Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2154/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) M. A., b) E. B., c) R. A., d) K. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Z. S., 2) E. S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.10.2004, č. j. -131, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.10.2004, č.j. -131, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28.11.2001, č.j. -85, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu 2+1 s příslušenstvím, č. bytu 9, 3. podlaží na ulici R. 4a, B., kterou dali žalobci žalovaným s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí a zároveň uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší a dále rozhodl o tom, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 15.250,- Kč.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, i řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď byla učiněna řádně ve smyslu ust. , 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Rovněž souhlasil se zjištěními soudu prvního stupně, že žalovaní jako nájemci hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že neplatili nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu řádně za dobu delší než 3 měsíce ( obč. zák.). Za situace, kdy žalovaní samotnou výši dluhu nesporovali, pouze vysvětlovali, že ke vzniku dluhu došlo jednak v důsledku jejich velmi konfliktních vzájemných vztahů a nedostatku finančních prostředků pro placení nájemného, souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že nelze na pronajímateli spravedlivě požadovat, aby nesl důsledky konfliktních vztahů manželů jako společných nájemců bytu. Odvolací soud dále uvedl, že výpovědní důvod podle ust. obč. zák. lze v daném případě uplatnit, neboť k hrubému porušení povinností nájemce dochází i za situace, kdy nájemné nebo úhrady jsou hrazeny pouze zčásti a nemusí se ani jednat o měsíce po sobě jdoucí. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž správně určil, ke kterému datu nájemní poměr skončí. Stejně tak se ztotožnil s formou přiznané bytové náhrady. Za situace, kdy žalovaná v předmětném bytě nebydlí a kdy nezletilá dcera byla svěřena do výchovy otce a kdy bylo zjištěno, že žalovaný v dědickém řízení nabyl po své matce členská práva a povinnosti v bytovém družstvu M., B., nejsou ve věci dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby bylo rozhodnuto, že nájemci mají právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt ( věta první obč. zák.). Pokud žalovaný převedl členská práva a povinnosti k bytu, jak bylo zjištěno v průběhu odvolacího řízení, pak se jednalo o postup účelový, a proto přiznání hodnotnější bytové náhrady a ochrana nájemce vyšší formou bytové náhrady není odůvodněna.

Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Dovoláním ze dne 17.3.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 21.3.2005, napadla žalovaná 2) výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovodila z ust. a dovolací důvody spatřuje v ust. a

V dovolání žalovaná zejména uvedla, že již soud prvního stupně správně konstatoval, že se z předmětného bytu neodstěhovala trvale a že byt dočasně opustila proti své svobodné vůli s úmyslem se do něj vrátit. I přes to, že v bytě nemohla bydlet a nemohla fakticky vykonávat právo nájmu, hradila žalobcům svůj podíl na nájemném. Dle dovolatelky byla nesprávně vyhodnocena otázka její vědomosti o dluzích ze strany žalovaného. Je logické, že nemohla při tak závažných konfliktech jaké mezi účastníky existovaly mít povšechné informace o tom, že žalovaný neplatil svůj díl nájemného. O dluzích na nájemném se dozvěděla až z vlastní žaloby. Dovolatelka je proto toho názoru, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy, když dluhy na nájemném stejnou měrou vyhodnotily i proti ní, a konstatovaly, že výpověď z nájmu je i vůči ní účinná z důvodu uvedeného v ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a že tedy ani ona nemá právo na náhradní byt či náhradní ubytování ve smyslu ust. § 712 odst. 5 obč. zák. Dle dovolatelky se tímto ustanovením zabýval soud pouze ve vztahu k žalovanému. Odvolací soud neměl žádným důkazem doloženo, že má zákonným způsobem zajištěno náhradní bydlení. Svým rozhodnutím tak z ní učinil bezdomovce a to i přesto, že svůj díl nájemného hradila, ač byt nemohla užívat. Je proto toho názoru, že u ní byly dány důvody pro použití ust. § 712 odst. 5 obč. zák.

Dovolatelka je dále přesvědčena, že u ní byly rovněž dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby skončila na ulici bez nároku na náhradní byt či ubytování, když přitom zcela jednoznačně trpěla v rozpadajícím se manželství a bylo jí znemožněno předmětný byt užívat. Dle dovolatelky je rozhodovací praxe soudů při aplikaci tohoto ustanovení a při úvaze o možném náhradním bydlení nejednotná a rozdílná a je proto nutné, aby se touto problematikou v dané věci Nejvyšší soud zabýval. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobci ve svém vyjádření zejména uvedli, že dovolání považují za nepřípustné, neboť tato otázka byla řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu hned několikrát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.1997, sp. zn. , ze dne 4.4.2001, sp. zn. a ze dne 27.7.2001, sp.zn. ). Jsou toho názoru, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že výpověď z nájmu byla učiněna řádně a že rovněž výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl naplněn. Žalovaná si byla dle žalobců vědoma své povinnosti hradit nájemné a rovněž si byla vědoma té skutečnosti, že platby na nájemném a na službách spojených s užíváním bytu nejsou hrazeny ve vztahu k žalobci v plné výši. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v předmětném bytě již několik let nebydlí, nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, aby jí soud přiznal bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování nebo náhradního bytu, neboť v jejím případě se ani nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, přičemž tyto podmínky musí být dány kumulativně. I toto bylo dle žalobců rozhodnuto v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR. Žalobci proto navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a uložil žalované povinnost nahradit jim náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. a 4

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Proti ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud namítala, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily její vědomost o dluzích žalovaného na nájemném, a z toho vyplývající naplnění výpovědního důvodu podle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. vůči oběma žalovaným, pak je třeba konstatovat, že její námitka spočívá především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Brojí tedy především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly a teprve až následně proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu. Přehlíží ovšem tu skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. a b) – přípustné ( ). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z obsahu dovolání lze dále dovodit, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že u ní nejsou dány důvody pro přiznání práva na náhradní byt či ubytování ve smyslu ust. § 712 odst. 5 obč. zák. a dále, že jsou v jejím případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák., když považuje rozhodovací praxi soudů u těchto ustanovení za nejednotnou a rozdílnou.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ale také - mimo jiné - i na závěrech, že výpověď z nájmu bytu (podle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy a že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu lze vázat (dle ust. § 712 odst. 5 obč. zák.) pouze na poskytnutí přístřeší, neboť pro účely bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu, nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele hodné. Právní závěry, jejichž správnost byla dovoláním napadena, by proto mohly činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, ovšem dovolací soud dospěl z následně uvedených důvodů k závěru, že o takové rozhodnutí v daném případě jít nemůže.

Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15.3.2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18.11.2004, sp.zn. , ze dne 20.1.2005, sp.zn. , ze dne 9.2.2005, sp.zn. , a ze dne 23.2.2005, sp.zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v dané věci, že otázku zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro oba žalované, jakožto společné nájemce předmětného bytu (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.7.1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) je pak výrazem standardní judikatury. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než přístřeší nepostačí, že vyklizovaný nájemce nemá jinou možnost bydlení, jak vzhledem k obsahu dovolání, chybně předpokládá žalovaná. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25.11.1997, sp. zn , uveřejněném v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Sodní judikatura, totiž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 4.4.2001, sp.zn. , z 24.7.2001, sp.zn. , 26.9.2001, sp.zn. , z 20.12 2001, sp.zn. 26 Cdo1888/2000, z 9.9.2004, sp.zn. . a z 27.7.2005, sp.zn. .

S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ust. Nejvyšší soud České republiky je proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodl podle ust. věty první, a a , a zavázal žalovanou 2), která procesně zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 4 x 75,- Kč (4 žalobci), jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 vyhlášky , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. prosince 2005

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu