Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1468/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č.j. -94, potvrdil rozsudek ze dne 7. 3. 2002, č.j. -48, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) uložil žalované vyklidit do 30 dnů od zajištění přístřeší byt č. 522, I. kategorie, typ 2+0, o velikosti 37,67 m2, sestávající ze dvou pokojů a příslušenství, v 8. podlaží domu č.p. 2868, k.ú. Z. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaná – nájemkyně předmětného bytu a členka žalujícího bytového družstva (dále „družstvo“), které je vlastníkem domu, v němž se byt nachází, byla po předchozí písemné výstraze vyloučena z družstva pro hrubé porušování povinností nájemce, a to rozhodnutím členské schůze ze dne 4. 10. 1999, že žalovaná se žalobou, vedenou u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. , domáhala určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva, a že řízení v označené věci bylo pravomocně (ke dni 6. 4. 2000) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nemůže soud přezkoumávat rozhodnutí o vyloučení z družstva, a ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalované zánikem členství v družstvu zaniklo právo nájmu předmětného bytu (§ 714 obč.zák.). Povinnost žalované k vyklizení vázal s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč.zák. na zajištění přístřeší, když důvod vyloučení žalované z družstva lze podřadit pod výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c) obč.zák. a v dané věci nejde o rodinu s nezletilými dětmi. Neshledal důvodným požadavek žalované, aby jí byl na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zajištěn náhradní byt, neboť je vdaná, stala se spolu s manželem společnou nájemkyní bytu v Praze 4 a nyní její manžel získal do vlastnictví rodinný dům v K.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupena advokátkou Mgr. I. L.) dovoláním, v němž bylo uvedeno, že je podáno „podle , z důvodu dle OSŘ“. V dovolání vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně nezvážil všechny okolnosti předcházející vyloučení žalované z družstva, ačkoliv ve spise byly založeny veškeré dostupné y týkající se tohoto vyloučení. Dle názoru dovolatelky byl odvolací soud o věci seznámen „jen rámcově“ a dozvěděl se o vydání předběžného opatření o svěření dcery M. do výchovy otce až při jednání, když konstatoval, že je ve spise založeno. Dovolatelka namítá, že při jednání před soudem neuvedla (vzhledem ke svému rozrušení), že nemovitost v K. je rekreačním objektem a není určen k trvalému bydlení; dále poukázala na to, že v současné době bydlí v předmětném bytě spolu s dcerou M. a žádná z nich nemá jinou možnost bydlení. Navrhla, aby „s přihlédnutím k okolnostem zvláštního zřetele a dobrým mravům“ byl napadený rozsudek zrušen.

V dopise předaném k poštovní přepravě dne 3. 6. 2003 zaslala Mgr. I. L. soudu výpověď plné moci danou žalovanou ke dni 28. 5. 2003; posléze byla soudu první stupně doručena zásilka (daná k poštovní přepravě dne 16. 7. 2003), obsahující podání označené jako doplnění dovolání a plnou moc udělenou žalovanou JUDr. Z. F., advokátce, s žádostí, aby pro případ, že žalovaná obdržela výzvu k doplnění dovolání, soud prominul zmeškání stanovené lhůty a současně ji prodloužil. V doplnění dovolání se uvádí, že žalovaná podala v zákonem stanovené lhůtě dovolání „v souladu s ust. a dle ust. , 2 písm. b) “. Za otázku zásadního právního významu označuje dovolatelka otázku „vedení, resp. nevedení společné domácnosti se členem původní domácnosti v rozhodném období, díky jehož chování dojde k vyloučení člena z družstva v návaznosti na poskytnutí bytové náhrady a rozpor s dobrými mravy“. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se nezabýval skutečností, že žalovaná byla v době vyloučení z družstva vdaná, a dovozuje, že jejímu manželovi L. B. vzniklo k bytu právo společného nájmu i společné členství v družstvu, že jeho členství v družstvu dosud trvá, a že by měl proto nárok na bytovou náhradu. Poukazuje dále na to, že v bytě nežila v době, kdy její dcera M. narušovala soužití v domě, a že se o ni měl starat její otec, jemuž byla svěřena do péče. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, jímž odůvodnil nepřiznání bytové náhrady, a namítá, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, že nebylo prokázáno, zda objekt v K. je způsobilý k trvalému bydlení, zda žalované svědčí právní důvod k jeho užívání a zda se svým manželem vede společnou domácnost. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen; současně požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 30. 1. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Podle věty první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obsahu spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen právní zástupkyni žalované, advokátce Mgr. I. L. dne 17. 3. 2003, jejímž prostřednictvím podala žalovaná dovolání, dané k poštovní přepravě dne 16. 5. 2003. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas - v zákonné dvouměsíční lhůtě, (nešlo o žádný z případů upravených v a 3 ), osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a vyhovovalo náležitostem stanoveným v S přihlédnutím k tomu nemohl dovolací soud přihlížet k obsahu podání obsahujícího doplnění dovolání, učiněného další právní zástupkyní dovolatelky JUDr. Z. F., jež bylo dáno k poštovní přepravě dne 16. 7. 2003, neboť podle mohou účastníci měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Zmeškání této lhůty nelze prominout ( věta první ).

Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení a c)

Podle není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku podle , o něž ji opírá dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je zpochybňována opodstatněnost vyloučení žalované z družstva a uložení vyklizovací povinnosti bez zajištění bytové náhrady prostřednictvím námitek směřujících proti nedostatečně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu věci. Takovéto námitky však, jak již bylo uvedeno, nemohou být z hlediska přípustnosti dovolání podle právně relevantní. Ostatně, jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, nepřísluší soudu v rámci řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 114, rozsudek ze dne 24. 2. 2004, sp.zn. , a usnesení ze dne 30. 3. 2005, sp.zn. ); soud přihlíží toliko k tomu, zda vyloučený člen družstva využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení a 4 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000. V dané věci však bylo řízení zahájené k návrhu žalované o určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva ze dne 4. 10. 1999, pravomocně zastaveno (ke dni 6. 4. 2000). Pokud pak dovolatelka poukazuje ve vztahu k nároku na bytovou náhradu na dobré mravy, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 394, svazek 4), skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu [ obč.zák.], nemůže soud podle věty druhé obč.zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi; to platí i v případě, zaniklo-li právo nájmu bytu zánikem členství nájemce v bytovém družstvu - vyloučením z družstva pro jednání naplňující jinak uvedený výpovědní důvod. Přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování nebo náhradní ubytování nepřichází v takových případech v úvahu ani na základě obč.zák. (srov. např. rozsudek ze dne 28. dubna 2003, sp. zn. , C 1875/25). Uvedené pak platí i pro případ výpovědního důvodu podle obč.zák. (srov. znění ustanovení věty druhé obč.zák.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované není podle přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu