Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2384/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Moláčka, zastoupeného JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem, se sídlem Hošťálkova 29, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 9 As 299/2015-53, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 45 A 25/2015-23, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jako původní spoluvlastník pozemku parc. č. X nacházejícího se v k. ú. Dobříš neuznává z důvodu nesplnění zákonných podmínek za oprávněný restituční nárok Jeroma Colloredo -Mannsfelda a Kristiny Colloredo - Mansfeldové, kterým byl předmětný pozemek rozhodnutími Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006, č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/91, R VI 7/2006 vydán. Stěžovatel rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram považuje nejen za nezákonné, nýbrž i za nicotné. Stěžovatel, který nebyl účastníkem restitučního řízení, dle svého tvrzení neměl jinou možnost domoci se zrušení uvedeného rozhodnutí, než podat podle podnět k prohlášení nicotnosti, a to k nadřízenému orgánu, tedy k Státnímu pozemkovému úřadu. Státní pozemkový úřad na základě tohoto podnětu zaslal stěžovateli Oznámení o neshledání důvodů k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti ze dne 29. 7. 2015 s konstatováním, že provedeným šetřením nebylo shledáno, že by ve věci byly splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o prohlášení nicotnosti. Stěžovatel má odůvodnění citovaného Oznámení za nepřezkoumatelné, když se nevypořádalo s jeho námitkami a v podstatě jen zopakovalo argumentaci uvedenou v odůvodnění podnětem napadeného rozhodnutí č. j. R VI 7/2006. Stěžovatel nesouhlasí se závěry správních soudů, které ve věci rozhodovaly na základě žaloby a poté kasační stížnosti stěžovatele, zejména se závěrem Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí správního orgánu, jehož nicotnost namítal, mohl rovnou napadnout žalobou dle Nejvyšší správní soud dle stěžovatele přehlédl, že rozhodnutí správního orgánu bylo rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram, proti kterému nelze podat žalobu dle , nýbrž dle ustálené judikatury pouze podle části páté . Stěžovatel však nemohl podat žalobu ani podle části páté , neboť takovou žalobu mohou podat pouze subjekty uvedené v zákona o půdě. Pokud Nejvyšší správní soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku na svůj rozsudek ze dne 30. 7. 2010, č. j. -31, nezohlednil specifika projednávané věci a vůli zákonodárce rozlišit podnět ve smyslu a . Stěžovatel je přesvědčen, že podnět k prohlášení nicotnosti je v jeho věci nutno považovat za návrh na zahájení řízení, a to proto, že on ani jeho manželka nebyli účastníky restitučního řízení a nemohli podat žalobu na přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu dle části páté , a podnět k prohlášení nicotnosti je tak jedinou možností, jak se mohou domoci přezkumu rozhodnutí pozemkového úřadu. Dalším argumentem stěžovatele je tvrzení, že sdělení správního orgánu o neshledání důvodů k vyslovení nicotnosti lze svým způsobem chápat jako závazné stanovisko tohoto úřadu. Závazné stanovisko přitom podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví. Stěžovatel uzavírá, že disponuje důkazy prokazujícími nezákonnost a nicotnost předmětného rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram, přesto není v soudních sporech úspěšný z důvodu nestrannosti Státního pozemkového úřadu.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou domáhal vyslovení nicotnosti oznámení Státního pozemkového úřadu ze dne 29. 7. 2015, č. j. SPU 380637/2015, kterým tento správní orgán informoval stěžovatele k jeho podnětu, že neshledal důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006, č. j. R VI 7/2006. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. -23, byla dle , a , (dále jen " ") žaloba odmítnuta jako nepřípustná, protože napadené oznámení Státního pozemkového úřadu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. SPU 380637/2015, nepovažoval soud za rozhodnutí ve smyslu Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul.

4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení . Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem Praze, s nimiž se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly podústavní právo, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.

7. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že podle správní orgán nevydává rozhodnutí, pouze uvedenou skutečnost (neshledání důvodů k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti) podateli sdělí s uvedením důvodu, a to do 30 dnů. Toto oznámení je tedy pouhým intimátem (tj. sdělením správního orgánu), nikoliv rozhodnutím ve smyslu , jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který zdůraznil, že podnět je vyřízen formou pouhého sdělení podateli, zde proto nepředpokládá v tomto ohledu vydávání jakéhokoliv rozhodnutí, k tomu dochází až v samotném řízení o prohlášení nicotnosti. Stěžovatelem napadený akt proto dle Nejvyššího správního soudu nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu přezkoumatelným ve správním soudnictví právě s ohledem na absenci formy správního rozhodnutí.

8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s y a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, či judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. -31), se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

9. Z těchto důvodů, poté, co shledal ústavně souladným pro věc zásadní závěr správních soudů ohledně charakteru žalobou napadeného rozhodnutí, nemohl Ústavní soud akceptovat ani obsáhlé námitky stěžovatele, jak je předestřel v ústavní stížnosti a jejích doplněních, které jsou v podstatě zejména kritikou prejudikatury vztahující se k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a taktéž ve věci stěžovatele nedávno přijatého usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2016. Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud chybně dovodil, že se stěžovatel mohl domáhat zrušení předmětného rozhodnutí žalobou podle , taková interpretace odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zavádějící. Nejvyšší správní soud v bodě 19 svého rozhodnutí konstatoval, že řízení o prohlášení nicotnosti je řízením z moci úřední, na jehož zahájení není právní nárok, tudíž uplatnění podnětu není podmínkou přístupu k soudu. Domnívá-li se tedy stěžovatel, že je určité rozhodnutí nicotné, může je rovnou napadnout žalobou dle Takový závěr Nejvyššího správního soudu je však nutno chápat tak, že stěžovatel může napadnout správní rozhodnutí za podmínek stanovených , tedy samozřejmě nikoli jakékoli rozhodnutí, nýbrž jen takové, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Správní soudy přitom stěžovateli ústavně souladným způsobem vyložily, že oproti tvrzení stěžovatele takovým rozhodnutím shora uvedené oznámení pozemkového úřadu není. Jakkoli lze chápat stěžovatele, který dle svých slov spolu se svou manželkou využívá "všech procesních možností, aby u soudů prokázali neoprávněnost restitučního nároku k pozemku parc. č. X v k. ú. Dobříš a tento pozemek získali opět do svého vlastnictví", je nutno připomenout, že skutečnost, že osoba, která nebyla účastníkem (zde restitučního) řízení, předkládá důkazy prokazující nezákonnost či nicotnost předmětného rozhodnutí, nemůže sama o sobě založit její aktivní legitimaci pro podání opravného prostředku.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu