Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1361/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. P. K., proti žalovaným 1) JUDr. P. N., jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. I. A., k. s. v likvidaci, a 2) M. spol. s r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č.j. -58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. října 2003, č.j. -27, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadkyní pohledávku ve výši 353.361,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a na ustanovení a - přitakal závěru soudu prvního stupně, že pohledávka žalobce přihlášená 12. srpna 2002 do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně je promlčena. Zdůraznil, že žalobce poskytl na účet úpadkyně částku 150.000,- Kč dne 23. října 1991, a objektivní desetiletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení (pokud by šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení) uplynula 23. října 2001.

Argumentaci žalobce vycházející z ustanovení § 27 odst. 2 obchodního zákoníku, podle níž po dobu, kdy byl zapsán v obchodním (podnikovém) rejstříku jako komanditista úpadkyně, nemohla běžet promlčecí doba ohledně nároku na vrácení peněžitého plnění poskytnutého z titulu jeho vkladu, považoval odvolací soud za nepřípadnou. Co do počátku běhu objektivní promlčecí doby přitom poukázal na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 18/2000 (dále jen „nález“), v němž Ústavní soud uzavřel, že v případě plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu (s účinky ex tunc) běží objektivní lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení okamžikem jeho poskytnutí.

Výhradu žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud neshledal důvodnou již proto, že námitka promlčení je procesní obranou a žalobcem „uplatněná obrana proti ní je pojmově vyloučena“, jelikož samotná úprava dvou různých objektivních promlčecích dob obsažená v ustanovení již zohledňuje okolnosti vzniku bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „ohledně plnění poskytnutého bez právního důvodu úpadkyni nemohla běžet promlčecí lhůta po dobu, kdy byl zapsán jako její komanditista v obchodním rejstříku“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal „v potaz“ jeho výhradu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení , nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu promlčí nejpozději za tři roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo ( ), je zcela v souladu s konstantní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. , mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. , jakož i již výše zmíněný nález, ve kterém Ústavní soud nepřiznal - co do běhu promlčecí doby - zápisu komanditisty do obchodního rejstříku právní význam) a rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Na správnost závěru o promlčení pohledávky žalobce by přitom nemělo vliv ani případné posouzení důvodnosti námitky promlčení podle ustanovení a násl. obchodního zákoníku.

Pokud jde o výhradu dovolatele, že se odvolací soud nezabýval tvrzeným rozporem uplatnění námitky promlčení žalovanými s dobrými mravy ( ), tato není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení již proto, že nemá judikatorní přesah, jelikož posouzení, zda žalobcem tvrzený rozpor s dobrými mravy je dán či nikoli, má význam právě a jen pro projednávanou věc.

Ačkoli s právním názorem odvolacího soudu, že je vyloučeno vznést námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, nelze souhlasit (závěr, že ustanovení , podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, ostatně formuloval Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 7/1997), nečiní uvedený závěr rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , od kterých nemá důvod se odchýlit ani v této věci, podle nichž dobrým mravům neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, šlo by sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva na úkor druhého účastníka a tedy o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný záznam do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Protože žalobce - jak je patrné z obsahu spisu - netvrdí žádný právně relevantní důvod, který by mohl být z hlediska shora uvedené argumentace významný pro posouzení, zda uplatnění námitky promlčení žalovanými je rozporné s dobrými mravy, nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu - byť s jeho obecným závěrem nesouhlasí – ani v tomto směru za zásadně právně významné.

Dovolání žalobce tak není přípustné ani podle ustanovení ; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. července 2005

JUDr. Petr G e m m e l, v. r.

předseda senátu