Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 244/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu v O., proti žalovanému K. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti pohledávky ve výši 953.361,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2003, č. j. -50, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2003, č. j. -50 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2002, č. j. , se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2002, č. j. , kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně.

Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek úpadkyně U. B., a. s. na základě platebního výměru ze dne 1. února 1999 a dále na základě dvou platebních výměrů z 28. května 1999 daňové pohledávky ve výši 2.625,- Kč, 836.332,- Kč a 114.404,- Kč, přičemž žalovaný (správce konkursní podstaty úpadkyně) takto přihlášené pohledávky popřel při přezkumném jednání, jež se konalo ve dnech 3. až 5. dubna a 10. dubna 2001 a 4. července 2001 žalobkyni vyzval, aby v souladu s ustanovením , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) podala do 30 dnů žalobu o určení pohledávky. V platebních výměrech byla (podle odvolacího soudu správně) jako plátce daně uvedena úpadkyně. Odvolací soud měl za správné i to, že platební výměry byly doručeny úpadkyni, s tím, že kdyby měly být výměry doručeny správci konkursní podstaty, stalo by se tak nejpozději jejich doručením společně s přihláškou. Odtud odvolací soud dovodil, že postup žalovaného byl vadný, neboť žalobkyně přihlásila do konkursu vykonatelné pohledávky. Podle ZKV byl tedy žalovaný povinen uplatnit popření do 30 dnů u soudu. Jestliže tak neučinil, platí, že přihlášená pohledávka se považuje za zjištěnou. Žalobkyně tedy nebyla oprávněna podat žalobu o určení pravosti pohledávky podle ZKV a oprávnění k podání takové žaloby jí nezakládá ani (dále též jen „ “).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , namítaje, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalobce vydal platební výměry plátci daně oprávněně a že tyto výměry nabyly právní moci. Přitom nezkoumal, zda pozdější úpadkyně byla v době od 1. ledna 1999 do 11. února 1999 daňovým subjektem. Pozdější úpadkyně – pokračuje dovolatel – nebyla ve zdaňovacím období plátcem srážkové daně podle , o dani z příjmů, protože jí již od 17. prosince 1998 bylo odňato povolení působit jako banka. Platební výměry tak byly vydány – ve smyslu ustanovení , o správě daní a poplatků – neexistujícímu subjektu. Tím, že odvolací soud judikoval, že se pohledávka žalobkyně považuje za zjištěnou, v podstatě o této věci rozhodl v první instanci. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, s tím, že jde o dovolání jen proti důvodům rozhodnutí ( ); proto je navrhuje odmítnout.

Nejvyšší soud především poznamenává, že ač žalovaný po formální stránce ve sporu uspěl (soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil), pokládá dovolání za subjektivně přípustné z týchž příčin, jež popsal v typově shodné věci v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, na který v podrobnostech odkazuje.

V rovině objektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení ve výkladu ustanovení ZKV (na němž odvolací soud založil závěr, že pohledávka je zjištěna, jelikož šlo o pohledávku vykonatelnou, pro kterou žalovaný žalobu včas nepodal), kde se závěry odvolacího soudu odchylují od judikatury Nejvyššího soudu.

Z obsahového hlediska dovolací argumenty vystihují dovolací důvod dle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V již zmíněném rozsudku sp. zn. pak Nejvyšší soud na základě rozboru ustanovení § 24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní podstaty, který navíc je – obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku – vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel.

Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto opodstatněné.

Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti ( ). Soud prvního stupně sice ve věci prováděl dokazování listinami (srov. protokol o jednání před tímto soudem z 6. května 2002), žádný z těchto důkazů však v důvodech svého rozsudku nezmiňuje a právní posouzení věci neopírá ani o nesporná tvrzení účastníků. Přitom platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy ( ), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo jako zde ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. ). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že co do popsané vady řízení platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 3 ).

V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně vyjasnit si také otázku účastenství na straně žalující, když ze spisu není jasné, proč v jeho rozsudku (a následně i v rozsudku odvolacího soudu) byla jako žalobkyně označena Česká republika, ačkoliv žalobu podal Finanční úřad v O.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. února 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu