Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 142/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. Ř., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. S. o. š., S. o. u. a U., 2. I. s. š. a. a 3. Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, o vydání nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, č. j. -141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze 19. 6. 2002, č. j. -96, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni vydat žalobci pozemek parc. č. 50, zapsaný nyní u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a k. ú. V. na LV č. 277. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud kvalifikoval uplatněný nárok podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd. Shledal žalobce potenciálně oprávněnou osobou a dovodil, že předmětný pozemek (a také dům č. p. 178 a další parcela-zahrada) přešel do vlastnictví státu podle vládního a podle Ú.l. Tím byl dán restituční důvod; soud se však musel zabývat též otázkou, zda žalobce uplatnil nárok v zákonných lhůtách. Odvolací soud připustil, že k výzvě povinné osobě mohlo dojít včas, pokud by za ni bylo považováno uplatnění nároku u Podniku bytového hospodářství B. ve spojitosti s vydáním dalších nemovitostí dne 9. 9. 1991. Žaloba k soudu však měla být podána nejpozději 30. 4. 1994, neboť pro uplatnění nároku tu platí tříletá obecná promlčecí lhůta. Žaloba však byla podána u soudu až 27. 10. 1995.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; k tomuto dovolání se následně připojila jeho právní zástupkyně. V obšírném podání žalobce, stejně jako dříve před nižšími instancemi, vylíčil zejména perzekuci cestou správních řízení, která zasáhla jeho rodinu a vedla k odnětí nemovitostí jeho otci J. Ř. Dovolatel dále napadl procesní postup nižších instancí, zejména v tom ohledu, že nebyla respektována jeho omluva k jednání Krajského soudu v Brně (ze zdravotních důvodů) a bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a vrátil věc první instanci s takovými pokyny, jež by vedly k vyhovění žalobě.

Všichni tři žalovaní se k dovolání stručně vyjádřili; první s ním nesouhlasil, další dva pak, stejně jako v předchozím průběhu řízení, namítli nedostatek své pasivní věcné legitimace.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal své dovolání v otevřené lhůtě ( , – dále „ “).

Dovolací soud musel dále zkoumat, zda je dovolání přípustné.

Vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí, bez předchozí kasace odvolacím soudem se závazným právním názorem, připadala v úvahu pouze přípustnost dovolání podle , odst. 3 , tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.

Tato alternativa přípustnosti dovolání však nebyla v posuzované věci shledána.

Brojí-li dovolatel proti perzekučnímu postupu tehdejších správních orgánů ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví jeho otce, činí tak nadbytečně. Nezákonnost tohoto postupu presumoval již v úvodu; tento zákon označil postupy administrativy i po roce 1955 za majetkové křivdy s restitučním důsledkem ( cit. zák.).

Za relevantní mohla být považována i výzva k vydání věcí, adresovaná podle všeho včas, v šestiměsíční lhůtě podle (od 1. 11. 1990 do 30. 4. 1991), Podniku bytového hospodářství B.; dne 9. 9. 1991 pak byly žalobci vydány jiné nemovitosti. I když výzva nevzala plně v úvahu všechny y o vlastnictví (jako vlastník nyní předmětné zastavěné plochy byl veden od roku 1972 stát resp. Č. a. o. B., n. p.), žalobce vcelku pochopitelně vycházel z faktu, že zmíněný bytový podnik vykonával správu převážné části nemovitostí.

Nebylo však možné opomenout posouzení včasnosti podání žaloby. Pro tento právní úkon platí obecná tříletá promlčecí lhůta; v relaci k to dovodil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. . Tato lhůta počala v posuzované věci běžet, vzhledem k již dřívějšímu žalobcovu jednání s bytovým podnikem, nejpozději dnem následujícím po 30. 4. 1991 a její běh skončil 30. 4. 1994, tedy více než rok před podáním žaloby.

Z obsahu spisu je patrno, že žalovaným 2) a 3) nesvědčí pasivní věcná legitimace. Pokud jde o prvního žalovaného, pak ten opakovaně, ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 1996 a při jednání soudu prvního stupně dne 5. 4. 2000, namítl a zdůvodnil pozdní uplatnění nároku žalobcem (podstatu námitky neovlivňuje, že hovořil o prekluzi). Je tedy zřejmé, že i v případě posouzení zákonné lhůty k uplatnění nároku u soudu jako promlčecí by následně žalobce nemohl být úspěšný.

Dovolací soud zdůrazňuje, že rekapitulaci skutkového stavu a zejména právního posouzení projednávané věci provedl s cílem opětně vysvětlit podstatu případu žalující straně a učinil tak nad rámec dovolacích důvodů vylíčených žalobcem, kterými byl podle věty první vázán.

Hmotněprávní posouzení věci se nedostalo do rozporu s konstantní judikaturou (ke lhůtě k uplatnění nároku u soudu viz citace výše) a odvolací soud se tak nedopustil pochybení. Procedurální námitky dovolatele pak dovolací soud nemohl, vzhledem k relevantní alternativě přípustnosti dovolání, přezkoumávat vůbec (i když se nejeví, že by nepřítomnost žalobce při odvolacím jednání měla mít vliv na konečné rozhodnutí). Žádná z variant přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jak je předvídá , odst. 3 , tedy nebyla naplněna.

Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl ( věta první, ).

Na straně žalované nevznikly žádnému z účastníků v řízení o dovolání náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu