Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1215/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. července 2004, č. j. -22, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit „byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím o celkové výměře 85,2 m2 nacházející se ve třetím podlaží domu č. p. 369 v části obce B. na pozemku parc. č. 872 o výměře 446 m2 v katastrálním území B., obec P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná užívala předmětný byt nejméně od roku 1980 jako družka jeho tehdejšího nájemce J. K., že v té době byl předmětný dům ve vlastnictví OPBH v P., že J. K., J. K. a A. N. v roce 1992 dům restituovali, že poté jej rozdělili na čtyři byty, že předmětný byt i nadále užíval J. K. jako spoluvlastník domu, že takto v bytě bydlel i se žalovanou až do 31. října 1996, kdy zemřel, a že žalovaná v bytě bydlí i po úmrtí J. K. Poté zjistil, že spoluvlastnický podíl k domu po J. K. nabyla v dědickém řízení jeho dcera D. N., že podle závěti J. K. měli spoluvlastníci domu založit žalované k bytu nájemní právo, že mezi spoluvlastníky domu a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu bytu, že dne 27. ledna 1997 podepsali spoluvlastníci domu u, podle níž měla žalovaná právo užívat byt do své smrti, že dne 27. dubna 1997 podepsali další u, podle níž užívací právo k bytu převedli na spoluvlastnici D. N., že na základě kupní smlouvy ze dne 27. září 2002 spoluvlastníci předmětný dům prodali žalobkyni, že dne 3. ledna 2003 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a D. N. jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu a že zde šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 31. prosince 2003. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Žalobu na jeho vyklizení však přes to zamítl, neboť zároveň dovodil, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ( , , ve znění platném v době rozhodování soudu prvního stupně – dále jen „obč. zák.“). Přitom při posouzení věci podle obč. zák. vzal v úvahu, že žalovaná byt užívá nejméně od roku 1980 v dobré víře, že jí svědčí právo bydlení odvozené od nájemce a později vlastníka bytu. Současně dodal, že zamítnutím žaloby „založil žalované nájemní vztah za regulované nájemné k předmětnému bytu“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. prosince 2004, č. j. -39, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil jej v nákladovém výroku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž jeho právní závěry, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a že v daném případě je na místě žalobu zamítnout, neboť ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti sice neopomenul, že žalovaná neplatí „nájemné“ a že její chování se v tomto směru nezměnilo ani po vynesení rozsudku soudu prvního stupně; současně však dovodil, že okolnost bydlení žalované v předmětném bytě od roku 1976, resp. od roku 1980, a její zdravotní a sociální poměry „převažují a odůvodňují použití ust. § 3 obč. zák. a zamítnutí žaloby o vyklizení předmětného bytu“. Z důvodů uvedených v napadeném rozsudku však nesouhlasil se závěrem, že na základě zamítavého rozhodnutí vznikl žalované nájemní poměr k bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). V dovolání především uvedla, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť se v něm řeší otázka užití ustanovení obč. zák. na právní poměry užívání bytu „bývalým členem společné domácnosti, včetně práva na náhradní byt“. V dovolání podrobně popsala zjištěný skutkový stav věci, uvedla, že po prodeji domu žalovaná „zcela jistě věděla, že nájemkyní není a že právo k bytu nemá“, avšak přes to neučinila nic pro to, „aby situaci změnila, nezačala vyjednávat o uzavření smlouvy, nezačala dokonce ani platit byť nějaké symbolické nájemné“. Dále namítla, že žalovaná nevyužila ani nabídky jiných bytů ze strany D. N. Uvedla rovněž, že zdravotní stav žalované a její sociální a majetkové poměry nebyly předmětem dokazování a odvolací soud na nich přes to alespoň zčásti založil svůj právní závěr ve smyslu obč. zák. V dovolání také uvedla, že byla-li jí odepřena ochrana vlastnického práva, byla současně žalované přiznána ochrana jiného práva, avšak odvolací soud neuvedl, o jaké právo jde. Žalobkyně si klade otázku, zda bylo žalované tímto založeno „právo na bydlení“. Navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry, které odvolací soud při posouzení věci přijal. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (ve výroku o věci samé) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – použila žalobkyně vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak zčásti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Žalobkyně však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že potvrzující výrok napadeného rozsudku je založen (rovněž) na právních závěrech, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna) a že jsou dány důvody ve smyslu obč. zák. pro odepření výkonu práva na vyklizení bytu. Správnost posléze uvedeného právního závěru žalobkyně – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – napadla. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Výklad otázky, zda lze odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu obč. zák., se v soudní praxi ustálil. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vyklizení bytu, jde o rozhodnutí odporující ustálenému řešení této otázky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle

Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 3. února 2004, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , ze 17. června 2004, sp. zn. ) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje. V již citovaném rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze zejména pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovodil-li tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, že požadavku na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze zabránit prostřednictvím ustanovení obč. zák., nelze – vzhledem k uvedené judikatuře – pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Dovolací důvod podle byl proto použit opodstatněně.

Dovolací soud proto podle věty za středníkem zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první za středníkem ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu