Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 780/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2005, č. j. -181, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2002, č. j. -87, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu „družstevního bytu č. 32, I. kat., o velikosti 3+1., ve 12. podlaží domu č. p. 1268 v O. – H. na ul. M. 25“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 27. listopadu 2002, č. j. -107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 22. září 2004, č. j. -149, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude nadále užívat jako člen družstva žalovaný, žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. -181, změnil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 27. listopadu 1965 bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. června 2000, č. j. -9, pravomocně ke dni 11. srpna 2000 rozvedeno. Dále rovněž zjistily, že žalovaný byl v době od 24. února 1969 do 31. prosince 2000 zaměstnancem V., a. s., že poté se stal zaměstnancem dceřiné společnosti V.-ú., spol. s r. o., kde pracuje dosud, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 3. prosince 1969 mu byl přidělen předmětný byt jako byt podnikový a že na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 16. dubna 1970 mu byl předmětný byt odevzdán do užívání. Poté vzaly za zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 17. prosince 1999 byl předmětný dům převeden do vlastnictví Bytového družstva N. 25, se sídlem v O. – H., M. 25 (dále jen „bytové družstvo“), že dne 3. ledna 2000 byla ohledně předmětného bytu uzavřena mezi bytovým družstvem a žalovaným smlouva o nájmu bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 3. ledna 2000“), že následně byla nájemní smlouva ze dne 3. ledna 2000 předložena k podpisu rovněž žalobkyni a že v době od června 1999 do prosince 1999 byla žalobkyně opakovaně hospitalizována v psychiatrických léčebnách a z důvodu rekonvalescence pobývala rovněž u své dcery v D. Nakonec také zjistily, že podle stanov bytového družstva se při založení stali jeho členy stávající nájemci bytů v předmětném domě, kteří mimo jiné podali písemnou přihlášku do družstva (čl. 6 odst. 2 stanov), že jestliže za trvání manželství se manželé nebo jeden z nich stanou nájemci družstevního bytu, vznikne společný nájem bytu manžely a jejich společné členství v družstvu (čl. 9 odst. 1 stanov), a že člen družstva má právo na uzavření nájemní smlouvy ke konkrétnímu bytu, splatí-li členský vklad, tj. základní členský vklad a případně další členský vklad na výzvu představenstva a ve lhůtě stanovené členskou schůzí (čl. 11 odst. 3 stanov). Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů shodně dovodily, že v době do 31. prosince 1991 svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace pouze žalovanému a že toto právo se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu služebního bytu svědčící opět pouze žalovanému ( , , ve znění po novele provedené – dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně dále dovodil, že následně účastníkům vzniklo ve smyslu obč. zák. a stanov družstva právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, neboť pobyt žalobkyně mimo předmětný byt nelze hodnotit jako ukončení společného soužití účastníků. Proto – za splnění podmínek uvedených v ustanovení větě druhé obč. zák. – žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud se posouzením věci z hledisek uvedených v citovaném ustanovení vůbec nezabýval a uzavřel, že účastníkům právo společného nájmu předmětného bytu a společné členství v družstvu (ve smyslu obč. zák.) nevzniklo; proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dospěl k závěru, že členem družstva se jako dosavadní nájemce bytu stal pouze žalovaný, jehož právo nájmu do té doby nedružstevního bytu se za analogického použití ( obč. zák.) ustanovení obč. zák. transformovalo na právo nájmu družstevního bytu svědčící opět pouze jemu. Zde odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2005, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila především správnost právního závěru, že právo nájmu předmětného družstevního bytu svědčí pouze žalobci a že účastníkům tudíž nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu družstevního bytu. Má za to, že vzniklo-li právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za trvání manželství účastníků a – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – nelze dovodit, že by v té době účastníci spolu trvale nežili, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství manželů v bytovém družstvu (podle ve spojení s ustanovením obč. zák.). Uvedla, že za této situace mělo být žalobě vyhověno s tím, že – z důvodů uvedených v dovolání – měla být ona určena nájemkyní bytu jako členka družstva. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu právo společného nájmu bytu manžely a společné členství v družstvu.

Dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že v době do 31. prosince 1991 byl uživatelem předmětného bytu pouze žalovaný (účastníkům nesvědčilo tehdejší právo společného užívání bytu manžely), neboť předmětný byt byl v té době bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace ( , kterou se provádějí některá ustanovení ; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 – , kterým se provádí )), na nějž se vztahovalo ustanovení , , ve znění platném do 31. prosince 1991, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Stejně tak nebyla zpochybněna ani správnost právního závěru, že právo osobního užívání bytu žalovaného se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle obč. zák. na jeho právo nájmu služebního bytu, nikoliv na právo společného nájmu bytu manžely.

Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že za trvání manželství účastníků se změnil charakter předmětného bytu (z bytu služebního se stal bytem družstevním) a že členem bytového družstva se jako dosavadní nájemce bytu stal pouze žalovaný.

Za této situace dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.

Dovolací soud – na rozdíl od odvolacího soudu – však zastává názor, že přeměna předmětného (služebního) bytu na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik členství žalovaného v bytovém družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a nabytí vlastnického práva k předmětnému domu bytovým družstvem. Jde o kvalitativně nové (jiné), svým významem natolik zásadní skutečnosti, které lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle § 703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Proto stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§ 853 obč. zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2106 v sešitě 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. ). Zbývá dodat, že v projednávané věci jde o vznik nového práva (práva společného nájmu družstevního bytu manžely) a nikoli o transformaci již existujícího práva společného nájmu (nedružstevního) bytu manžely na právo společného nájmu družstevního bytu manžely. Proto se zde neuplatní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 6 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura (citovaný rozsudek byl na společném zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 7. prosince 2005 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), tj. v rozsudku, na nějž (nesprávně) odkázal odvolací soud.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že vzniklo-li žalovanému jako  „stávajícímu nájemci bytu“ členství v bytovém družstvu a stal-li se jako člen družstva nájemcem družstevního bytu, vzniklo účastníkům – za předpokladu, že spolu trvale žili v den nabytí vlastnického práva bytového družstva k předmětnému domu – právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Dovolací důvod podle byl proto uplatněn opodstatněně.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně ve smyslu ustanovení věty před středníkem správný. Dovolací soud jej proto podle věty za středníkem zrušil a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Miroslav  F e r á k , v.r.

předseda senátu