Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 700/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců A) Ing. V. Z., a B) J. Z., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému JUDr. K. V., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadce V. J., o určení pravosti pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. – 36, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. –36, potvrdil k odvolání žalobců rozsudek ze dne 21. května 2002, č. j. – 21, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka Ing. V. Z. ve výši 303.982,- Kč a pohledávka J. Z. ve výši 203.989,- Kč přihlášená do konkursní podstaty úpadce V. J. je po právu. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba byla u soudu podána 28. listopadu 2001, tj. po uplynutí třicetidenní hmotněprávní lhůty, jejímž posledním dnem byl 26. listopad 2001. Ztotožnil se též se závěrem, že uplatněné pohledávky jsou pohledávkami žalobců za obchodní společností T. M. I. a. s. a úpadce (byť je členem představenstva akciové společnosti) z nich zavázán není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení (správně jde o ) odst. 2 (dále též jen „“) pod písmeny a/ a b/, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně dovolatelé tvrdí, že ač jim bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, nebyli ve smyslu ustanovení poučení o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce pro soudní řízení. Z toho usuzují na porušení ustanovení a tím i na porušení článku 37 odst. 2d a „dalších ustanovení mezinárodních úmluv“ (v dovolání nekonkretizovaných), jimiž je Česká republika vázána. Dovolatelé též tvrdí, že nebyli - v rozporu s ustanovením – poučeni o povinnosti prokázat v řízení tvrzení, že se v místě svého bydliště po většinu roku nezdržují; tím byli zbaveni možnosti doložit, že žaloba je včasná. Soudy nižších stupňů kritizují dovolatelé i za to, že se (patrně v důsledku toho, že vycházely z fikce doručení dle a uzavřely, že žaloba je opožděná), nezabývaly tím, zda správce konkursní podstaty je povinen aplikovat ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a tím, zda žaloba nemůže být úspěšná z tohoto důvodu. Z uvedeného dovolatelé dovozují i přípustnost dovolání, uvádějíce, že soudní rozhodnutí nemůže být v rozporu s hmotným právem ani s ustanoveními mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení

Odvolací soud účastníky poučil, že „Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání za podmínek uvedených v ustanovení , ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Městského soudu v Praze“.

Podle ustanovení (jež je dle přiměřeně použitelné i v odvolacím řízení) je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozsudku účastníky poučit o tom, zda proti rozsudku je přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, tedy i o tom, zda proti rozsudku je přípustné dovolání. Takové poučení musí být formulováno jednoznačně, tak, aby z něj bylo zřejmé, že dovolání je (nebo při splnění výslovně uvedených předpokladů na základě úvahy Nejvyššího soudu může být) přípustné, nebo že přípustné není. Výše citované poučení odvolacího soudu tomuto požadavku neodpovídá.

Jelikož rozsudek ze dne 21. května 2002 byl prvním rozhodnutím Městského soudu v Praze ve věci samé, mohlo být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených v ustanovení (srov. též a contrario). Nejvyšší soud pak již v usnesení uveřejněném pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 51/2003“) vysvětlil, že může li být dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné pouze podle , je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozhodnutí účastníky poučit o tom, že „proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“

Nesprávné poučení odvolacího soudu v této věci (jehož prostřednictvím se účastníkům nedostalo konkrétního poučení o předpokladech přípustnosti dovolání ve smyslu ) pak mělo za následek, že účastníkům uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí ( ) - shodně srov. opět R 51/2003 nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ve smyslu ustanovení je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení pak určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.

Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. (na jehož závěry v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z uvedeného plyne, že na dovolacích argumentech, s nimž dovolatelé pojí závěr o naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení , závěr, že dovolání je přípustné dle ustanovení , založit nelze.

Při úvaze, zda na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé lze usuzovat prostřednictvím argumentů snesených k dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení , pak nelze pominout, že o rozpor s hmotným právem nemůže jít v rozsahu, v němž je soudům nižších stupňů vytýkáno porušení norem práva procesního ().

Přípustnost dovolání podle ustanovení je pak podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu , nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. k tomu mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).

Jak rozvedeno výše, odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech (na závěru, že žaloba je opožděná a na tom, že žalobou uplatněné pohledávky nejsou pohledávkami za úpadcem, nýbrž za označenou obchodní společností), z nichž každý samostatně obstojí coby důvod zamítnutí určovací žaloby. Závěr, že dovolání je – ve smyslu ustanovení - přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným v řešení obou těchto otázek, za samozřejmého předpokladu, že dovolatelé jejich řešení dovoláním také zpochybnili. Takovému úsudku ovšem brání skutečnost, že dovolatelé soustředili dovolací argumentaci k popření závěru o opožděnosti žaloby.

Proti závěru, že z pohledávek, o jejichž určení jde, není zavázán úpadce (fyzická osoba), nýbrž označená akciová společnost, brojí dovolatelé toliko tvrzením, že se soudy nezabývaly tím, zda správce konkursní podstaty je (byl) povinen aplikovat ustanovení § 3a odst. 2 obch. zák. a tím, zda žaloba nemůže být úspěšná z tohoto důvodu.

Ustanovení bylo do obchodního zákoníku vtěleno s účinností od 1. ledna 2001 , kterým se mění , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění , , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, , , ve znění pozdějších předpisů, a , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení, jež by působnost uvedené normy vztáhla (zpětně) i na právní vztahy založené přede dnem účinnosti uvedeného zákona, platí, že její aplikace je možná jen na právní vztahy vzniklé v době od 1. ledna 2001. V dané věci se však skutkové okolnosti případu pojí s právními úkony, k nimž došlo před uvedeným datem. V použitelnosti ustanovení obch. zák. proto Nejvyšší soud zásadní významnost napadeného rozhodnutí po právní stránce neshledává. Nemůže-li být (pro absenci způsobilých dovolacích argumentů) zpochybněn závěr, že úpadce není osobou zavázanou k úhradě pohledávek žalobců, pak je bezpředmětné řešit v dovolacím řízení i otázku opožděnosti žaloby. I kdyby totiž řešení této otázky dovolacím soudem vyznělo pro dovolatele příznivě, bránil by odklizení napadeného rozhodnutí dovolacím přezkumem nedotčený (dovolateli účinně nezpochybněný) závěr, že úpadce není dlužníkem žalobců.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že z hlediska dovolacích argumentů jsou pro dovolací přezkum významné jen ty, které dovolatelé uplatnili prostřednictvím svého zástupce pro dovolací řízení (srov. ve znění účinném před 19. březnem 2004, z nějž se podává, že nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem). Podáním ze dne 10. března 2003, označeným jako „dovolání – dodatek“ (č. l. 50-52), sepsaným a podepsaným pouze žalobcem A/, který odpovídající právnické vzdělání nemá, se proto nezabýval.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl (, ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení , a odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.

předseda senátu