Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 420/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Antonína Chabiny, zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 2631/2015-105, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 7. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo pro údajné formální nedostatky odmítnuto jeho dovolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že podání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání, jak vyžaduje o. s. ř; proto dovolání podle odmítl; tím se však měl podle stěžovatele dopustit porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces vyplývajícího z d a z y, neboť dovolání podle stěžovatele všechny zákonem vyžadované náležitosti obsahovalo.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Jako škodu stěžovatel označil rozdíl mezi výší úroků z prodlení, které mu byly soudem uloženy zaplatit protistraně, a výší, které by dosáhly, nebýt nepřiměřené délky řízení.

Protože stěžovatel stížností napadl toliko rozhodnutí dovolacího soudu, se zabýval Ústavní soud pouze konformitou způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s dovoláním. Po posouzení ústavní stížnosti a jejích příloh však dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum učiněných právních závěrů. V projednávaném případě se stěžovatel v podstatě domáhá přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolání odmítl pro nedostatek formálních náležitostí. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře důkladně vymezil, v jakých případech dovolání pro tyto nedostatky odmítnout lze, v jakých případech je odmítnutí odepřením přístupu k soudu, a tedy i porušením ústavně zaručených práv dovolatelů (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

či

, všechny dostupné z nalus.usoud.cz).

V projednávaném případu Ústavní soud dospěl k závěru shodnému se závěrem soudu dovolacího, že v dovolání zjevně absentuje část, ve které by se stěžovatel, byť náznakem, pokoušel otázku přípustnosti vymezit. Ve stížnosti stěžovatel sice uvádí, že v dovolání dostatečně vymezil rozpory mezi názory soudu nalézacího, odvolacího a názorem stěžovatele, opomíná však skutečnost, že přípustnost dovolání je dána až v případě, kdy se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu, nikoliv od právního názoru soudu nalézacího či názoru stěžovatele. Aby bylo možné považovat dovolání co do vymezení přípustnosti za náležité, stěžovatel by v něm musel poukázat buď na právní otázku dříve vyřešenou dovolacím soudem, kterou se odvolací soud řídil, avšak dovolatel ji nepovažuje ve svém případě za použitelnou, nebo poukázat na to, že odvolací soud takto vyřešenou otázku vyhodnotil jinak. V dovolání však stěžovatel předestíral toliko rozpory s právními názory vlastními, nikoliv s řešením plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu.

Způsob, jakým se vypořádal dovolací soud s dovoláním, proto Ústavní soud považuje za správný, pročež nelze hovořit ani o porušení ústavně zaručených práv. Odmítnutí dovolání předsedou senátu podle je legitimním způsobem, jak s dovoláními, jimž chybí náležitosti, naložit; tento postup je ostatně vyčerpávajícím způsobem v textu napadeného usnesení odůvodněn. Zde Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel a Nejvyšší soud jej podle k odstranění vad podání nevyzývá.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele; proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016

Za správnost:

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu