Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1169/2005

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 25. 2. 2003, č. j. -3 (kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora), a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „právo z exekučního titulu přešlo na jiného“, že „oprávněný ještě před nařízením exekuce, a to ode dne uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, přestal být jeho skutečným nositelem“ a že tedy „nelze na oprávněného hledět jako na osobu věcně aktivně legitimovanou k vymáhání tohoto práva - peněžitého plnění“.

V dovolání oprávněný – posuzováno podle obsahu podání – namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), spatřuje – v konečném důsledku – v závěru odvolacího soudu o nedostatku „věcné aktivní legitimace k vymáhání práva“ oprávněného.

Dovolání (přípustné podle , odst. 2 ve spojení s ) je důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že právo z exekučního titulu přešlo na jiného, že oprávněný ještě před nařízením exekuce, totiž ode dne uzavření postupní smlouvy, přestal být jeho skutečným nositelem a že tudíž na něj nelze nadále hledět jako na osobu věcně aktivně legitimovanou.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Závěr odvolacího soudu o prokázaném přechodu práva (na třetí osobu) a v důsledku toho pak o nedostatku „věcné aktivní legitimace“ oprávněného je nesprávný. Otázkou singulární sukcese v exekuci se již Nejvyšší soud zabýval, a to v rozhodnutí z 29. 1. 2004, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod poř. č. 57), v němž dospěl – kromě jiného – k závěru, že soud k případnému postoupení pohledávky v průběhu vykonávacího řízení (při nařízení exekuce) nepřihlíží, nebyla-li tato skutečnost uplatněna; oním uplatněním je třeba rozumět (včasný) návrh podle , o němž soud rozhodne usnesením podle K podání takového návrhu je ovšem legitimován výlučně oprávněný (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 23. 9. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2004, pod poř. č. 190, jehož závěrů lze pro exekuční řízení / / užít obdobně). Z obsahu spisu je však patrno, že oprávněný, vyzván soudem a poučen jím podle , výslovně uvedl ( ), že „je nadále osobou oprávněnou on“ a že proto také návrh podle nepodal.

Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru (viz předposlední odstavec na 4. straně napadeného usnesení /čl. 41/), že „povinný v řízení kvalifikovaným způsobem (§ 36 odst. 4 ex.ř.) prokázal, že došlo k právní skutečnosti, s níž předpisy spojují převod práva oprávněného, o něž v řízení jde, tedy prokázal, že vymáhané právo – z hlediska hmotného práva – bylo převedeno na třetí osobu“, v důsledku čehož pak nesprávně uzavřel, že na oprávněného „nelze hledět jako na osobu k vymáhání práva věcně aktivně legitimovanou“.

Tento závěr je však v rozporu se zásadou, že vymezení účastenství v exekučním řízení ( exekučního řádu /dále též jen „ex.ř.“/) je ryze procesní (zatímco odvolací soud věc posoudil výslovně /viz poslední řádek předposledního odstavce na 4. straně napadeného usnesení/ i hmotněprávně /srov. odkaz na ustanovení v témže odstavci/); exekuční soud tedy při zkoumání aktivní legitimace účastníka zjišťuje pouze to, zda ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce, je osobou ve vykonávaném rozhodnutí označenou jako oprávněný (tedy v nalézacím řízení žalobce, jemuž bylo přisouzeno určité plnění). Protože tato podmínka nařízení exekuce v daném případě splněna byla (návrh na nařízení exekuce vskutku podal procesně úspěšný žalobce), nebylo namístě věc posuzovat (jak to učinil odvolací soud) podle ex.ř., jelikož toto ustanovení se uplatní právě v případech opačných (podle ex.ř.), kdy návrh na nařízení exekuce podá osoba jiná než která je v podkladovém rozhodnutí označena jako oprávněný.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že výše uvedené právní závěry, zaujaté standardní judikaturou, byly pominuty; názor, že návrh na nařízení exekuce je (pro důvody odvolacím soudem vyvozené) nutno zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle , v jehož závěru byl vyjádřen nesouhlas s právním závěrem o nedostatku aktivní legitimace oprávněného (nikoli tedy argumenty ostatní), byl tudíž uplatněn právem.

Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( věta druhá ), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu ( a následující exekučního řádu).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. ledna 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu