Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1014/2006

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 7. 2004, č.j. -7, jímž okresní soud nařídil exekuci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 8. 1. 2004, č.j. -1200, kterým byl povinný (společně a nerozdílně s B. D.) zavázán k zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a jejím provedením pověřil označeného soudního exekutora. S odvolací námitkou povinného, že tvrzení oprávněné v návrhu na nařízení exekuce, že totiž na uspokojení pohledávky nebylo zaplaceno „přes četné urgence“ nic, není pravdivé, se odvolací soud vypořádal závěrem, že taková okolnost je pro nařízení exekuce právně nevýznamné, jelikož k jejímu nařízení „stačí tvrzení oprávněného, že povinnost nebyla splněna dobrovolně“. Skutečnost, že povinný proti vykonávanému titulu podal ústavní stížnost, podle odvolacího soudu důvodem ke zrušení usnesení, jímž okresní soud nařídil exekuci, není.

V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti a aniž výslovně uvádí, které dovolací důvody uplatňuje, povinný namítá, že „exekuční titul…byl vydán v rozporu sd, jelikož mu nebylo umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Již v průběhu trestního řízení…vznesl zásadní námitky a důkazy svědčící v jeho prospěch, avšak soud rozhodující v prvním stupni ani soud odvolací se těmito námitkami a důkazy nezabývaly, čímž porušily jeho základní práva a svobody. Vzhledem k tomu výkon rozhodnutí být nařízen neměl, případně mělo být usnesení o jeho nařízení odvolacím soudem zrušeno, jelikož výkon je nepřípustný, protože zde je důvod, pro který výkon nelze vykonat“.

Nejvyšší soud věc projednal podle , ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. , dále též jen „“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení , je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Povinný se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval (a pojem „zásadní právní význam“ tak ostatně ani nepoužil), a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v , odst. 3 jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Z obsahu – ostatně velmi kusého – dovolání je zjevné, že povinný namítá jak věcnou nesprávnost k exekuci navrženého rozsudku, tak vady trestního řízení, jež spatřuje především v okolnosti, že se soud v trestním řízení nezabýval jeho námitkami a důkazy svědčícími v jeho prospěch. Podkladový titul však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č.j. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).

Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích, použitelných obdobně i pro předmětnou věc, v níž je exekučním titulem rozsudek trestního soudu, resp. (konkrétně) jeho výrok o náhradě škody vydaný v tzv. adhezním řízení, (např. v usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu , nebo „jinou“ vadou podle § 241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Tvrdí-li tedy dovolatel, že v řízení podle trestního řádu nebylo přihlédnuto k jeho námitkám a navrženým důkazům, je tato okolnost pro nařízení exekuce bez právního významu, jelikož exekuční soud (viz výše) z případných vad nalézacího (zde trestního) řízení žádné důsledky vyvodit nemůže; irelevantní pro nařízení exekuce je proto také argument, že se námitkami a důkazními návrhy vznesenými v trestním řízení nezabývaly ani exekuční soudy.

Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( věta první ) – dovolání podle ustanovení , věta první, odmítl.

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu