Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1060/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. Š., zastoupenému vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Teplicích jako opatrovníkem, o 22.214,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2004 č.j. -56, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 22 214,- Kč s příslušenstvím (které v žalobě specifikovala). Žalobu odůvodnila tím, že uzavřením dohod o náhradě škody uznal žalovaný částky 543,- Kč, 1 180,- Kč, 6 120,- Kč, 4 691,- Kč, 6 848,- Kč a 3 015,- Kč co do důvodu a výše za svůj pravý a splatný dluh vůči žalobkyni a zavázal se jej uhradit formou měsíčních splátek po 400,- Kč a 500,- Kč. Protože však žalovaný ze svého dluhu dosud uhradil pouze 183,- Kč, ačkoli byl k jeho splnění písemně vyzván, žalobkyni proto „nezbývá, než se obrátit na soud“.

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2.4.2003 č.j. -38 (správně -40) žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé dovodil, že na základě ustanovení je třeba věc posoudit podle ustanovení zák. práce. Žalobkyně však písemné potvrzení o převzetí výstrojních součástek žalovaným nepředložila, a ani „nebyly navrženy ani předloženy žádné důkazy k prokázání odpovědnosti žalovaného v případě jejího posuzování podle ustanovení zák. práce“. Dohody o náhradě škody, které byly k důkazu předloženy, nejsou - jak dovozuje „rozhodnutí publikované pod číslem R 97/68“ - samostatným zavazovacím důvodem, nezakládají ani domněnku o existenci dluhu v době jeho uznání a mají význam pouze pro posuzování běhu promlčecí lhůty.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. -56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že odpovědnost žalovaného podle ustanovení zák. práce není dána, neboť nebylo předloženo písemné potvrzení o převzetí svěřených předmětů, a pro posouzení podle ustanovení zák. práce žalobkyně nenabídla „přes poučení okresního soudu ( )“ o zavinění žalovaného na vzniku škody žádné důkazy. Dohody o náhradě škody, které uzavřeli účastníci, ustanovení „zcela jednoznačně podřazuje“ do oblasti pracovněprávních vztahů upravených . Z ustanovení obč. zák. podle názoru odvolacího soudu vycházet nelze i z toho důvodu, že „odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů je zcela upravena a analogie proto nepřichází v úvahu“. Odvolací soud proto vyslovil nesouhlas s názorem žalobkyně, že ustanovení obč. zák. způsobuje „nepoužitelnost“ rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 97/68“, „neboť jde o ustanovení, které není normou pracovního práva“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení , neboť „otázku, zda v daném případě žalovaný uznal závazek k zaplacení sporné částky a zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku, rozsudky soudů prvního a druhého stupně řeší v rozporu s hmotným právem a s existující judikaturou“. Jestliže odvolací soud dovodil, že dohoda o náhradě škody ve smyslu zák. práce (správně zák. práce) není samostatným zavazovacím důvodem, a ani se jím nezakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době uznání, pak nevzal v úvahu odůvodnění tohoto judikátu, v němž se kromě jiného uvádí, že „s takovouto dohodou mající povahu narovnání je pak spojen zánik původního závazku pracovníka k náhradě škody a jeho nahrazení novým závazkem, jehož původ tkví v dohodě (narovnání), nikoliv v odpovědnosti pracovníka za způsobenou škodu“. Kromě toho podle názoru dovolatelky byl tento judikát „evidentně vydán v době velmi vzdálené“ předtím, než od 1. 1. 1992 došlo „k zásadní novelizaci obč. zákoníku, mimo jiné ustanovení o uznání dluhu dlužníkem“. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2004, sp. zn. -51 a na základě závěrů zde uvedených se „domnívá, že judikát R 97/68 v oblasti vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době uznání byl s přihlédnutím k výše uvedenému v současné době již překonán“. Dovolatelka dále dovozovala, že při uzavření dohody o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady byly splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a jde tedy o dvoustranný právní úkon, který je způsobilý stát se samostatným zavazovacím důvodem, s nímž absence domněnky dluhu není spojena. Byť a jsou samostatnými právními předpisy s některými odlišnými právními principy, v případě posouzení právních účinků dohody o uznání dluhu není důvodu pro odlišné posouzení, zejména jestliže jako kogentní právní předpis nestanoví výslovně, jaké účinky toto uznání podle ustanovení zák. práce zakládá. Za tohoto stavu je podle žalobkyně odůvodněn závěr, že „dohoda o náhradě škody zakládá samostatný zavazovací důvod, a v této souvislosti důkazní břemeno o případné neexistenci dluhu leží na žalovaném“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudu obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Odvolací soud, který při posuzování projednávané věci i v současné době vycházel na základě ustanovení , o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu, z ustanovení a zák. práce (srov. , o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze), řešil právní otázku, jaké účinky má uznání závazku v určené výši a dohoda o způsobu úhrady podle ustanovení zák. práce. Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor, že uznání závazku k náhradě škody podle ustanovení zák. práce (nyní odst 3 zák. práce) není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání. Uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ustanovení zák. práce (nyní odst 3 zák. práce) nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání pracovníka, s nímž spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu; stalo-li se písemnou formou, má ovšem ten právní důsledek, že pro uplatnění uznaného peněžitého nároku platí desetiletá prekluzívní lhůta podle ustanovení zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.1968 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1968, pod č. 97). Již z uvedeného je zřejmé, že nelze sdílet názor dovolatelky, že „ jako kogentní právní předpis nestanoví výslovně, jaké účinky toto uznání podle zakládá, resp. nezakládá“.

Odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že „nevzal v úvahu odůvodnění k tomuto judikátu“, neboť - jak se v dovolání uvádí - „dohoda o náhradě škody nesporně povahu narovnání má“. Dovolatelka totiž nepřípustně směšuje uznání náhrady škody a dohodu o způsobu její úhrady podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce, která je jedním ze způsobů zajištění závazku, s dohodou o narovnání podle ustanovení § 259 zák. práce, která je zase jedním ze způsobů zániku závazku. Protože je nepochybné, že institut zajištění existujícího závazku s institutem zániku existujícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým, nelze navzájem zaměňovat, podává judikát uvedený shora v tomto směru vysvětlení, že otázku, zda šlo ze strany pracovníka toliko o uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ustanovení § 185 odst. 4 zák. práce (nyní § 185 odst. 3 zák. práce), tedy o jednostranný právní úkon pracovníka, nebo o dohodu ve smyslu § 244 a 259 zák. práce, je třeba posuzovat podle obecného ustanovení § 240 zák. práce o právních úkonech a podle ustanovení § 242 téhož zákona o neplatnosti právních úkonů. Z těchto důvodů - protože instituty zajištění závazku a zániku závazku jsou standartní součástí civilně právní nauky a civilního práva (v širším smyslu), není přiléhavá námitka, že „judikát byl evidentně vydán v době velmi vzdálené“, neboť závěr v odůvodnění judikátu o zániku původního závazku zaměstnance k náhradě škody a jeho nahrazení novým závazkem, na který dovolání poukazuje, se týká výslovně dohody o narovnání podle § 259 zák. práce.

Názor dovolatelky o významu právní úpravy obsažené v po jeho „zásadní novelizaci“ pro oblast pracovního práva, resp. o možnosti analogického použití ustanovení v pracovněprávních vztazích, rovněž není správný. Podle již ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2001 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v , vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi a a neupravují analogické používání v občanskoprávních vztazích či ve vztazích pracovněprávních. Nebyla-li v pracovněprávních vztazích přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení , není přípustné a bylo by v rozporu se zákonem (jeho smyslem a účelem) „nahrazovat“ záměr zákonodárce v tomto směru analogií práva (), která je pro pracovněprávní vztahy zásadně vyloučena. Uvedená východiska je třeba mít na zřeteli i z hlediska interpretace závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30.3.2004 sp.zn. , neboť na rozdíl od posuzované věci, v níž byla na základě delegace ustanovením posuzována odpovědnost za škodu podle pracovněprávních předpisů, zabýval se uvedený rozsudek posouzením uznání dluhu spočívajícího v povinnosti nahradit žalobkyni náklady studia na vojenském gymnáziu a vojenské akademii v důsledku nesplnění závazku k další službě, na něž , o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu, nedopadal.

Z uvedené konstantní judikatury soudů, jejíž závěry jsou přijímány i v současné době, soudy obou stupňů v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely. Dovodil-li proto odvolací soud, že „odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů je zcela upravena a analogie nepřichází v úvahu“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 4. dubna 2006

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu