Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1235/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2004, č.j. -97, potvrdil rozsudek ze dne 1. dubna 2003, č.j. -72, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má vůči úpadkyni K., a. s., pohledávku ve výši 111,195.369,59 Kč „sestávající z částky 84,166.367,37 Kč jako jistiny dluhu a částky 27,029.002,22 Kč z titulu úroků z prodlení“ a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že právním důvodem uplatněných pohledávek jsou dohody o přistoupení úpadkyně k závazkům dlužníků žalobkyně, a to dohoda o přistoupení k závazku K., spol. s r. o. ze dne 6. listopadu 1998 ve výši 94,689.673,79 Kč (dále jen „první dohoda“), dohoda o přistoupení k závazku M., spol. s r. o. ve výši 7,073.368,71 Kč z téhož data (dále jen „druhá dohoda“) a dohoda o přistoupení k závazku K. F. a. s. ze dne 24. května 1999 (dále jen „třetí dohoda“).

Přitakal soudu prvního stupně v jeho právním závěru o absolutní neplatnosti první a druhé dohody pro „neurčitost jejich obsahu“ ( - dále jen „obč. zák.“), když z jejich textu vyplývá, že nedílnou součástí každé z nich má být označená příloha, v níž jsou závazky, k nimž ostatní dlužníci přistupují, specifikovány. Nebyla-li tato příloha předložena k důkazu - pokračoval odvolací soud - jsou bez ní smlouvy samy o sobě obsahově neurčité, neboť z nich nelze dovodit, jaké konkrétní pohledávky má „věřitel za dlužníkem a tudíž, jaké konkrétní dluhy má dlužník za věřitelem“ a úpadkyně tak přistoupila k neurčitým závazkům. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal rovněž neplatným uznání závazku učiněné 29. října 1998 dlužníky M., spol. s r. o. a K., spol. s r. o., a to pro nedostatečnou identifikaci uznávaných závazků a z toho vyplývající neurčitost tohoto právního úkonu ( obč. zák.).

Ve vztahu k nároku uplatněnému s odkazem na třetí dohodu dále odvolací soud doplnil, že i kdyby šlo o platný právní úkon, byl by ve smyslu ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) neúčinný, když jej úpadkyně učinila v době kratší než šest měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu (tj. před 1. září 1999) a „přijala na sebe ke svému majetku nepřiměřený závazek“ k zaplacení částky převyšující 16,000.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení občanského soudního (dále jen „“) a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení ) a b)

Dovolatelka zdůrazňuje, že v soudním řízení předložila ověřené kopie všech tří dohod o přistoupení k závazku, s tím, že „k těmto dokumentům existují odsouhlasené přílohy se specifikací závazků“. Jelikož jde o „objemné sjetiny“, které není možno kopírovat, aniž by došlo k jejich poškození, nebyly tyto přílohy předloženy. Ani tato skutečnost ale, podle názoru dovolatelky, není pro přijetí závěrů o (ne)platnosti „dohod“ významná, když posouzení (ne)platnosti právního úkonu nemůže být založeno na tom, zda je předložena jeho příloha. V této souvislosti dovolatelka upozorňuje, že ve všech dohodách je „výslovně uvedeno a prezentováno“, že dlužníci (M., spol. s r. o., K., spol. s r. o. a K. F. a. s.) uznávají závazky „v konkrétní výši a z konkrétního titulu“, přičemž třetí dohoda obsahuje prohlášení „všech účastníků“ o uznání závazku „v určité výši z titulu přistoupení k závazkům“.

Dále dovolatelka vyslovuje domněnku, že „byť se právní titul všech závazků svědčících původně“ M., spol. s r. o., K., spol. s r. o. a K. F. a. s. nezměnil, „došlo v průběhu doby, právě v letech 1998 a 1999 k jejich novaci, kdy tyto namísto jednotlivých mnohých závazků se staly jedním závazkem každého z těchto dlužníků“, k nimž úpadkyně následně přistoupila.

Existenci vady řízení, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dovolatelka spatřuje v absenci poučení podle ustanovení , když soudy obou stupňů, přestože rozhodly v její neprospěch z důvodu neunesení důkazního břemene, jí poučení v intencích odkazovaného ustanovení neposkytly.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se dovolatelka výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle písm . a) a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tj. výhrady, podle nichž soudy nižších stupňů dovolatelce neposkytly poučení podle Navíc - jak je zřejmé z obsahu spisu - právní názor soudu prvního stupně, podle něhož absence příloh k smlouvám o přistoupení k závazku činí tyto smlouvy neurčitými (a neplatnými ve smyslu ustanovení obč. zák.), musel být žalobkyni znám (srov. důvody rozhodnutí ze dne 12. března 2002, č.j. -35, jakož i důvody rozhodnutí ze dne 1. dubna 2003, č.j. -72, poučení, jehož se žalobkyni dostalo přípisem soudu prvního stupně ze dne 3. ledna 2003 - č.l. 62a, doručeným jejímu zástupci 20. ledna 2003, jakož i poučení dané účastníkům podle u jednání 1. dubna 2003, kterého se zástupce žalobkyně účastnil).

Přípustnost dovolání - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - není způsobilá založit ani výhrada dovolatelky, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu co do neplatnosti smluv o přistoupení úpadkyně k závazkům shora označených dlužníků.

Posouzení (ne)platnosti konkrétního právního úkonu z pohledu jeho (ne)určitosti totiž nemá potřebný judikatorní potenciál (je významné právě a jen pro projednávanou věc a vychází z obsahu konkrétního právního úkonu), přičemž dovolatelkou zpochybněné závěry Nejvyšší soud nepovažuje ani za rozporné s hmotným právem. Potud Nejvyšší soud odkazuje na důvody rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. a ze dne 18. října 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 9 (ve vztahu k uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku) a na důvody rozhodnutí ze dne 27. října 2005, sp. zn. , jehož závěry, byť přijaté při řešení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky co do „jednoznačného určení převáděné pohledávky“, se obdobně uplatní i na dohodu o přistoupení k závazku podle ustanovení § 533 obč. zák. (co do vymezení peněžitého závazku dlužníka, k němuž třetí osoba přistupuje).

Ve vztahu k pohledávce žalobkyně vyplývající z třetí dohody, Nejvyšší soud dále akcentuje, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá - mimo jiné - na dovoláním nezpochybněném závěru, podle něhož je třetí dohoda neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení . Uvedená okolnost pak sama o sobě má za následek nepřípustnost dovolání podle , když věcný přezkum platnosti třetí dohody za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. ).

Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2006

JUDr. Petr Gemmel,v.r.

předseda senátu