Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2668/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. -92, potvrdil rozsudek ze dne 17. února 2005, č. j. -67 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. března 2005, č. j. -76), jímž Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu číslo 9, sestávajícího se z jedné místnosti s příslušenstvím ve druhém poschodí domu číslo popisné 1702 v P., katastrální území V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a žalobcům vyklizený odevzdat do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaný předmětný byt užívá na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 22. dubna 1992 (týkající se původně bytu č. 21 v tomtéž domě) ve spojení s dohodou o směně bytu ze dne 17. listopadu 1998, doplněných dodatkem ze dne 17. března 2000 a dohodou o poskytnutí náhradního bytu ze dne 28. června 2000, že v bytě však pobývá jen občas, o čemž svědčí i minimální odběr elektrické energie, plynu a pitné vody, že převážně se zdržuje v bytě u své přítelkyně M. P. v P. a víkendy tráví na své rekreační chalupě v Ch. u T., jak vyplývá rovněž ze spisu sp. zn. , v němž se soud prvního stupně v rámci předcházejícího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu již zabýval otázkou intenzity užívání předmětného bytu žalovaným. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen “obč. zák.”), a to v podobě užívání bytu nájemcem bez vážných důvodů jen občas. Současně dovodily, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.). Přitom sice vzaly v úvahu zdravotní problémy žalovaného, avšak rozhodující význam přiznaly dlouhodobosti zjištěného stavu v užívání předmětného bytu a nepřehlédly ani to, že žalovaný svou bytovou potřebu fakticky uspokojuje jinde a že vyhověním žalobě se v jeho faktických bytových poměrech nic nezmění. Odvolací soud žalovanému přisvědčil v tom, že má právo svobody pohybu a pobytu, avšak dodal, že pokud tato svá oprávnění realizuje tak, že bez závažného důvodu užívá nájemní byt jen občas, bere na sebe riziko výpovědi z nájmu takového bytu. Za této situace soudy žalobě vyhověly a vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázaly – s odkazem na ustanovení věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Především namítl „nesprávné posouzení vážnosti důvodů jen občasného užívání bytu, jak má na zřeteli ust. obč. zák.“. Zde poukázal na to, že jeho „sociální a zdravotní poměry … nutně vedly k tomu, že se … zdržoval větší část roku v rekreačním objektu mimo P.“. Dále zdůraznil svůj věk a vážný zdravotní stav a uvedl, že se neustále snaží svoji bytovou situaci řešit výměnou bytu, což je „vzhledem k vysokým finančním požadavkům v oblasti výměny bytů obtížné“. Žalobcům vytkl, že ačkoliv se prostřednictvím dohody o směně bytu ze dne 17. listopadu 1998 zavázali „vyvinout snahu o získání vhodného bytu k výměně (směně), neprojevili žádnou efektivní činnost“. Poté uvedl, že byty a prostory v domě jsou s výjimkou jeho bytu pronajaty za tržní nájemné, že v přízemí domu jsou prostory pronajaté třem firmám, že část domu je využívána jako hotelové pokoje a že žalobce Ing. J. M. trvale žije v N. Vyslovil rovněž přesvědčení, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. V této souvislosti připomenul, že „v roce 1998 projevil vůči žalobcům maximální ochotu a ústupky, když se tehdy přestěhoval z kvalitní a jím dobře vybavené garsoniéry (byt č. 21) v témže domě do menšího a nevybaveného bytu ve druhém poschodí, a to z důvodu, aby vyhověl požadavku žalobců, kteří zde plánovali stavební rekonstrukci“. Současně namítl, že soudy obou stupňů nevzaly při rozhodování věci v úvahu, že „provedl v bytě č. 21 od r. 1979 do r. 1998 rozsáhlé a nákladné investice, jež dosáhly částky 253.950,- Kč“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že z dovolání „není zřejmé, v čem je spatřována právní otázka zásadního významu“; žalovaný se podle jejich názoru pouze pokouší „prodlužovat celou záležitost“. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. v podobě jen občasného užívání bytu bez závažných důvodů). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se nemožnosti výměny předmětného bytu a rekonstrukce dřívějšího bytu žalovaného je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé ( ); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěru, že výpověď z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) není (z důvodů popsaných v napadeném rozsudku odvolacího soudu) v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Následně zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.

Zpochybňuje-li dovolatel správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu