit podle zápisu z jednání, nemá tato skutečnost žádný vliv na posouzení věci, neboť dlužník ve stanovené lhůtě dluh neuhradil a žalované vzniklo právo inkasovat žalovanou částku z účtu žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož usnesení městského zastupitelstva ze dne 29. června 1995 bylo ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích dostatečným právním podkladem k tomu, aby starosta města mohl platně „vystavit“ prohlášení o ručitelském závazku. Je-li rozhodnutí městského zastupitelstva právním úkonem, pak musí splňovat náležitosti právního úkonu podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“). V daném případě je tento projev vůle neúplný a nedostatečný, neboť zastupitelstvo se vyjádřilo pouze obecně, při svém rozhodování nemělo k dispozici smlouvu o úvěru ani text prohlášení o ručitelském závazku, a proto nikdy nesouhlasilo s tím, že ručitel „splní spořitelně všechny finanční závazky dlužníka vzniklé z výše uvedené úvěrové smlouvy“. V usnesení městského zastupitelstva nebyl jednoznačně specifikován věřitel ani dlužník, nebyl vymezen konkrétní ručitelský závazek, neboť nebyl znám obsah ručitelského prohlášení; městské zastupitelstvo tak „souhlasilo“ s ručením za splnění závazku dlužníka, který v době přijetí usnesení neexistoval. Obsah ručení navíc nebyl usnesením dostatečně určitě specifikován, když v něm nebyl vymezen obsah závazku, ke kterému se má ručení vztahovat, označení věřitele je vadné a uvedení účelu úvěru je nedostatečné. Městské zastupitelstvo jednalo o poskytnutí záruky před uzavřením smlouvy o úvěru, nemělo její obsah k dispozici a závazek dlužníka ještě ani neexistoval. Obsah rozhodnutí zastupitelstva o poskytnutí záruky za budoucí závazek musí být stejně úplný a přesný, jako kdyby tu již uzavřená smlouva o úvěru byla. Usnesení zastupitelstva ani neodkazovalo na jiný určitý a srozumitelný dokument.

Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že závazek dlužníka, za nějž je v rozhodnutí městského zastupitelstva přijímáno ručení, musí být dostatečně identifikován, například uvedením jeho konkrétní výše a ostatních náležitostí vyžadovaných zvláštními předpisy nebo smlouvou, z níž zajištění peněžitého závazku vyplývá.

Je-li podle nálezu Ústavního soudu, zmíněného odvolacím soudem, starosta obce oprávněn projevovat již vytvořenou vůli obce, došlo podpisem ručitelského prohlášení bez naplnění zákonné podmínky stanovené v § 36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích k překročení oprávnění starosty jednat za obec, jehož důsledkem je absolutní neplatnost právního úkonu.

Dovolatel dále považuje za rozporný s ustanovením § 306 odst. 1 obch. zák. závěr odvolacího soudu, podle něhož byla žalovaná s ohledem na zápis z jednání ze dne 4. prosince 1996 oprávněna provést inkaso z účtu žalobce k 15. prosinci 1996 (přičemž ze zápisu je zjevné, že tak mohla učinit nejdříve 20. prosince 1996), neboť dlužníkovi nebyla poskytnuta ani zákonem stanovená přiměřená doba k plnění po písemném vyzvání věřitele.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobce za nepřípustné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení až jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení věty první a odmítl.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení a odst. 3 nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že závěr odvolacího soudu, podle kterého usnesení městského zastupitelstva žalobce ze dne 29. června 1995 o schválení převzetí ručení za splnění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru obsahuje určité označení dlužníka a věřitele, jakož i vymezení zajištěného závazku a rozsahu ručení, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc.

Právní posouzení věci odvolacím soudem co do platnosti ručitelského prohlášení žalobce pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§ 303 a § 304 odst. 1 a 2 obch. zák.), když nemá žádné pochybnosti o tom, že podpisem prohlášení o ručení starosta jménem žalobce navenek projevil vůli obce (vyjádřenou v usnesení zastupitelstva ze dne 29. června 1995) zajistit ručením v určeném rozsahu konkrétní budoucí závazek konkrétního dlužníka vůči konkrétnímu věřiteli. Totéž platí i ve vztahu ke splnění podmínek pro uplatnění nároku vůči ručiteli ve smyslu ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. (viz zápis z jednání ze dne 4. prosince 1996 a v něm obsažené údaje o písemné výzvě dlužníku k úhradě již splatné pohledávky).

Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž plně respektuje i právní závěry vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. , jakož i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. , že zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením podle § 303 obch. zák. je majetkoprávním úkonem obce, k jehož platnosti je nutné rozhodnutí obecního zastupitelstva, popř. obecní rady [§ 36a odst. l písm. d) a § 45 písm. p) zákona o obcích].

Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu