Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 1650/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně pojišťovny České republiky, zastoupené, advokátem, proti žalované Z. z. s. J. k., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 7 440 547,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2005, č.j. -80, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2005, č.j. -80, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2004, č.j. -57, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. září 2004, č.j. -57, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení částky 7 440 547,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala žalované částky jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované (tehdy pod názvem Ú. s. z. s.) v důsledku žalobkyní následně zjištěného překročení stanovené maximální ceny za poskytnutou zdravotní péči za rok 2001 o částku 8 180 547,90 Kč s tím, že v důsledku snížení úhrady, kterou proplatila žalované za vyúčtovanou zdravotní péči v lednu 2004 o částku 740 000,- Kč, učinila předmětem žalobního nároku finanční obnos ve výši 7 440 547,90 Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného závěru soudů obou stupňů byla mezi účastníky platně uzavřena v souladu s , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče ve znění dodatku č. 1, v níž se žalovaná zavázala poskytovat pojištěncům žalobkyně zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a žalobkyně se zavázala uhradit provedenou zdravotní péči průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům v souladu s právními předpisy a touto smlouvou. Součástí smlouvy bylo i stanovení způsobu úhrady za poskytnutou zdravotní péči a to paušální částkou, který byl podle názoru odvolacího soudu sjednán v souladu s , kterou se vydávají rámcové smlouvy, vydanou na základě zákonného zmocnění v k jeho provedení. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že v článku IV. přílohy č. 7 k cit. vyhlášce upravujícím způsob úhrady poskytované zdravotní péče je stanovena alternativní možnost sjednání si ceny bodu a výše úhrady zdravotní péče, a to buď ve smlouvě podle výsledku dohodovacího řízení a nebo v souladu se zvláštním právním předpisem. Alternativnímu výčtu možností sjednání pak podle odvolacího soudu odpovídá i znění odst. 2 článku IV. cit. vyhlášky, který příkladmo uvádí způsoby úhrady a to mimo jiné pod písmenem a) úhradu za zdravotní výkony podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a písmenem b) pak paušální úhradou. , o cenách a v návaznosti na něj vydané cenové výměry Ministerstva financí se dle názoru odvolacího soudu vztahují pouze na cenovou regulaci bodu, nikoli však na paušální úhradu, která je od bodové úhrady úhradou odlišnou – na body nepřekročitelnou. Cenová regulace vyjádřená maximální hodnotou bodu, s ohledem na učiněný závěr o sjednání paušální úhrady bez závislosti na hodnotě bodu, nemůže mít proto podle odvolacího soudu za následek neplatnost takového ujednání pro rozpor se zákonem. Účastníky zvolený paušální způsob úhrady zdravotní péče tedy podle odvolacího soudu postrádá jakoukoliv souvztažnost k množství provedených výkonů a je regulován pouze počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, bez ohledu na počet zdravotních úkonů. Odvolací soud tak nepřisvědčil odvolatelce (žalobkyni) tvrdící, že stanovená maximální cena bodu nesmí být při sjednávání individuální ceny zdravotnického výkonu překročena se zdůvodněním, že tento její názor by zcela popíral smysl zákonné možnosti sjednání paušální úhrady za poskytnutou zdravotní péči.

Za stavu, kdy se žalobkyně ve smlouvě zavázala hradit žalované poskytnutou zdravotní péči konkrétně stanovenou paušální platbou, dospěl odvolací soud k závěru, že nepřichází v úvahu úhrada dle bodového hodnocení zdravotních výkonů a žalobkyně není oprávněna provádět dodatečné odečty z paušální úhrady v rámci regulačních mechanismů dle , o cenách, ze kterého vychází seznam s regulovanými cenami. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále též jen „“), neboť se domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením věci podle Zásadní právní význam spatřuje v posouzení otázky, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahují na veškeré způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví, upravujícího způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči. Řešení této otázky, při jejímž posouzení soudy obou stupňů pochybily a kterou považuje pro rozhodnutí o uplatněném žalobním nároku za zásadní, je podle vyjádření dovolatelky předmětem desítek soudních sporů se stejným předmětem řízení, které vede se zařízeními obdobnými svou povahou žalované.

Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů v dané věci rozhodly nesprávně za situace, kdy podle , o cenách, ve spojení s cenovým výměrem Ministerstva financí, platí regulované ceny, tj. ceny maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou veškerou zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Podle jejího názoru není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle , která stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Podle dovolatelky se cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za zdravotní péči, tedy i na celou oblast odbornosti zdravotnické záchranné služby, a to bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka tak tvrdí, že paušální způsob úhrady ceny za poskytnutou zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění, který si účastníci v předmětné smlouvě sjednali, je nutné posoudit jako způsob úhrady v intencích ceny stanovené v návaznosti na cenovou regulaci. Pokud by měl zákonodárce či Ministerstvo financí jako cenový orgán v úmyslu provedení regulace pouze u výkonového způsobu úhrady, jistě by uvedl, že regulace cen se vztahuje výhradně na tento způsob úhrady a nikoliv na všechny ceny v dané oblasti regulace.

Dovolatelka zdůrazňuje nutnost přesného rozlišování pojmu „výše ceny za poskytnutou zdravotní péči“ a pojmu „způsob úhrady ceny za zdravotní péči“, jejichž používání v rovnocenném významu má dle jejího názoru za následek nesprávné právní posouzení povahy uplatněných nároků.

Dovolatelka je přesvědčena o tom, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně právně pochybil, nedospěl-li k závěru, že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak bude platba již definované a stanovené výše ceny za poskytnutou zdravotní péči provedena, a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči. Dovolatelka, argumentujíc jak již shora jí uváděnými cenovými předpisy, konkrétními ustanovení , tak i , tak zastává názor, že zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení mají v rámci svých smluvních vztahů smluvní volnost pouze ve způsobu, jakým vzájemně realizují platby za zdravotní péči, jejichž výše byla stanovena dle předpisů cenové regulace, přičemž nevidí důvod k tomu, aby sjednaná výše úhrady nepodléhala cenové regulaci Ministerstva financí, a to bez ohledu na to, jakého mechanismu bylo použito při jejím výpočtu.

Dovolatelka oponuje i závěru soudů obou stupňů o soukromoprávním charakteru účastníky uzavřené smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče. V této souvislosti uvádí, že smluvní vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními jsou regulovány řadou právních předpisů, z nichž samotná závazně upravuje obsah smluv o poskytování zdravotní péče, přičemž sama žalobkyně je veřejnoprávní korporací založenou zákonem sui generis, vybavenou rozsáhlou působností při provádění veřejného zdravotního pojištění. Za tohoto stavu má poukazování soudů v odůvodnění rozhodnutí na smluvní volnost smluvních stran při sjednávání obsahu závazků (včetně stanovení výše ceny za poskytovanou zdravotní péči) ve smlouvách o poskytování a úhradě zdravotní péče za naprosto nepřípadné a nemístné.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud z důvodu nesprávného právního posouzení věci rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Po podání dovolání Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. října 2005, sp. zn. F 14670/2005, F 14671/2005, F 14672/2005, F 14673/2005, F 14674/2005, F 14675/2005, F 16136/2005, které nabylo právní moci dne 4. listopadu 2005 (č.l. 109 spisu), rozhodl mimo jiné v obchodním rejstříku vedeném u téhož soudu v oddílu Pr, vložce číslo 394, o výmazu dosavadního názvu žalované Ú. s. z. s. v Č. B. a o zápisu jejího názvu Z. z. s. J. k., s datem zápisu této změny 1. července 2005.

Dovolání je v této věci přípustné podle ve spojení s , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v posouzení (řešení) otázky platnosti (resp. částečné platnosti) předmětné smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, která byla základem pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku a kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v , a b) a (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. , větu druhou, ); tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu ani neshledal.

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. , větu první, ). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění regulovanou cenou ve smyslu , o cenách, stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném výměrem Ministerstva financí, publikovaném v Cenovém věstníku Ministerstva financí ( , o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění byla v souladu s , o cenách, úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží danou cenovými orgány ( ), v daném případě cenou maximální. Přitom maximální cena je cena, kterou není přípustné podle překročit a která platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží ( ). Došlo-li tedy v dané věci následně, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla porušena cenová regulace, konkrétně o cenách.

Posoudil-li za této situace odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně), že předmětná smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění včetně ujednání o ceně sjednané konkrétně stanovenou paušální platbou za poskytnutou zdravotní péči není v rozporu s cenovými předpisy, neboť zákonem byla regulována jen maximální cena jednoho bodu za zdravotní výkon, zatímco při paušální úhradě byla platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, neboť vycházela z odlišných mechanismů výpočtu než způsob výkonový, a pro paušální úhradu nebyl v zákoně o cenách stanoven žádný regulační mechanismus, je tento jeho závěr v rozporu s hmotným právem (s cenovými předpisy), konkrétně s o cenách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2005, sp. zn. , v němž bylo judikováno, že porušením cenové regulace podle , o cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i když k překročení regulované ceny došlo podle , o veřejném zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči).

V článku XIII. bod 1. předmětné smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče účastníci uvedli, že vztahy mezi nimi touto smlouvou neupravené se řídí právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování zdravotní péče, a dalšími příslušnými právními předpisy.

Podle ustanovení , věty čtvrté, (dále též jen „obč. zák.“) platí, že je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Toto ustanovení upravuje tzv. relativní neplatnost právního úkonu, která, na rozdíl od absolutní neplatnosti právního úkonu, jež nastává ze zákona (srov. § 39 obč. zák.), je založena na principu, že právní úkon, u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za platný, pokud se ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, neplatnosti právního úkonu nedovolal.

Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se uskutečňuje výslovným projevem, ze kterého je jasně patrna vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu (z toho se podává, že je vyloučeno dovolat se neplatnosti právního úkonu konkludentně). Soudní praxe nikterak nevylučuje, že za dovolání se neplatnosti právního úkonu lze považovat tvrzení oprávněného subjektu v žalobě, ze kterého lze dovodit jeho vůli, že nechce být právním úkonem (dohodou) vázán (viz Jehlička O., Švestka J., Škárová M. a kol.: . Komentář. 9. vydání. Praha, C. H. Beck 2004, komentář k , strana 247).

Přestože ze žaloby lze dovodit vůli žalobkyně nebýt dohodou účastníků o výši ceny vázána, závěr, nastala-li v důsledku porušení cenových předpisů při uzavření smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče tzv. relativní neplatnost právního úkonu ve smyslu § 40a obč. zák., učinit nelze. Ve smyslu ustanovení § 40a, věty druhé, obč. zák. se totiž neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Zodpovězení této otázky je odvislé od skutkových zjištění, která ve spisu chybí, neboť soudy se v nalézacím řízení touto otázkou nezabývaly. Až po potřebném doplnění skutkového stavu tak bude možné posoudit, zda se žalobkyně může neplatnosti právního úkonu dovolávat (§ 40a, věta druhá, obč. zák.), a teprve poté bude možné o žalobním nároku rozhodnout.

Za této situace nelze než uzavřít, že odvolací soud věc nesprávně posoudil a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ ] byl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (, část věty za středníkem, ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (, část první věty za středníkem, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. dubna 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu