Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 663/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného C., LTD., Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného advokátem, proti povinné České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, pro 4 082 374,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 23. 9. 2005, č. j. -51, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 25. 2. 2005, č. j. -41, jímž obvodní soud zamítl návrh (podaný „z opatrnosti za účelem zachování nároku“, viz druhý odstavec třetí strany návrhu /č.l. 3/) na nařízení exekuce a pověření označeného soudního exekutora jejím provedením. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že oprávněný – přes výzvu soudu – způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu (dále též jen „ex.ř.“) neprokázal přechod povinnosti z osoby označené jako povinný v exekučním titulu (S. K.) na subjekt, proti němuž byl podán návrh na nařízení exekuce (Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že fyzická osoba žalovaná v nalézacím řízení dne 29. 9. 2001, tedy v období mezi právní mocí vykonávaného platebního rozkazu (2. 6. 1995) a zahájením exekučního řízení (27. 1. 2005), zemřela, a že řízení o dědictví dosud nebylo skončeno (z čehož oprávněný v odvolání dovozoval, že „nemůže doložit přechod práv a povinností z exekučního titulu ze zemřelého S. K. na povinného, neboť dědické řízení nebylo ukončeno, a návrh na exekuci podal proto, aby zabránil promlčení pohledávky“). S další odvolací námitkou oprávněného, že „soud prvního stupně řízení zatížil vadou, když oprávněnému neposkytl dostatečnou lhůtu k předložení rozhodnutí v dědickém řízení, z něhož vyplyne, na koho přešla povinnost z předmětného exekučního titulu“, se městský soud vypořádal závěrem, že takový postup „by vedl k obcházení ustanovení (nemožnost přerušení exekučního řízení)“. K odvolatelem (s poukazem na ustanovení ) navrženému ustanovení opatrovníka „zatím neznámému dědici zemřelého povinného“ odvolací soud zaujal závěr, že „uvedené ustanovení, týkající se případů, kdy účastník zemře během řízení a vznikne tak nebezpečí z prodlení“, se nevztahuje na souzenou věc, kdy „byl přímo v návrhu označen subjekt odlišný od toho, jemuž byla exekučním titulem uložena povinnost“.

V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, „zda lze zamítnout návrh na nařízení exekuce jen proto, že oprávněný neprokázal přechod práva na povinného, když předmětné dědické řízení nebylo ještě skončeno, navíc za situace, kdy oprávněný je nucen podat předmětný návrh z důvodu zachování promlčecí lhůty) oprávněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), spatřuje v právním závěru o nedoložení přechodu povinnosti ( ex. řádu) způsobem předepsaným ustanovením ex. řádu, k němuž odvolací soud dospěl, ačkoli mu bylo známo, že pro dosud neskončené řízení o dědictví není takový průkaz v možnostech oprávněného. Vadu podle pak dovolatel vidí v tom, že soud prvního stupně „nevyčkal vydání rozhodnutí v dědickém řízení, z něhož vyplyne, na koho přešla povinnost z exekučního titulu, a neposkytl oprávněnému přiměřenou dodatečnou lhůtu k předloženíy, jíž se přechod povinnosti prokáže“. Vadu řízení – stejně jako v odvolání – oprávněný spatřuje i v tom, že „neznámému (eventuálnímu) dědici žalovaného nebyl v exekučním řízení ustanoven opatrovník, což by bylo v souladu s příslušnými procesními předpisy, a což by zároveň umožnilo zachování práv oprávněného“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, jelikož táž právní otázka, jíž dovolatel připisuje zásadní právní význam, již byla vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu z 26. 1. 2006, sp. zn. , ve věci vedené (tehdy pod sp. zn. ) mezi týmiž účastníky, pro tutéž pohledávku (4 082 374,- Kč s příslušenstvím) na základě téhož exekučního titulu (platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni z 11. 5. 1995, sp. zn. , pravomocného a vykonatelného 2. 6. 1995).

Předmětem dovolacího přezkumu tehdy byl především právní závěr odvolacího soudu (stejný jako v řízení nynějším), že na průkazu přechodu (převodu) povinnosti ve smyslu ex. řádu způsobem předepsaným jeho ustanovením je třeba v případě univerzální sukcese ( ve spojení s ustanovením ) trvat i tehdy, kdy řízení o dědictví po původním povinném není v době rozhodování soudu o nařízení exekuce skončeno, a kdy oprávněný proto ve snaze předejít případnému promlčení výkonu (exekuce) navrhuje nařízení exekuce proti státu s odůvodněním, že „vzhledem k předpokládané hodnotě aktiv a pasiv dědictví není vyloučeno, že všichni dědicové dědictví odmítnou a to tak připadne státu, který se pak stane osobou odpovědnou za zůstavitelovy závazky, a to k datu jeho smrti“.

Nedůvodnost dovolání tehdy Nejvyšší soud dovodil především z toho, že oprávněný pomíjí základní požadavek kladený exekučním řádem, že totiž k tomu, aby mohla být exekuce provedena proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, je třeba (již nastalý, tedy perfektní) přechod povinnosti nejen prokázat ( ex. řádu), ale – logicky – především tvrdit ( ve spojení s ex. řádu). Oprávněný však v dovolání (ani v odvolání) takovýto perfektní přechod povinnosti ze žalovaného v nalézacím řízení na subjekt, proti němuž podal návrh na nařízení exekuce, nikdy v průběhu exekučního řízení netvrdil, pouze v návrhu, jejž ostatně sám označil (stejně jako v nynějším řízení sp. zn. ) jako podaný „z opatrnosti za účelem zachování svého nároku“ (z hlediska ustanovení a obchodního zákoníku, upravujících promlčení), jen vyslovil domněnku, že „není vyloučeno, že všichni dědicové dědictví odmítnou a to tak připadne státu, který se pak stane osobou odpovědnou za zůstavitelovy závazky, a to k datu jeho smrti“.

Jestliže ovšem přechod povinnosti oprávněný netvrdil, uvádí se v uvedeném judikátu, lze tím méně dovodit, že jej (navíc kvalifikovaným způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 ex. řádu) prokázal, resp. doložil, jak to vyžaduje ustanovení § 36 odst. 3 ex. řádu. Oprávněný ostatně v dovolání splnění svého „důkazního břemene“ či – přesněji řečeno – splnění své povinnosti přechod závazku kvalifikovaně doložit, ani nenamítá; v dovolání (i v odvolání) pouze vysvětluje, proč této své povinnosti nedostál, resp. dostát nemohl. Již z tohoto důvodu (nehledě ovšem na to, že v době rozhodování o návrhu na nařízení exekuce nebylo jisto, zda – vůbec – řízení o dědictví bude ukončeno rozhodnutím, z něhož bude jakékoli právní nástupnictví vyplývat /bez právního nástupnictví je dědické řízení skončeno např. v případě likvidace dědictví podle nebo v případě, že řízení je – protože zůstavitel nezanechal majetek – zastaveno podle /) nelze dovolání považovat za opodstatněné.

Pokud pak jde o namítnutou vadu řízení podle , tou (kromě toho, že jde o dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle , odst. 3 nezpůsobilý) řízení netrpí, jelikož „vyčkání“ vydání rozhodnutí v dědickém řízení žádné ustanovení exekučního ani exekučnímu soudu nepředepisuje. Námitka, že soud, „aby umožnil zachování práv oprávněného (a neporušil přitom příslušné procesní předpisy nepřipouštějící přerušení exekučního řízení)“, měl ustanovit „neznámému (eventuálnímu) dědici“ opatrovníka, je (kromě řady dalších důvodů, jež je nadbytečné vysvětlovat, jelikož by šlo opět o dovolací důvod podle , k založení přípustnosti dovolání podle , odst. 3 nezpůsobilý) nepřípadná již proto, že zná (kromě jiných případů v něm uvedených) ustanovení opatrovníka např. účastníku, jehož pobyt není znám, (nebo) který se nemůže nikoli jen na přechodnou dobu účastnit řízení apod., nikdy však účastníku, jenž – vůbec – znám není (sám dovolatel ho považuje za „neznámého, resp. eventuálního“ dědice).

Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání ( věta první ) podle ustanovení věty první a odmítl.

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. ex. řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu