Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 289/2005

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 27.1.1993 domáhala, aby jí žalovaný [v době podání žaloby Školský úřad v M.] zaplatil na náhradě škody z pracovního úrazu 39.048,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalovaného (ve Škole v přírodě F.) utrpěla dne 9.2.1991 „těžké zranění s trvalými následky, omezením hybnosti páteře s residuálním kořenovým syndromem“, pro jehož následky se stala plně invalidní. Požaduje náhradu za ztížení společenského uplatnění 15.000,- Kč (zvýšení částky odpovídající základnímu počtu 1000 bodů na dvojnásobek), neboť žalovaným zaplacenou náhradu považuje za nepřiměřenou, a náhradu věcné škody 24.048, - Kč, protože nemůže vykonávat domácí práce a je odkázána na péči svého manžela.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 27.7.1994, č.j. -43, žalobu „na zaplacení částky 39.048,- Kč s přísl. jako náhrady za ztížení společenského uplatnění a věcné škody“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že současná trvalá invalidita žalobkyně není v příčinné souvislosti s úrazem, který měla utrpět dne 9.2.1991 (když zvedala zraněnou spolupracovnici), neboť potíže s páteří měla již před úrazem (§ 190 odst. 1 zák. práce); vycházel přitom ze znaleckého posudku MUDr. K. J. podaného v této věci a z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.10.1993, č.j. -24. Jako se žalovaným soud prvního stupně jednal se Školským úřadem v M.; žalobkyně pracovala v jeho zařízení (ve Škole v přírodě ve F.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16.12.1994, č.j. -53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nezjistil, zda úraz žalobkyně je úrazem pracovním a zda měl nějaké důsledky trvalého charakteru, které by žalobkyni omezovaly v uplatnění v životě a ve společnosti. Protože jednotlivé žalobkyní požadované nároky, uvedené v ustanovení § 193 odst. 1 pod písmeny a) až d) zák. práce, jsou samostatnými nároky, uložil soudu prvního stupně, aby nejprve žalobkyni vyzval k doplnění a upřesnění žaloby.

Žalobkyně v dalším řízení - naposled podáním ze dne 24.11.1997 (doručeným soudu prvního stupně dne 27.11.1997) – „specifikovala“ uplatněné nároky tak, že na náhradě škody z pracovního úrazu požaduje náhradu bolestného 1.425,- Kč, náhradu za ztížení společného uplatnění po zvýšení na desetinásobek 135.000,- Kč, náhradu nákladů spojených s léčením 4.594,50 Kč a náhradu věcné škody 23.818,- Kč, celkem 164.837,50 Kč, a v tomto směru žalobu změnila.

Okresní soud v Mostě – poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 29.11.1999 změnu žaloby připustil - rozsudkem ze dne 22.12.1999, č.j. -162, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném důkazním řízení dospěl k závěru, že úraz žalobkyně dne 9.2.1991 není úrazem pracovním, neboť zde není příčinná souvislost při posouzení časového vztahu mezi úrazovým dějem a následkem tohoto děje; zvednutí zraněné spolupracovnice dne 9.2.1991 žalobkyní nemělo tedy za následek výhřez ploténky žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.10.2000, č.j. -175, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že (kromě provedení důkazu znaleckým posudkem znalce MUDr. R. a jeho výslechu) neučinil žádná skutková zjištění týkající se průběhu úrazového děje, časových souvislostí, jednání a chování žalobkyně v den úrazu a v den následující, přestože žalobkyně „většinu podstatných skutkových zjištění uvedených ve znaleckém posudku“ popírá, a uložil mu, aby dokazování v naznačeném směru doplnil a provedené důkazy zhodnotil podle zásad

Žalovaný Školský úřad v M. podáním ze dne 21.12.2000 sdělil soudu, že „v souvislosti se zrušením Školského úřadu v M. ke dni 31.12.2000 byla delimitována práva a povinnosti týkající se Školy v přírodě ve F. přímo na samostatný právní subjekt Škola v přírodě F., zast. Mgr. V. M., F. č. 140, který se tak v této věci stává právním nástupcem Školského úřadu v M.“.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 19.3.2002, č.j. -218, žalobu na zaplacení částky 164.837,50 Kč znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po doplnění dokazování a zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že k úrazu žalobkyně nedošlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že tedy nejde o úraz pracovní. Za žalovaného soud prvního stupně považoval Školu v přírodě ve F. s odůvodněním, že se stala právním nástupcem původně žalovaného Školského úřadu v M., který ke dni 31.12.2000 zanikl, a práva a povinnosti týkající se Školy v přírodě ve F. byla delimitována přímo na tento samostatný právní subjekt; zvláštní rozhodnutí o procesním nástupnictví nevydal.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7.2.2003, č.j. -228, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěr soudu prvního stupně, že u žalobkyně nebyla prokázána existence pracovního úrazu, považoval za předčasný, neboť soud nehodnotil důkazy ve smyslu ustanovení Připomněl soudu prvního stupně, že „na straně žalovaného došlo ke změně k 1.1.2000“, a proto „pro úplnost by měl být proveden důkaz o tom, že Školský úřad v M. byl zrušen a jeho práva a povinnosti z tohoto sporu přešly na samostatný právní subjekt Školu v přírodě F., například delimitačním protokolem“.

Okresní soud v Mostě v dalším řízení usnesením ze dne 10.3.2004, č.j. -249, rozhodl, že „na místo žalovaného Školský úřad M., zaniklého dne 31.12.2000, bude v řízení pokračováno s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46“. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů dovodil ze zákona č. 320/2000 Sb. a usnesení odůvodnil tím, že po zániku Školského úřadu v M. přešel nárok žalobkyně na náhradu škody z pracovního úrazu do tzv. prozatímní správy Okresního úřadu v M. a že v souvislosti s ukončením činnosti Okresního úřadu v M. dne 1.1.2003 došlo k přechodu tehoto nároku na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; proto rozhodl o procesním nástupnictví podle ustanovení Vycházel přitom z toho, že „povinnosti školského úřadu k případným nárokům žalobkyně z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz zůstaly i po 1.1.1999 (kdy byla Školským úřadem v M. jako zřizovatelem zřízena Škola v přírodě F., příspěvková organizace) na straně tohoto úřadu“, že „nedošlo k jejich přechodu na Školu v přírodě, F. 140, příspěvková organizace“, a z toho, že pracovní poměr žalobkyně u Školského úřadu v M. skončil dne 1.2.1992. Uvedl, že žádný ze soudů nerozhodl usnesením „o změně žalovaného ze Školského úřadu v M. na Školu v přírodě ve F.“ a že rozsudek ze dne 19.3.2002, kde byla poprvé na straně žalované uvedena Škola v přírodě ve F., byl zrušen odvolacím soudem.

K odvolání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14.7.2004, č.j. -261, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „na místo žalovaného Školský úřad M., zaniklého dne 31.12.2000, bude v řízení pokračováno s Ú. krajem“. Dospěl k závěru, že školské úřady v důsledku úpravy zanikly ke dni 31.12.2000 a že podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 (změny zákonů č. a č. , provedené ) „nástupcem zrušených školských úřadů jsou příslušné orgány kraje v přenesené působnosti“. Podle odvolacího soudu je třeba dovodit procesní nástupnictví ze , zejména z jeho přechodných a závěrečných ustanovení (část 56, článek LVI odst. 2), neboť přechod majetku, práv a povinností ze zaniklých školských úřadů právní předpisy výslovně neřeší. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně u Školského úřadu v M. trval do 1.2.1992, vycházel z ustanovení , ve znění , z něhož dovodil, že „okresní úřady plnily rovněž úkoly bývalých zaměstnavatelů ke vztahu k nárokům bývalých pracovníků na náhradu škody z pracovního úrazu“, a z ustanovení Sb, podle něhož účinnost se stanoví po dobu platnosti zákona o okresních úřadech a dnem zrušení zákona o okresních úřadech přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na orgán kraje v přenesené působnosti. Protože orgánem kraje v přenesené působnosti je v daném případě Krajský úřad Ú. kraje, bylo rozhodnuto, že s Ú. krajem bude v řízení nadále pokračováno jako s procesním nástupcem zaniklého Školského úřadu v M. ( ).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný Ú. kraj dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky, „kdo je procesním nástupcem Školského úřadu M., zaniklého ke dni 31.12.2000“, a dovozuje, že Ú. kraj tímto nástupcem není, neboť neplnil od 1.1.2001 všechny úkoly, které plnil před tímto dnem školský úřad, když na plnění těchto úkolů se od 1.1.2001 podílel také Okresní úřad v M.; navíc školské úřady, které byly zřízeny v souladu s y ČR, nebyly zákonem výslovně zrušeny, neboť pouze přerozdělil působnost školských úřadů. Podle názoru dovolatele přechodná a závěrečná ustanovení (část 56, článek LVI odst. 2) nelze v dané věci aplikovat, neboť stanoví zásadu přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů pouze v těch případech, kdy byly specifikované činnosti převedeny na jiné orgány; uvedený zákon však nepřevedl ke dni 1.1.2001 na Ú. kraj činnost Školského úřadu v M. stran jeho obecné povinnosti stanovené mu ustanovením (ve znění ke dni 31.12.2000). tj. vykonávat úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení nemající právní subjektivitu a ani takovou povinnost nově nestanovil. S poukazem na „nové“ ustanovení , ve znění , který byl odvolacím soudem při posouzení právního nástupnictví aplikován, namítá, že okresní úřad plnil od 1.1.2001 ze zákona úkoly zaměstnavatele pouze pro školy zřízené obcí, nikoliv zřízené školským úřadem, a že jen tuto povinnost posléze po ukončení činnosti okresních úřadů od 1.1.2003 převzaly podle krajské úřady. Krajské úřady od 1.1.2001 podle „nově“ plnily úkoly organizace z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které zřizuje podle uvedeného zákona kraj, pokud neměly právní subjektivitu; má zato, že novou právní úpravou došlo od 1.1.2001 k tomu, že „školské úřady plnily úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů k nárokům bývalých zaměstnanců školského úřadu, jejichž pracovní poměr skončil do 31.12.2000“. S poukazem na to, že žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody z pracovního úrazu se týká jejího působení ve Škole v přírodě F., kterou zřídil podle tehdejší právní úpravy [ ] bývalý ONV M. (nikoli obec), že pracovní poměr žalobkyně u Školského úřadu M. skončil dne 1.2.1992, že dnem 1.1.1999 byla zřízena Škola v přírodě F., příspěvková organizace, jako organizace s vlastní právní subjektivitou, že pracovní poměry zaměstnanců Školského úřadu v M. s místem výkonu práce ve Škole v přírodě F. bez právní subjektivity byly ke dni 1.1.1999 převedeny podle ustanovení zák. práce (ve znění platném k 1.1.1999) na novou příspěvkovou organizaci Školu v přírodě F. a že podle ustanovení zák. práce tehdy platilo, že práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele (v případě žalobkyně Školského úřadu v M.) vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu pracovních poměrů na Školu v přírodě F., příspěvkovou organizaci (tj. k datu 1.1.1999) zanikly, zůstávají nedotčeny, dovozuje, že Školský úřad v M. byl i po 1.1.1999 nositelem povinností zaměstnavatele vůči žalobkyni. Protože po 31.12.2000 nedošlo k přechodu povinností k případným nárokům žalobkyně z titulu náhrady škody za pracovní úraz na Ú. kraj ani na Okresní úřad v M., nelze podle dovolatele aplikovat ustanovení a mělo být postupováno podle ustanovení zák. práce. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však rozhodnutí soudů jsou postižena zmatečností.

Žalobkyně v projednávané věci žalobu o náhradu škody z pracovního úrazu, k němuž mělo dojít dne 9.2.1991, podala dne 27.1.1993 - jak vyplývá z jejího obsahu - proti Školskému úřadu v M.; její pracovní poměr skončil dne 1.2.1992.

Školské úřady byly zřízeny , o státní správě a samosprávě ve školství, který nabyl účinnosti dne 27.12.1990, jako správní úřady ve školství a byly rozpočtovými organizacemi přímo řízenými ministerstvem (srov. citovaného zákona, ve znění účinném do 31.12.2000). Jejich sídla a územní působnost stanovilo Ministerstvo mládeže a tělovýchovy České republiky , ve znění , tak, že sídlily v místě sídla okresu, a jejich územní působnost se shodovala s územím okresu. Školské úřady plnily úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které neměly právní subjektivitu (srov. větu třetí citovaného zákona, ve znění účinném do 31.12.2000).

Školské úřady byly nejen správními úřady, které vykonávaly státní správu ve školství v jednotlivých okresech, ale jako rozpočtové organizace zřízené zákonem i právnickými osobami (vystupovaly v právních vztazích svým jménem a nesly odpovědnost z těchto vztahů vyplývající). Z uvedeného vyplývá, že Školský úřad v M. byl právnickou osobou. Protože právnické osoby mají způsobilost mít práva a povinnosti (srov. obč. zák.), měl Školský úřad v M. způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ( ).

Přijetím , o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 (dále též jen „ “), došlo - mimo jiné - ke změně , o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “). Slova „školský úřad“ ve všech ustanoveních tohoto zákona s výjimkou přechodných ustanovení v byla nahrazena slovy „orgán kraje v přenesené působnosti, pokud tento zákon nestanoví jinak“ (srov. Část dvacátou šestou, Čl. XXVI bod 37., ). Tímto zákonem současně došlo k přenesení většiny kompetencí školských úřadů na kraje do přenesené působnosti [srov. až m), ].

V posuzovaném případě žalobkyně podala žalobu na náhradu škody z pracovního úrazu proti Školskému úřadu v M. dne 27.1.1993, tedy v době, kdy školské úřady byly právnickými osobami a způsobilými zaměstnavateli. Uvedené postavení školské úřady ztratily - jak uvedeno výše - dnem 31.12.2000, kdy ze zákona zanikly (zákon s jejich existencí nadále nepočítal a všechny jejich kompetence přenesl na jiné subjekty) a zároveň ztratily způsobilost být účastníkem řízení ( ); školské úřady – obdobně jako jiné správní úřady – podle y ČR vznikají a zanikají zákonem a nepotřebují pro svůj vznik ani zánik individuální právní akt. Námitka dovolatele, že „školské úřady, které byly zřízeny v souladu s y ČR, nebyly zákonem výslovně zrušeny, neboť pouze přerozdělil působnost školských úřadů“, na uvedeném závěru nic nemění.

Za této situace se tedy soudy správně zabývaly tím, kdo práva a povinnosti zaniklého Školského úřadu v M. převzal a kdo se tak stal i jeho procesním nástupcem v konkrétním pracovněprávním vztahu.

Podle ustanovení jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračovat, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.

Podle ustanovení ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Znamená to mimo jiné, že všechny účinky (hmotněprávní a procesní) spojené se zahájením řízení mezi původními účastníky řízení zůstávají i po jeho nástupu do řízení zachovány, že procesní nástupce je vázán všemi procesními a hmotněprávními úkony, které v řízení učinil jeho procesní předchůdce, a že náklady vzniklé za řízení jeho předchůdci patří k nákladům řízení procesního nástupce.

Při posuzování procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení je podstatné, zda zanikl dosavadní účastník řízení, a nikoli to, ke komu podle hmotného práva má (nebo měl) účastník řízení právní vztah, z něhož v řízení uplatňuje nárok.

S názorem dovolatele, že „přechodná a závěrečná ustanovení (část 56, článek LVI odst. 2) nelze v dané věci aplikovat, neboť stanoví zásadu přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů pouze v těch případech, kdy byly specifikované činnosti převedeny na jiné orgány“, dovolací soud nesouhlasí.

Podle článku LVI odst. 2 Části padesáté šesté (Přechodná a závěrečná ustanovení) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházely z ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, z okresních úřadů a ze školských úřadů na územní samosprávné celky, případně okresní úřady v případech, kdy činnosti stanovené tímto zákonem přecházejí do působnosti územních samosprávných celků, případně okresních úřadů.

Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že zánik školských úřadů měl v oblasti pracovněprávních vztahů za následek, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly – ze zákona - ze školských úřadů na územní samosprávné celky (kraje) v případech, kdy činnosti stanovené do působnosti školských úřadů přešly do působnosti územních samosprávných celků (krajů).

Ohledně výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů bylo v zákoně č. , ve znění zákona (tj. ve znění účinném od 1.1.2001) – oproti úpravě platné do 31.12.2000, podle níž (srov. větu třetí , ve znění účinném do 31.12.2000) úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které neměly právní subjektivitu, plnily školské úřady - stanoveno, že úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které zřizuje podle , pokud nemají právní subjektivitu, plní orgán kraje v přenesené působnosti [srov. , ve znění účinném od 1.1.2001].

Kraj v samostatné působnosti podle ustanovení , ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. ve znění zákona ), zřizuje a zrušuje tam taxativně vyjmenované školy a zařízení [mimo jiné také školská zotavovací zařízení - srov. , ve znění účinném od 1.1.2001]. Uvedené činnosti – jak vyplývá z ustanovení , ve znění účinném do 31.12.2000 - náležely do 31.12.2000 do působnosti školského úřadu; zřizovatelské kompetence v uvedeném směru byly tedy ze školského úřadu převedeny na kraje.

Z uvedeného vyplývá, že činností, která tímto zákonem přechází do působnosti územních samosprávných celků ve smyslu ustanovení článku LVI odst. 2 Části padesáté šesté (Přechodná a závěrečná ustanovení) je i oprávnění zřizovat a zrušovat školská zotavovací zařízení. Práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů tak přešla rovněž na příslušný územní samosprávný celek – v posuzovaném případě na Ú. kraj.

Okolnost, že - jak uvádí dovolatel - „nepřevedl ke dni 1.1.2001 na Ú. kraj činnost Školského úřadu v M. stran jeho obecné povinnosti stanovené mu ustanovením (ve znění ke dni 31.12.2000), tj. vykonávat úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení nemající právní subjektivitu“, je nerozhodná, neboť k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze zaniklých školských úřadů na územní samosprávné celky (kraje) došlo v návaznosti na přechod jednotlivých činností (kompetencí) stanovených tímto zákonem přímo ze zákona.

Ve prospěch názoru, že v posuzované věci nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na Ú. kraj, nelze úspěšně argumentovat ani tím, že pracovní poměr žalobkyně skončil již dne 1.2.1992 a že proto podle ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce „práva a povinnosti Školského úřadu v M. vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu pracovních poměrů na Školu v přírodě F., příspěvkovou organizaci (tj. k datu 1.1.1999) zanikly, zůstávají nedotčeny“, neboť tyto skutečnosti nemají vliv na posouzení otázky, na koho (na který subjekt) od 1.1.2001 (po zániku Školského úřadu v M.) přešly práva a povinnosti, o něž v tomto řízení jde; v řízení nebylo sporné, že až do účinnosti a zániku Školského úřadu v M. byla žalobkyně v pracovněprávním vztahu právě ke Školskému úřadu M..

Protože žalobkyně uplatnila dne 27.1.1993 právo na náhradu škody z pracovního úrazu proti Školskému úřadu M. (nikoli proti příspěvkové organizaci Škola v přírodě F., kterou zřídil Školský úřad v M. až s účinností od 1.1.1999), u něhož byla v době, kdy k tvrzenému úrazu mělo dojít (ke dni 9.2.1991), v pracovním poměru, a protože - jak výše uvedeno – činnosti stanovené do působnosti školských úřadů (mimo jiné zřizovatelské kompetence uvedené v ustanovení , ve znění účinném od 1.1.2001) a k nim se upínající práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly do působnosti územních samosprávných celků (krajů), je Ú. kraj procesním nástupcem Školského úřadu M..

Ani názor dovolatele, že v projednávané věci „mělo být postupováno podle ustanovení zák. práce“, protože „po 31.12.2000 nedošlo k přechodu povinností k případným nárokům žalobkyně z titulu náhrady škody za pracovní úraz na Ú. kraj ani na Okresní úřad v M. a nelze aplikovat ustanovení “, není správný.

Vzhledem k tomu, že nároky žalobkyně z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, které jsou předmětem tohoto řízení, vznikly přede dnem 29.5.1992, řídí se uspokojení těchto nároků ustanovením zák. práce ve znění účinném do 28.5.1992 (srov. čl. III odst. 8 ). Ustanovení zák. práce totiž nabylo účinnosti až dnem 1.1. 1993 (srov. čl. IV. ).

Podle ustanovení § 251 zák. práce, ve znění účinném do 28.5.1992, ruší-li se organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky. Provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto povinnost orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát.

Protože však práva a povinnosti, o něž v řízení v projednávané věci před soudy jde, přešly – jak vyplývá z výše uvedeného - na Ú. kraj ze zákona, ustanovení § 251 zák. práce ve znění účinném do 28.5.1992 se neuplatní.

Ačkoliv odvolací soud při posuzování otázky právního nástupnictví na straně žalovaného nesprávně aplikoval ustanovení a zákona , ve znění , správně dovodil, že právním nástupcem zaniklého žalovaného Školského úřadu v M. je Ú. kraj a v souladu s ustanovením a 3 rozhodl o tom, že s ním v řízení jako se žalovaným bude pokračováno.

Pro úplnost je třeba dodat, že i kdyby práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a Školským úřadem v M. přešly na Okresní úřad v M. – jak dovodil odvolací soud - dnem zrušení okresních úřadů (tj. dnem 31.12.2002) by stejně došlo k jejich přechodu na orgán kraje v přenesené působnosti (na Ú. kraj).

Za dovolacího řízení však vyšlo najevo, že rozhodnutí soudů jsou postižena zmatečností podle ustanovení

Řízení o odškodnění pracovního úrazu je nepochybně řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát [ ]. Ustanovení určuje, že o procesním nástupnictví podle odstavce 1 nebo o zastavení řízení podle odstavce 5 rozhoduje „soud“, aniž by v tomto nebo v jiném ustanovení uváděl, že ve věci pracovní může být pojem „soud“ naplněn i tím, že o tom, s kým bude v řízení pokračováno, nebo o tom, že bude řízení zastaveno, neboť povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, rozhodne samosoudce. Ve věci pracovní proto v řízení před okresním soudem rozhoduje senát též o opatření přijímaném podle ustanovení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V posuzovaném případě rozhodla o tom, s kým bude v řízení pokračováno, usnesením ze dne 10.3.2004, č.j. -249, u okresního soudu jako soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu i ze záhlaví usnesení - předsedkyně senátu JUDr. L. V. Soud prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení a (ve znění účinném do 31.3.2005) nezjednal nápravu. Dovolací soud k uvedené zmatečnosti ve smyslu ustanovení věty druhé přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil ( část věty za středníkem ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( , část první věty za středníkem ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. února 2006

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu