Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 656/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLÍKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádní z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2004, č. j. -27, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 30. 8. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce opíral uplatněný nárok o zprostředkovatelskou smlouvu uzavřenou se žalovanou dne 16. srpna 2002, ve které je v článku VI. sjednána smluvní provize ve výši 200.000,- Kč i pro případ, že dojde k zániku smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala složit žalobci při podpisu smlouvy částku 60.000,- Kč jako tzv. „bond contract“, který sloužil k zajištění řádného plnění smluvních podmínek. Jelikož však tento svůj závazek nesplnila, nechala smlouvu zaniknout a je proto povinna zaplatit žalobci sjednanou smluvní provizi. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva, v níž bylo dohodnuto, že práva a závazky z ní vzniklé se řídí obchodním zákoníkem. Na straně zprostředkovatele vystupoval žalobce jako podnikající subjekt a na straně zájemce žalovaná, která neměla postavení podnikatele, neboť smlouvu neuzavírala v rámci svého předmětu podnikání. Předmětem smlouvy bylo „zajištění a zabezpečení majetkové záruky pro finanční skupinu (s bankovní licencí) nebo bankovní dům, se kterým je zájemce v jednání“. Na základě toho žalobce zprostředkoval žalované možnost uzavření zástavní smlouvy mezi jejím potenciálním věřitelem, s nímž jednala o poskytnutí půjčky, a vlastníkem nemovitosti, která měla sloužit jako zástava. Přesto však k uzavření zástavní smlouvy nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na zprostředkovatelskou smlouvu ze 16. 8. 2002 dopadá režim a následujících (dále jen „ “), jelikož dohodou, že závazkoví vztah účastníků se řídí obchodním zákoníkem, došlo ke zhoršení postavení žalované, která v tomto vztahu nevystupuje jako podnikatel ( obchodního zákoníku – dále jen „ObchZ“). Zatímco totiž v váže nárok na odměnu zprostředkovatele na dosažení výsledku jeho přičiněním a od tohoto ustanovení se nelze odchýlit ani dohodou smluvních stran, v obchodněprávních vztazích platí sice obecně rovněž, že zprostředkovateli vzniká nárok na provizi uzavřením smlouvy, která je předmětem zprostředkování ( ObchZ), ale ObchZ připouští, aby si účastníci smlouvy dohodli vznik nároku na provizi už obstaráním příležitosti k uzavření smlouvy se třetí osobou. Je tedy zřejmé, že chrání zájemce v tomto směru více. Z pohledu je pak ujednání o tom, že žalobci náleží provize i v případě zániku smlouvy, neplatné. Toto ujednání nelze považovat ani za ujednání o smluvní pokutě, jak tvrdí žalobce, neboť smluvní pokuta je dohodnuta v jiné části smlouvy a článek VI. výslovně hovoří o provizi. Jestliže nebyla splněna základní podmínka pro vznik nároku žalobce na odměnu, t. j. dosažení výsledku, který byl předmětem zprostředkování, není žaloba důvodná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2005, č. j. -47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, tedy i se závěrem, že posuzovaná zprostředkovatelská smlouva se řídí režimem , když žalovaná v právním vztahu účastníků nevystupovala jako podnikatelka. Žalobce proto nemá právo na zaplacení požadované odměny a nevznikl mu ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť ve smlouvě nedošlo k jejímu platnému sjednání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Namítl, že soudy obou stupňů pochybyly, pokud při právním posuzování nároku na vyplacení provize z titulu zprostředkovatelské smlouvy vycházely z toho, že žalovaná nevystupovala v tomto právním vztahu jako podnikatelka, a podřadily smlouvu pod režim , přestože byla uzavřena podle obchodního zákoníku. Podle jeho názoru je zřejmé, že žalovaná požadovala zajištění majetkové záruky pro své obchodní aktivity ve prospěch společnosti, jejíž je jednatelkou a jedinou společnicí, a je nepodstatné, zda s ním jednala přímo za obchodní společnost nebo jako fyzická osoba, která měla zájem získané finanční prostředky do společnosti vložit. Proto se jedná o obchodněprávní vztah a žalobci vznikl nárok na zaplacení sjednané provize za zprostředkování již v okamžiku, kdy byla žalovanou požadovaná majetková garance zajištěna. Právě v aplikaci spočívá nesprávnost právního posouzení věci, když rozhodnutími soudů obou stupňů byla zásadně narušena smluvní volnost účastníků.

Podle článku II , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněními osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) . Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže bít přípustnost dovolání žalobce založena, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění , omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle a b) ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

Žalobce spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle v tom, že odvolací soud nesprávně podřadil zprostředkovatelskou smlouvu z 16. 8. 2002 pod režim , přičemž – podle obsahového vylíčení dovolacích námitek – nesouhlasí se závěrem, že žalovaná při uzavření smlouvy nevystupovala jako podnikatelka, na němž odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) toto své právní posouzení postavil. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplívají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalobce k tomu, že soudy obou stupňů vycházely při výkladu obsahu zprostředkovatelské smlouvy ze 16. 8. 2002 z toho, že žalovaná při jejím uzavření nevystupovala v postavení podnikatelky, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v . Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Žalobce jiné námitky ve svém dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplívající z věty prvé se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat. K vadám uvedením v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak lze bez jejich výslovného uplatnění přihlížet jen v případě přípustného dovolání ( věta druhá OSÝ). Za této situace je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle věty prvé a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle věty prvé, , a měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. července 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu