Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
9EDCF225A8EF3EDDC1257A4E006A6076.html
HTML · 27.57 KB
No categories available
21 Cdo 1403/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo k pozemkům p.č. 5 o výměře 766 m2 zahrada, p.č. 6 o výměře 164 m2 zahrada, p.č. 103 o výměře 768 m2 zahrada, p.č. 107 o výměře 126 m2 zahrada, p.č. 111 o výměře 595 m2 pastvina, p.č. 128 o výměře 286 m2 zahrada, p.č. 129 o výměře 241 m2 zahrada, p.č. 131 o výměře 1524 m2 zahrada, p.č. 154 o výměře 461 m2 zahrada, p.č. 155 o výměře 125 m2 zahrada, p.č. 156 o výměře 113 m2 zahrada, p.č. 158 o výměře 326 m2 zahrada, p.č. 161 o výměře 530 m2 zahrada, p.č. 163 o výměře 1294 m2 zahrada, p.č. 204 o výměře 689 m2 zahrada, p.č. 214 o výměře 1977 m2 zahrada v k.ú. S., nyní zapsaným u Katastrálního úřadu v H. K. na LV č. 46 pro obec a k.ú. S., založené smlouvou ze dne 21.4.1992 uzavřenou mezi státním podnikem C. S. a Č. s. a.s. není\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k zajištění úvěru poskytnutého dlužníku C. S. podle úvěrové smlouvy ze dne 21.4.1992 č. 3324-2750-518 uzavřela žalovaná se státním podnikem C. S. dne 21.4.1992 smlouvu o zřízení zástavního práva k označeným pozemkům. Dnem 24.6.1991 však ve smyslu ustanovení § 22 zákona č. 229/1991 Sb. státnímu podniku C. S. zaniklo \"dosavadní užívací právo\", k pozemkům vznikl nájemní vztah a státní podnik C. S. je nemohl dát do zástavy bez souhlasu žalobce. Zástavní právo k uvedeným pozemkům proto ve skutečnosti nevzniklo.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 16 C 63/2002 -71 určil, že \"zástavní právo k pozemkům - parcele č. 5 o výměře 766 m2 - zahrada, parcele č. 6 o výměře 164 m2 - zahrada, parcele č. 103 o výměře 768 m2 - zahrada, parcele č. 107 o výměře 126 m2 - zahrada, parcele č. 111 o výměře 595 m2 - pastvina, parcele č. 128 o výměře 286 m2 - zahrada, parcele č. 129 o výměře 241 m2 - zahrada, parcele č. 131 o výměře 1524 m2 - zahrada, parcele č. 154 o výměře 461 m2 - zahrada, parcele č. 155 o výměře 125 m2 - zahrada, parcele č. 156 o výměře 113 m2 - zahrada, parcele č. 158 o výměře 326 m2 - zahrada, parcele č. 161 o výměře 530 m2 - zahrada, parcele č. 163 o výměře 1294 m2 - zahrada, parcele č. 204 o výměře 689 m2 - zahrada, parcele č. 214 o výměře 1977 m2 - zahrada, zapsaným u Katastrálního úřadu v H. K. na listu vlastnictví č. 10002 pro obec a katastrální území S., založené smlouvou ze dne 21.4.1992 uzavřenou mezi státním podnikem C. S. a Č. s. a.s., neexistuje\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Hradci Králové\" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že státní podnik C. S. uzavřel dne 21.4.1992 se žalovanou zástavní smlouvu k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého podle úvěrové smlouvy ze dne 21.4.1992 č. 3324-2750-518, jejímž předmětem byly uvedené pozemky, že podle dohody o převzetí dluhu ze dne 27.5.1994 převzal dluh z úvěru ing. K. T., že na majetek ing. K. T. byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.11.1997 č.j. 44 K 1025/97 -58 prohlášen konkurs a že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.2.2002 sp. zn. 42 Cm 8/2001 byly zastavené pozemky vyloučeny z konkursní podstaty. Soud prvního stupně dovodil, že dnem 24.6.1991 zaniklo státnímu podniku C. S. podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. k uvedeným pozemkům právo hospodaření a že tedy státní podnik C. S. nemohl dne 21.4.1992 ohledně nich platně uzavřít zástavní smlouvu bez souhlasu žalobce; zástavní smlouva ze dne 21.4.1992 je pro rozpor se zákonem neplatná a \"zástavní právo nevzniklo\". Námitku žalované, že zástavní právo k pozemkům vzniklo ve smyslu ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku , soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalovaná nemohla být v době uzavření zástavní smlouvy \"v dobré víře, že státní podnik je vlastníkem nemovitostí, jak je deklarováno ve smlouvě\", a že \"neznalost zákona neomlouvá\".
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.9.2004 č.j. 25 Co 79/2004 -132 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že \"neexistuje zástavní právo k pozemkům p.č. 5 - zahradě, p.č. 6 - zahradě, p.č. 103 - zahradě, p.č. 107 - zahradě, p.č. 111 - pastvině, p.č. 128 - zahradě, p.č. 129 - zahradě, p.č. 131 - zahradě, p.č. 154 - zahradě, p.č. 155 - zahradě, p.č. 156 - zahradě, p.č. 158 - zahradě, p.č. 161 - zahradě, p.č. 163 - zahradě, p.č. 204 - zahradě a p.č. 214 - zahradě v katastrálním území a obci S., založené smlouvou ze dne 21.4.1992 uzavřenou mezi C. S., s.p. a žalovanou\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že C. S. \"nebyl oprávněn uzavřít smlouvu o zastavení nemovitostí\", na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že zástavní právo k uvedeným nemovitostem vzniklo podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku . Zastavené nemovitosti totiž byly odevzdány zástavnímu věřiteli (odevzdáním nemovitostí se podle právní úpravy účinné do 31.12.1992 rozuměla registrace zástavní smlouvy státním notářstvím) a žalovaná byla při přijetí zástavy v dobré víře, že C. S., s.p. je oprávněn nemovitosti zastavit, neboť \"vycházela z výpisu z evidence nemovitostí listu vlastnictví č. 46 pro katastrální území a obec S. z 1.7.1992, ze kterého vyplývalo, že C. S., s.p. je vlastníkem nemovitostí, neboť byl zapsán v kolonce vlastník\", a zástavní smlouva byla dne 3.7.1992 registrována státním notářstvím, které \"přezkoumalo smlouvu z hlediska oprávnění účastníků s předmětem smlouvy nakládat\"; odvolací soud současně přihlédl k tomu, že \"tehdejší zákonná úprava, která nepřipouštěla oprávnění státního podniku nemovitosti zastavit, byla nová a nebyla natolik obecně známá, aby dobrou víru žalované zpochybnila\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že nemůže obstát argument, podle kterého žalovaná \"vycházela z výpisu z evidence nemovitostí listu vlastnictví č. 46 pro k.ú. S. ze dne 1.7.1992\". Na listu vlastnictví č. 46 byla jako vlastník \"zřetelně\" zapsána Česká republika a zástavci \"bylo vyznačeno pouhé hospodaření k pozemkům\"; žalované musel být \"při zachování běžné opatrnosti\" význam tohoto zápisu v evidenci nemovitostí znám a dobré víry v zápis v katastru nemovitostí se nemohla dovolávat již proto, že \"dobrou víru mohly založit pouze zápisy v katastru učiněné až po 1.1.1993\". Rozhodující pro posouzení věci však bylo, že právo hospodaření zástavce k zastaveným pozemkům zaniklo podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. ze zákona ke dni 24.6.1991 (a k témuž dni se \"změnilo v pouhé nájemní právo\") a že \"neznalost zákona neomlouvá, a proto žalovaná stejně jako státní notářství měli a mohli postupovat obezřetně tak, jak si to situace se zřetelem k povaze uzavírané zástavní smlouvy a stavu zápisu v katastru nemovitostí vyžadovala\"; provedlo-li státní notářství registraci \"absolutně neplatné zástavní smlouvy, nelze od tohoto nesprávného postupu odvozovat dobrou víru žalované\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že zastavené nemovitosti přijala v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věci zastavit (v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře), a že proto zástavní právo vzniklo podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku .
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění zákonů č. 58/1969 Sb. , č. 131/1982 Sb. , č. 94/1988 Sb. , č. 188/1988 Sb. , č. 87/1990 Sb. , č. 105/1990 Sb. , č. 116/1990 Sb. , č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb. , tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen \"obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím.
Podle ustanovení § 151b odst.6 obč. zák. jde-li o zástavu nemovitých věcí, vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až účinností smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy), k níž dochází její registrací státním notářstvím (modus adquirendi).
Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy (například právo hospodaření); dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - byla-li tato smlouva registrována státním notářstvím - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře). Za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. může zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99 , uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 , uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo k ní má právo hospodaření, popřípadě že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, že k ní má právo hospodaření, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
V projednávané věci odvolací soud dovodil dobrou víru žalované při přijetí zástavy poskytnuté na základě zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992 z toho, že žalovaná \"vycházela z výpisu z evidence nemovitostí listu vlastnictví č. 46 pro katastrální území a obec S. z 1.7.1992, ze kterého vyplývalo, že C. S., s.p. je vlastníkem nemovitostí, neboť byl zapsán v kolonce vlastník\", že zástavní smlouva byla dne 3.7.1992 registrována státním notářstvím a že \"tehdejší zákonná úprava, která nepřipouštěla oprávnění státního podniku nemovitosti zastavit, byla nová a nebyla natolik obecně známá, aby dobrou víru žalované zpochybnila\".
I když zástavce státní podnik C. S. byl podle výpisu z evidence nemovitostí (listu vlastnictví č. 46 pro obec a katastrální území Syrovátka) ze dne 1.7.1992 uveden v kolonce \"Název, jméno vlastníka (sídlo, adresa)\", bylo potřebné v první řadě přihlédnout k tomu, že v zápisu se výslovně uvádí právní forma zástavce a že věci, s nimiž hospodařil státní podnik, byly ve státním vlastnictví a státní podnik k nim měl (mohl mít) jen právo hospodaření (srov. tehdy platné ustanovení § 6 odst.1 zákona č. 111/1990 Sb. , o státním podniku). Výpis z evidence nemovitostí ze dne 1.7.1992 tedy mohl dokládat (každému, kdo zachová náležitou opatrnost při zjišťování rozhodných skutečností) pouze to, že státní podnik C. S. má k zastavovaným pozemkům právo hospodaření.
Při posouzení, zda žalovaná byla při přijetí zastavovaných pozemků v dobré víře, že státní podnik C. S. je oprávněn nemovitosti zastavit, mělo být dále - jak správně uvádí žalobce - přihlédnuto k tomu, že dnem 24.6.1991 nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který se vztahoval mimo jiné též na \"půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží\" [srov. § 1 odst.1 písm.a) tohoto zákona], a podle něhož dnem účinnosti zákona (tj. dnem 24.6.1991) zanikalo mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu [srov.
§ 22 odst.1 písm.f) tohoto zákona]. Protože podle jednoho ze základních principů českého právního řádu \"neznalost zákona neomlouvá\" nikoho, a tedy ani zástavního věřitele, nemohl se zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992 spokojit s tím, komu podle zápisu v evidenci nemovitostí (provedeného přede dnem 24.6.1991) svědčí právo hospodaření k zastavovaným nemovitostem. Protože zástavní smlouvu uzavíral po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a protože věděl (musel vědět), že mu státní podnik C. S. dává do zástavy \"zemědělský majetek\", měl (musel mít) - zejména vzhledem k ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. - důvodné pochybnosti o tom, zda zástavce opravdu má k zastavovaným nemovitostem jím tvrzené právo. Za této situace nepochybně patřilo k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce náležitě přesvědčil. Jestliže to - jak vyplývá z výsledků dokazování - neučinil a nedodržel tak běžnou (obvyklou) opatrnost potřebnou při uzavírání každé zástavní smlouvy, nemohl být v dobré víře, že by státní podnik C. S., kterému v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992 právo hospodaření ve skutečnosti již nenáleželo, byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit.
Zástavní smlouva ze dne 21.4.1992 byla - jak soudy za řízení zjistily - registrována rozhodnutím býv. Státního notářství v H. K. ze dne 3.7.1992 pod č. R III 1033/92. I když státní notářství mělo při své rozhodování zkoumat též právní titul, na základě kterého zástavce dával nemovitosti do zástavy, nemá jeho opomenutí v tomto směru v projednávané věci právní význam. Z nesprávného postupu státního notářství při rozhodování o registraci zástavní smlouvy totiž není možné usuzovat na dobrou víru zástavního věřitele, neboť nic nevypovídá o tom, jak zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy postupoval (měl postupovat).
Na dobrou víru zástavního věřitele nelze důvodně usuzovat ani z toho, že \"tehdejší zákonná úprava, která nepřipouštěla oprávnění státního podniku nemovitosti zastavit, byla nová a nebyla natolik obecně známá, aby dobrou víru žalované zpochybnila\". Bez ohledu na to, že právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu zaniklo podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. dnem 24.6.1991 a že tedy při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992 již nešlo o právní úpravu \"zcela novou\", je zde především rozhodující, že šlo o právní úpravu v době uzavření zástavní smlouvy účinnou a že - jak uvedeno již výše - její neznalost neomlouvá nikoho, a tedy ani zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy, i kdyby šlo opravdu o \"právní úpravu zcela novou\".
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení
§ 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu