Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
0B8A371B42F4ADAAC1257A4E006871D7.html
HTML · 25.61 KB
No categories available
22 Cdo 1729/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) J. B., b) L. S., c) N. C., a d) L. Z., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) E. B., 2) F. V., 3) L. A., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 260/2000 , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2004, č. j. 56 Co 377/2004 -151, takto:
II. Dovolání žalobců a), c), d) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 12 C 260/2000 -100, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2005, č. j. 12 C 260/2000 -112, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh, aby bylo určeno, že první žalobkyně J. B. je spoluvlastníkem 1/3, druhá žalobkyně L. S. spoluvlastníkem 1/3, třetí žalobkyně N. C. spoluvlastníkem 1/6 a čtvrtý žalobce L. Z. spoluvlastníkem 1/6 domu č. p. 52 (nyní č. p. 76), postaveného na pozemku parcelní číslo 5/1 (nyní č. 44), parcelní číslo 167-zahrada (nyní 45/1), parcely číslo 168-pastvina, parcely číslo 169-louka a parcely číslo 1364-ostatní plocha (nyní 46)), zapsaných u Katastrálního úřadu v N. J. pro obec O., katastrální území H. u V.“, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že právním předchůdcům žalobců manželům F. a R. Z. byl podle přídělové listin y Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství, pobočky v O. pro správní okres O. a soudní okres O. ze dne 30. 12. 1947, čj. K 2816/47, vydán příděl č. 44, zahrnující hospodářskou usedlost čp. 52 se stavebními parcelami 5/1 a 5/2 a pozemky-parcely č. 166 (louka), č. 167 (zahrada), č. 168 (pastvina), č. 169 (louka) a č. 1364 (ostatní plocha) o celkové výměře 12,2427 ha, vše v k. ú. H. Na základě přídělové listin y bylo vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro F. Z. a R. Z. pro každého z nich jednou polovinou. Po smrti F. Z. bylo dne 6. 12. 1949 vloženo podle odevzdací listin y na polovici F. Z. vlastnické právo jeho manželky R. Z. Prohlášením ze dne 16. 8. 1954 se R. Z. vzdala přídělu nemovitostí, jež jí byly vlastnicky připsány ve vložce č. 33/164 pozemkové knihy pro katastrální území H. ve prospěch československého státu. V pozemkové knize bylo vloženo vlastnické právo pro Československý stát-majetkovou podstatu pozemkových reforem ve správě odboru zemědělství a lesního hospodářství rady ONV v N. J. Předmětné nemovitosti pak získali na základě zápisu o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci V. čp. 52 ze dne 12. 9. 1960 manželé F. a H. V. jako náhradní příděl za svůj původní příděl čp. 1 v k. ú. H, který uvolnili ve prospěch JZD k soustředění živočišné výroby a uskladnění zásob a krmiv. F. V. zemřel dne 24. 6. 1964 bez zanechání závěti a výlučnou vlastnicí nemovitostí se stala jeho manželka H. V. Ta prodala kupní smlouvou ze dne 12. 9. 1986 dům čp. 76 (dříve čp. 52) se stav. pl. 5/1, parc. 5/2 stav. pl., parc. č. 167 zahradou, parc. č. 169 zahradou a parc. č. 1364 ostatní plochou žalovanému 1). Ten je také jako vlastník těchto nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí. Současně smlouvou o bezplatném předání majetku do vlastnictví státu uzavřenou rovněž dne 12. 9. 1986 převedla na stát pozemky patřící k usedlosti, které byly zapsány na LV č. 213 a které byly v užívání tehdejšího JZD „J.“. Zmíněné pozemky nejsou předmětem tohoto řízení. Původní přídělkyně R. Z. zemřela dne 6. 6. 1980 a zanechala dvě dcery. Těmi jsou žalobkyně a) a b). Dále R. Z. zanechala jednoho syna F. Z. Ten zemřel po ní a zanechal syny V. Z., L. Z. a J. Z. Ti se tohoto řízení neúčastní, neboť se odmítli připojit k žalobě. Kromě shora uvedených dětí měla R. Z. ještě i dalšího syna J. Z. Ten zemřel dříve než ona a zanechal dceru žalobkyni c) a syna žalobce d). Žalobkyně a) uplatnila v předcházejícím řízení vedeném před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 102/96 vůči žalovanému 1) a vůči H. V. nárok na vydání zemědělské usedlosti čp. 52 v k. ú. H. podle § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Nárok nebyl shledán opodstatněným, neboť žalovaný 1) nenabyl nemovitosti od státu a nebyl ani osobou blízkou H. V. a H. V. již nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě nevlastnila. Žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 9. 1998, č. j. 16 C 102/96 -116, zamítnuta a odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, č. j. 11 Co 487/99 -177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2336/2000 , dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Pozdější přídělkyně H. V. zemřela a zanechala syna-žalovaného 2) a dceru-žalovanou 3). V nynějším řízení vedeném proti nim a proti žalovanému 1) žalobci opírali žalobu o tvrzení, že jejich právní předchůdkyně R. Z. nepozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem „platným způsobem“ a proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo přídělem od státu F. a H. V. a následně koupí od H. V. žalovaný 1), případně si na ně nemohou činit nároky z dědictví žalovaní 2) a 3). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ . O určení vlastnictví dědiců nelze rozhodovat tímto způsobem a nároky dědiců mohou být „ošetřeny“ pouze v dědickém řízení (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 1857/2001 ) a žalobci mohou žalovat na plnění. Žalovaní 2), 3) nejsou nositeli práva k předmětným nemovitostem, a proto jim nesvědčí pasivní legitimace k nároku uplatňovanému v tomto řízení. Uvedl také, že R. Z. se vzdala přídělu a protože šlo o darování z donucení, nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Stát však s nimi dále nakládal jako vlastník a od státu získali vlastnické právo přídělem manželé V. Soud prvního stupně poukazoval i na rozporné tvrzení žalobců, kteří v předchozím sporu 16 C 102/96 žalobu opřeli o skutečnost, že nemovitosti přešly na stát, zatímco v tomto sporu tvrdí opak. Pokud jde o žalovaného 1), který nemovitosti nabyl kupní smlouvou od H. V., soud prvního stupně dovodil, že ten byl v dobré víře, že nemovitosti nabyl od vlastníka.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č. j. 56 Co 377/004 -151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o věci samé potvrdil a ve výroku pod bodem II. o nákladech za řízení před soudem prvního stupně ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ a to především proto, že podle ustálené judikatury, v těch případech, kdy vlastnické právo zůstavitele k věci uplatňují v soudním řízení jeho dědici, může z hlediska naléhavého právního zájmu obstát jen taková žaloba, která směřuje k určení, že právní předchůdce-zůstavitel byl vlastníkem věci ke dni své smrti. Kromě toho naléhavý právní zájem na určovací žalobě proti žalovaným 2), 3) není dán i proto, že právně relevantním způsobem odpírá vlastnické právo žalobcům jen žalovaný 1), který je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště N. J. Zbývající dva žalovaní vlastníky předmětných nemovitostí nejsou. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se navzdory svému negativnímu závěru o naléhavém právním zájmu zabýval věcí po stránce věcné. Je-li totiž zamítnuta žaloba na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro chybějící právní zájem na tomto určení, je vyloučeno, aby byla stejná žaloba projednána věcně. V obecné poloze odvolací soud dodal, že by žalobci nemohli s žalobou uspět ani tehdy, kdyby žalobní petit formulovali s cílem poskytnout ochranu vlastnickému právu zůstavitelky R. Z. Ze žalobních tvrzení totiž vyplývá, že nemovitosti původně ve vlastnictví R. Z. přešly v roce 1954 (to znamená v rozhodném období podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) na stát jedním z kvalifikovaných způsobů přechodu věci podle § 6 odst. 1 písm. p) téhož zákona. Žalobci se tak nemohou domáhat ochrany vlastnického práva k týmž nemovitostem podle obecných předpisů, jestliže tak mohli učinit podle speciálního předpisu. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 .
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ ]. Jeho naplnění spatřovali v tom, že odvolací soud zjišťoval jen naléhavý právní zájem na určovací žalobě, aniž se současně zabýval i věcnou opodstatněností uplatněného nároku. Vyslovili názor, že existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě lze vyhodnotit jen při současném posouzení věcné opodstatněnosti uplatněného nároku. V dovolání zevrubně zrekapitulovali skutkové okolnosti případu, z nichž dovozují své spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Poukazovali na to, že manželé V. byli dodatečně vepsáni do přídělové listin y a to tak „neorganicky a administrativně“ chybně, že jde de facto o falšování veřejné listin y. Jde o jednání vysloveně „contra lege“, které se neposuzuje podle restitučního zákona, ale podle obecných ustanovení občanského zákoníku týkajících se náležitostí právních úkonů. Jsou přesvědčeni, že ani restituční nárok a restituční předpisy nezbavují žalobce práva na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů. Právě tohoto způsobu ochrany vlastnického práva využili. Prohlášení o vzdání se přídělu, a to zemědělské usedlosti čp. 52 v H., učiněné R. Z. bylo vynucené. Text prohlášení je napsán imperativním způsobem a je z něho zřejmé, že vůči R. Z. bylo postupováno direktivním způsobem a že jí nezbývalo než se podvolit tehdejšímu politickému a třídnímu nátlaku. Všechna porušení zákona, na která v řízení před soudy obou stupňů upozorňovali, stejně tak ani vadnost či platnost právních úkonů dokumentovaných v žalobě a v jejích přílohách-listinách (případně vznik „paaktů“), však soud nezjišťoval. Nezabýval se tak tím, že nemovitosti vůbec na stát nemohly přejít. Domáhali se proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) pak ještě i sama zaslala dovolacímu soudu vylíčení případu po skutkové stránce a připojila k němu listinné doklady.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podáními došlými soudu dne 15. 9. 2005 a dne 4. 11. 2005 vzala žalobkyně b) dovolání zpět.
V dané věci měli žalobci postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 OSŘ ), kdy každý z nich jedná sám za sebe.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) vzala dovolání zpět, dovolací soud dovolací řízení ohledně jejího dovolání podle § 243b odst. 5 věty druhé OSŘ zastavil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalobců a), c) a d) proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami oprávněnými a včas a že byli řádně zastoupeni, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ .
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000 , publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ . K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 ) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V dané věci nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Řešení nastolené právní otázky, zda v řízení o určovací žalobě podle § 80 písm. c) OSŘ , lze projednávat základ uplatněného nároku i bez toho, aniž by bylo nejdříve postaveno najisto, že je na takové žalobě naléhavý právní zájem, jednoznačně vyplývá přímo z právní úpravy. Ustanovení § 80 písm. c) OSŘ připouští žalobu na určení právního vztahu nebo práva jako další možný druh žaloby, ale jen za předpokladu, je-li na tom naléhavý právní zájem. Přitom naléhavost právního zájmu na určovací žalobě je procesním předpokladem, aby mohlo být o právním vztahu věcně jednáno a rozhodnuto. Tento výklad nečiní v soudní praxi žádné potíže. Shodně je řešen i judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 10. 2001, č. j. 22 Cdo 1722/2000 , publikovaný v časopisu Soudní rozhledy, ročník 2002, sešit 1). Nelze tedy přisvědčit žalobcům, že by pro jimi navrženou právní otázku, mohlo být otevřeno dovolací řízení. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 publikovaném pod C 103, svazek 2, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“) uvedl, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Odvolací soud pak správně vyřešil i tu otázku, zda mají naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva k věci i dědici, jestliže věc nebyla projednána v dědictví po zůstaviteli. Již v rozsudku ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001 , publikovaném pod C 866, ve svazku 12, Souboru rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) OSŘ může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Stejně tak i v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 , publikovaném pod C 2954 ve svazku 31 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zaujal k naléhavému právního zájmu jediného dědice na určení jeho vlastnictví k věci, jež měla být ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele a dosud nebyla v dědickém řízení projednána, výklad, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví. Tím spíše není dán naléhavý právní zájem u vícero dědiců. I v tom je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu a tedy v souladu s hmotným právem.
Zbývající část dovolacích námitek tvoří výhrady, že soud nepřihlédl i k jiným skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ , který lze uplatnit jen, je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalobců a),c) a d) podle § 243b odst. 5 a § 218 písm c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaným nevznikly náklady tohoto řízení, na jejichž úhradu by měli právo jednak proti žalobcům a),c) a d), jejichž dovolání bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ ), a jednak proti žalobkyni b), která procesně zavinila zastavení dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první OSŘ ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr.Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu