Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2031/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č. j. -52, ve spojení s usnesením ze dne 13. října 2004, č. j. -57, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu žalobkyně zajistí náhradní ubytování, „byt č. 39/1, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v prvním nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 39 v M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že manželství žalobkyně a P. K. (původních společných členů Okresního stavebního bytového družstva se sídlem v H. B. a společných uživatelů předmětného bytu) bylo pravomocně rozvedeno, že na základě rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. května 1983, sp. zn. , se žalobkyně stala jedinou členkou bytového družstva a výlučnou uživatelkou předmětného bytu, že dne 26. března 1983 uzavřeli účastníci manželství, že na základě smlouvy o bezúplatném převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 22. dubna 1999 se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí předmětného bytu a spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 6565/39179 společných částí a nebytových prostor domu čp. 39 v M. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 10. května 1999 a že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. září 2003, sp. zn. , bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno. Dále zjistil, že žalobkyně v předmětném bytě nebydlí a že byt obývá žalovaný, který platí inkaso. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že právo žalovaného užívat předmětný byt zaniklo rozvodem manželství účastníků a že žalovaná má za této situace právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva; proto žalobě – s odkazem na ustanovení , , v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl. Ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného především konstatoval, že neobsahuje ustanovení o bytové náhradě pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt ve vlastnictví druhého z bývalých manželů. Dále – s odkazem na ustálenou judikaturu – dovodil, že nárok rozvedeného manžela (nevlastníka bytu) na bytovou náhradu je nutno posoudit za použití analogie ( obč. zák.) podle věty druhé obč. zák. Poté však rovněž dovodil, že zaniklo-li právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu vzniklé uzavřením jejich manželství rozvodem manželství, má žalovaný právo na pouhé náhradní ubytování ve smyslu věty první obč. zák.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. , -82, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování; současně potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. října 2004, č. j. -57, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zaniklo dnem 10. května 1999, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, že od této doby užíval žalovaný předmětný byt pouze z titulu existujícího rodinněprávního vztahu účastníků a že rozvodem manželství účastníků zanikl i tento jeho právní důvod užívání bytu. Za této situace dospěl k závěru, že otázku bytové náhrady pro žalovaného je zapotřebí posoudit – za použití analogie (§ 853 obč. zák.) – podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Protože shledal, že v daném případě je naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného ustanovení, přisoudil žalovanému – stejně jako soud prvního stupně – bytovou náhradu ve formě pouhého náhradní ubytování. Přitom na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných usoudil z toho, že žalobkyně se sama přičinila o získání bytu do svého vlastnictví, že po rozvodu manželství žalovaný neplatil žalobkyni za užívání bytu žádné nájemné a platil pouze úhradu za služby spojené s užíváním bytu a že navíc žalobkyně sama platila poplatek za správu bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a c/ , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”). V dovolání především obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci. Uvedl, že v předmětném bytě měl a stále má trvalé bydliště, že jej obýval a i v současné době obývá, že nesl a nadále nese náklady spojené s předmětným bytem a že jinou možnost bydlení nemá. Dále namítl, že zákon neřeší otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt získaný druhým manželem do vlastnictví, že bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování pokládá v tomto případě za nedostatečnou a že jeho vyklizovací povinnost z bytu měla být vázána na zajištění náhradního bytu. Dovolatel souhlasil s názorem, že není-li otázka bytové náhrady v tomto případě v zákoně upravena, lze za použití analogie použít ta ustanovení , která upravují vztahy obsahem a účelem nejbližší. Zastává však názor, že ustanovení obč. zák. nelze použít proto, že zde nešlo o žádný z případů zániku práva společného nájmu bytu upravených v ustanovení obč. zák. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně byla vlastnicí bytu a že on byl oprávněn byt užívat až do okamžiku zániku manželství. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že – při posuzování otázky naplněnosti předpokladů důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu věty druhé obč. zák. – nevzal v úvahu, že žalobkyně byla po dobu jedenácti let doma s dětmi, že rodinu zajišťoval on, že i po rozvodu manželství platil případné dluhy, že žalobkyně jako nezaměstnaná nemá z čeho platit poplatek za správu bytu, že veškeré náklady s bytem i nadále nese pouze on a že žalobkyni i v současné době finančně podporuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že přípustnost dovolání podle nepřipadá v úvahu proto, že napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Současně namítla, že dovolání nemůže být přípustné ani podle , neboť otázka bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit dům či byt vlastnicky náležející druhému manželovi, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto ustáleného řešení neodchýlil. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle nebo podle Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. ).

Ačkoliv odvolací soud v projednávané věci posoudil otázku bytové náhrady podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., přisoudil žalovanému – stejně jako soud prvního stupně, který ve vztahu k bytové náhradě postupoval podle věty první obč. zák. – náhradní ubytování. Rozdílnost právního posouzení neměla tedy vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení a nejde proto o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu Protože napadený rozsudek je ve skutečnosti rozsudkem potvrzujícím, nemůže být dovolání přípustné podle

Dovolání však není přípustné ani podle , neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, ve skutečnosti potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu věty druhé obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právních závěrech, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zaniklo dnem 10. května 1999, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, že od této doby užíval žalovaný předmětný byt pouze z titulu existujícího rodinněprávního vztahu účastníků a že rozvodem manželství účastníků zanikl i tento jeho právní důvod užívání bytu. Protože správnost uvedených právních závěrů nebyla dovoláním ani zpochybněna, nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu (viz ). Dovoláním však byla napadena správnost dalšího právního závěru, že otázku bytové náhrady pro žalovaného je vzhledem k nedostatku výslovné úpravy zapotřebí analogicky ( obč. zák.) posoudit podle věty druhé obč. zák. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že byť nárok na bytovou náhradu u vyklizovaného rozvedeného manžela – nevlastníka výslovně neupravil, nelze přesto dovodit, že tomuto rozvedenému manželovi bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky ( obč. zák.) podle toho ustanovení , které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší, tj. ustanovení, jež upravují náhrady za vyklizený byt ( obč. zák., konkrétně věta druhá obč. zák.) při zániku práva užívat byt (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2001, sp. zn. , a ze 17. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 16 a C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze 14. března 2001, sp. zn. , z 30. května 2001, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , a z 27. října 2004, sp. zn. ).

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud posoudil otázku formy bytové náhrady pro žalovaného podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. dubna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k ,v.r.

předseda senátu