Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
E7A8621164B3F2EDC1257A4E0064E8C0.html
HTML · 12.89 KB
No categories available
24 Cdo 2336/2000
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 7.9.l998, čj. l6 C l02/96-ll6, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), určení, že na ni přechází vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území H.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně i žalovaných formálně změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve skutečnosti však jej potvrdil v upřesněném znění. Po zhodnocení dokazování před soudy obou stupňů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná ani po upřesnění petitu správným označením pozemků, které jsou předmětem tohoto sporu. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě nebylo naplněno zejména proto, že současný vlastník nemovitostí, žalovaný E. B., není ve věci pasivně legitimován, protože předmětné nemovitosti na něj nebyly převedeny státem, ale fyzickou osobou H. V., k níž není ve vztahu osoby blízké. Rovněž žalovaní F. V. a L. A., jako právní nástupci původně žalované H. V., nejsou pasivně legitimováni, neboť ke dni účinnosti zákona o půdě nebyla původní žalovaná H. V. již vlastnicí předmětných nemovitostí. S ohledem na uvedená zjištění se pak odvolací soud nezabýval splněním dalších podmínek pro vyhovění nároku žalobkyně, stanovených v § 8 odst. 1 zákona o půdě.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 7.6.2000, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil z hlediska porušení tehdejších právních předpisů podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k novému rozhodnutí.
K dovolání se podáním ze dne 6.9.2000 vyslovili 2. a 3. žalovaní. Považují dovolání za nedůvodné a poukazují na to, že není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, ale zda okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. V daném případě nejsou uvedené podmínky dovolání splněny, a proto navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl. Dodávají, že vzhledem k tomu, že nejsou v dané věci pasivně legitimováni, považují za bezpředmětné se k dalším okolnostem vyjadřovat.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 24l odst. 2 o.s.ř., když důvody vyplývající z obsahu dovolání by bylo možno podřadit pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nejsou však splněny podmínky pro jeho věcné vyřízení.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je pak upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 o.s.ř. až § 239 odst. 2 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelkou uplatněny.
Přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení § 238 odst. 1, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl pouze jednou. V dané věci odvolací soud pouze formálně, v zájmu upřesnění výroku, označil svůj rozsudek jako měnící, ale ve skutečnosti jde o rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V daném případě nestanovil odvolací soud práva a povinnosti účastníků odlišně od soudu prvního stupně, protože návrh žalobkyně rovněž zamítl.
V úvahu nepřipadá ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, a žalobkyně ani nenavrhla, aby dovolání bylo připuštěno.
Nezbylo proto než dovolání odmítnout jako nepřípustné (§ 243bodst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolatelka zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto, a byla jí proto uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jež vznikly 2. a 3. žalovaným (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2, věty prvé o.s.ř. per analogiam), a to za jeden úkon právní služby jejich právního zástupce, tj. za vyjádření k dovolání. Podle advokátního tarifu (vyhl. č. l77/l996 Sb.) činí odměna u jednoho z nich 500,- Kč, po krácení o 20 % při zastoupení dvou účastníků tedy 400,- Kč pro každého z nich, a náhrada hotových výdajů činí 75,- Kč. Celkem tedy činí náklady jednoho zastoupeného 475,- Kč. Ve vztahu k prvému žalovanému žalobkyni tato povinnost uložena nebyla, protože tomuto žalovanému nevznikly prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á
předsedkyně senátu