Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 77/2005

77/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

28. července 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců

JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného F. H., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. -8,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:

Citovaným usnesením byl v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991, porušen zákon v neprospěch obviněného F. H.

Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje, a to spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, včetně rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. -13.

Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku citovaným usnesením bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o návrhu obviněného F. H. na soudní rehabilitaci tak, že tento obviněný je účasten soudní rehabilitace podle (správně písm. e/) ,

o soudní rehabilitaci, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. , podle § 14 odst 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Současně zrušil i rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 27. 3. 1991, když jak obviněný tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. V následném novém hlavním líčení dne 27. 3. 1991 pak tento soud rozsudkem čj. -13 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jak je uveden v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. , ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 6. 4. 1978, sp. zn. , se v trestní věci obviněného F. H. podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od jeho potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. -8, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. H. stížnost pro porušení zákona. Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně (správně Olomouc) vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle , jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledování. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv ( d), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. , podle něhož nelze v těchto případech rehabilitaci zužovat pouze na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. -8, byl v neprospěch obviněného F. H. porušen zákon v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v ustanovení tr. ř. ve vztahu k ustanovení tr. zák., aby podle tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle , případně podle tr. ř.

Obhájce obviněného v písemném vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou a navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona nejen ve smyslu podané stížnosti, ale též v ustanovení , a v ustanovení tr. ř., v tehdy platném znění. Zároveň navrhl, aby jako obsahově navazující zrušené rozhodnutí byl označen zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. března 1991, sp. zn. .

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění (dále též jen „rehabilitační zákon“) účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 písm. e) tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v , spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák. ve znění Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného F. H. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Vojenského soudu Olomouc ze dne 15. 3. 1978,

sp. zn. , blíže nezabýval, protože jej považoval za správný, ačkoli konstatoval, že obviněný se trestné činnosti dopustil výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení, a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následující věty odůvodnění: „Je však třeba konstatovat, že skutek popsaný ve výroku rozsudku se stal a také dnes po právní stránce zakládá zákonné znaky trestného činu podle § 269 odst. 1 tr. zák.“. Z těchto důvodů zrušil rehabilitační soud toliko výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, avšak z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i u 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.

Tyto závěry lze vztáhnout i na tento projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního , jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák., porušil zákon v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného F. H. Obhajobou navrhované porušení zákona též

v nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zvlášť vyslovovat, i když k němu nesporně došlo, protože rozsah a podstatu porušení zákona dostatečně vystihují ustanovení uvedená ve výroku tohoto rozsudku. V důsledku vysloveného porušení zákona Nejvyšší soud podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. -13.

Nejvyšší soud poté přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená na základě trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc sp. zn. , ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o žádosti obviněného F. H. na zahájení rehabilitačního řízení podle , přičemž rozhodující soud v intencích výše citovaného právního názoru Ústavního soudu, znovu posoudí jednání obviněného podle zákonů a norem mezinárodního práva, jimiž byla tehdejší ČSSR vázána, platných v roce 1978, a to i z hlediska jakou alternativu umožňoval tehdejší právní řád k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Podle tr. ř. bude okresní soud při novém rozhodování vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. Zruší-li pak v původním rozsudku též výrok o vině, bude dosaženo toho, co požadovala stížnost pro porušení zákona nekoncepčně na Nejvyšším soudu, když teprve řádné provedení rehabilitačního řízení ve shora uvedených intencích může v takové rozhodnutí vyústit.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 28. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k