Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1165/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 202.213,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že mu žalovaný v období od 1.4.1999 do 28.2.2001 „bezdůvodně“ zastavil vyplácení renty (náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu), která žalobci „náleží, neboť dle rozhodnutí ČSSZ je poživatelem plného invalidního úrazového důchodu“. Protože „dlužnou rentu“ mu žalovaný vyplatil až 28.3.2001 a „s vyplácením renty mu činí neustále problémy“, žalobce od něj za uvedené období požadoval poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení, v celkové výši 202.213,- Kč.

Žalovaný namítal, že v daném sporu není pasivně věcně legitimován, neboť na základě usnesení Vlády ČR č. 401 ze dne 2.7.1997 a pokynu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR pouze převzal od dubna 1998 výplaty obligatorních dávek po dřívějším zaměstnavateli žalobce a „vykonává tak pouze funkci výplatního místa“, není však nástupnickou organizací původního zaměstnavatele. Dále zdůraznil, že prodlení bylo v daném případě způsobeno i tím, že žalobce neposkytl potřebnou součinnost, a kromě toho s poukazem na skutečnost, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. se žalobce domáhá po žalovaném z téhož důvodu (opožděné výplaty náhrady za ztrátu na výdělku) rovněž přiznání úroků z prodlení, dovozoval překážku litispendence pro zahájení řízení v této věci.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 21.4.2004 č.j. -32 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 34.690,- Kč k rukám. Soud prvního stupně v první řadě „nedospěl k závěru“, že by byla dána překážka řízení zahájeného ( ), neboť – jak uvedl – v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. mezi týmiž účastníky žalobce uplatňuje ze stejného důvodu úrok z prodlení, „tedy z hlediska hmotněprávní úpravy nárok odlišný“. Zabývaje se proto dále věcí samou dovodil, že žalobcem uplatněný nárok na zaplacení poplatku z prodlení z důvodu opožděného uspokojení nároku, jenž žalobci vzniká na základě ustanovení a násl. zák. práce, „nemá oporu v hmotněprávní úpravě“, neboť „ze žádného ustanovení nevyplývá, že by v případě prodlení vznikalo oprávněnému subjektu právo na poplatek z prodlení“ (ustanovení zák. práce hovoří toliko o úrocích z prodlení), přičemž „soud neshledává důvody, pro které by v této věci připadala v úvahu aplikace , jenž jako sankci za prodlení upravuje i poplatek z prodlení“. „Pouze na okraj“ soud prvního stupně uvedl, že „se ztotožňuje“ s námitkou nedostatku pasivní legitimace žalovaného, neboť žalovaný není právním nástupcem zaměstnavatele odpovědného za odškodnění pracovního úrazu žalobce, nýbrž byl pouze pověřen plněním tohoto závazku, k jehož úhradě se při zrušení tohoto zaměstnavatele zavázal stát.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.9.2004 č.j. -49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.625,- Kč k rukám. Odvolací soud zdůraznil, že „renta, vyplácená žalovaným žalobci, patří do kategorie tzv. opětujících se nároků na náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání“, jejichž právní úprava „spadá pod ustanovení zák. práce, a proto se jedná o vztah pracovněprávní“. Vzhledem k tomu, že současná právní úprava vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči právu občanskému, „nelze na pracovněprávní vztahy použít, a to ani podpůrně“. Jestliže žalovaný v daném případě neupokojil nároky žalobce řádně a včas, dostal se do prodlení a jsou-li splněny všechny další zákonné předpoklady, může ve smyslu ustanovení a 2 zák. práce požadovat zaplacení úroků z prodlení, za celou dobu, po kterou prodlení trvalo. Protože nemá žádné ustanovení, které by výslovně stanovilo povinnost dlužníka platit poplatek z prodlení, „tak jak je tomu například v obč. zák.“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „oprávněný účastník v pracovněprávním vztahu nemůže žádat na povinném účastníku, aby mu zaplatil místo úroku z prodlení poplatek z prodlení“, a že již z tohoto důvodu (aniž by bylo třeba se zabývat otázkou pasivní legitimace žalovaného v daném sporu) nemůže být uplatněný nárok opodstatněný.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že nesprávně došlo k „podsunutí celé záležitosti v právním pohledu pod ustanovení , ačkoliv skutečnosti zjištěné v důkazním řízení nedávají k tomuto závěru žádný logický základ již v ohledu na to, že žalovaný namítá, že v této věci není pasivně legitimován, ačkoli provádí veškeré úkony tzv. nástupce plátce renty“. Jak vyplývá i z jiné věci vedené u Okresního soudu v Trutnově mezi týmiž účastníky, žalovaný „je skutečně pouze tzv. platebním místem určeným jeho zakladatelem, a to bez přenosu práv a povinností právního nástupce, i když však se za tohoto zcela protiprávně označuje a provádí v rozporu se zákonem úkony takovéhoto právního nástupce“ a „počíná si tak, že vzbuzuje důvodně podezření, že takovýmto právním subjektem je“. Jestliže tedy žalovaný postupuje tímto způsobem, pak podle názoru dovolatele „zcela nepochybně musí nést odpovědnost za škody, které svým jednáním způsobí, a to v rozsahu obecně závazných právních předpisů“. Protože „je zcela nepochybné, že v tomto případě pracovněprávní vztah, ani vztah podobný mezi účastníky nevznikl a vzhledem k právnímu postavení žalovaného nikdy ani platně vzniknout nemohl“, žalobce dovozoval, že „celá věc má být právně podsunuta pod ustanovení a předpisů souvisejících, tj. předpisů platných pro oblast sociálního zabezpečení, protože tzv. renta patří do oblasti sociálně zdravotních dávek“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k opětovnému projednání“.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním názoru, „vyplývajícím z konstantní pracovněprávní judikatury Nejvyššího soudu“, o samostatnosti odvětví pracovního práva vůči ostatním právním odvětvím. Podle jeho názoru tedy nejde o rozhodnutí zásadního právního významu „tak, jak je chápáno judikaturou dovolacího soudu“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatel namítá, že „celá věc má být právně podsunuta pod ustanovení a předpisů souvisejících“, neboť „tzv. renta patří do oblasti sociálně zdravotních dávek“.

K problematice právního režimu pracovněprávních vztahů dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001 sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2000 sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 30, ročník 2001), že za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení zák. práce, které se řídí a jinými pracovněprávními předpisy, je třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele bez ohledu na to, zda účastníkem vztahu je vedle zaměstnavatele (případně jeho právního nástupce) zaměstnanec nebo (na jeho místě) jiná osoba (např. pozůstalý či dědic) nebo zda výkon nesamostatné (závislé) práce pro zaměstnavatele trvá nebo byl již ukončen. Za pracovněprávní nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce (např. nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod.).

Z uvedeného vyplývá, že jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce, včetně všech práv (nároků) a povinností z něj vyplývajících, má pracovněprávní povahu a nelze jej posoudit podle jiného - než pracovněprávního – předpisu, protože ani ostatní pracovněprávní předpisy – vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu , uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997) - použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňují. Podle ustálené judikatury, z níž vycházejí i soudy obou stupňů v posuzované věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) totiž právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v , vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva). Protože právní předpisy z tohoto důvodu ani nevymezují vztah mezi a a neupravují ani možnost analogického používání v občanskoprávních vztazích či ve vztazích pracovněprávních, nelze – jak správně uvádí odvolací soud - „ na pracovněprávní vztahy použít, a to ani podpůrně“.

V posuzovaném případě se žalobce domáhá po žalovaném peněžitého plnění – poplatku z prodlení z důvodu nesplnění povinnosti žalovaného řádně a včas platit žalobci „rentu“ (náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu). Nárok žalobce jako poškozeného zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, z něhož žalobce odvozuje nárok uplatněný touto žalobou, má nepochybně časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce žalobce a je tedy pracovněprávním nárokem bez ohledu na to, zda na žalovaného podle ustanovení § 249 a násl. zák. práce plně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a zaměstnavatelem odpovědným za odškodnění jeho pracovního úrazu nebo zda žalovaný „je pouze tzv. platebním místem“ určeným podle ustanovení § 251 zák. práce příslušným orgánem při zrušení původně odpovědného subjektu. Protože podle obecné teorie práva tentýž právní režim jako hlavní závazek (nárok) sdílí rovněž všechny odvozené či závislé (akcesorické) závazky (nároky), není pochyb o tom, že, i když – jak zdůrazňuje dovolatel - „mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, ani vztah obdobný“, má uplatněný nárok žalobce, stejně tak jako nárok od něhož je odvozen, povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí především . Odvolací soud (i soud prvního stupně) proto nepochybil, jestliže posoudil žalobcem uplatněný nárok na zaplacení 202.213,- Kč s příslušenstvím podle příslušných ustanovení , , ve znění pozdějších změn a doplňků, a nelze mu důvodně vytýkat, že „rozhodoval podle jiného právního kodexu než toho, který měl být ve věci použit“. Dovodil-li odvolací soud, že za situace, kdy v pracovněprávních vztazích nebyla přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení obč. zák., „oprávněný účastník v pracovněprávním vztahu nemůže žádat na povinném účastníku, aby mu zaplatil místo úroku z prodlení poplatek z prodlení“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. , , , , a ve znění , č. a č. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. a č. ). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému v dovolacím řízení vznikly (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004 sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2005), vedle paušální odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. ve znění ), tedy částka (po zaokrouhlení) 1.440,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, a § věty první uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.015,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2006

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu