Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 984/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelek: a) J. F. a b) J. Š., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 10. 2000, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. (žalobkyň J. F. a J. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. Ing. J K. a 2. J. K., zastoupeným advokátem, o určení podmínek vyklizení bytu), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 15. 11. 1999, čj. -111 (opraveným usnesením téhož soudu z 30. 12. 1999, čj. -117) byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že povinnosti žalovaných vyklidit, specifikovaný žalobním návrhem, stanovená rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v P. – odboru bytového hospodářství ze dne 20. 10. 1988, není vázána na přidělení náhradního bytu. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 12.775,- Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 10. 2000, sp. zn. , byl rozsudek soudu prvního stupně vy výroku o věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; žalovaným nebyla přiznána ani náhrada nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v němž se domáhaly zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovaly dovolatelky na ustanovení ; jako dovolací důvod dovolatelky uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočíván na nesprávném právním posouzení věci.

K dovolání žalobkyň podali žalovaní vyjádření, v němž navrhli odmítnutí dovolání.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, se podle ustanovení ve znění před novelizací ).

Ohledně přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval zejména tím, zda dovolání dovolatelek bylo podáno včas ve smyslu ustanovení (ve znění před novelizací ). V tomto směru vycházel dovolací z právního závěru, který je obsažen v nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 2. 2005, , jenž byl vydán k ústavní stížnosti žalobkyň pro přezkoumání předchozího usnesení dovolacího soudu z 28. 1. 2003 ( Nejvyššího soudu). V uváděném nálezu Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že dovolací soud pochybil tím, kdy odmítl svým usnesením z 28. 1. 2003 dovolání dovolatelek jako opožděné, ačkoliv bylo podáno v zákonné lhůtě; proto bylo usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2003, , Ústavním soudem ČR zrušeno. Dovolací soud při opětovném projednání dovolání dovolatelek tedy již vycházel z toho, že toto dovolání dovolatelek bylo podáno ve lhůtě podle ustanovení .

Pokud dovolatelky poukazovaly na ustanovení (ve znění před novelizací ) a měly za to, že je podle tohoto ustanovení jejich dovolání přípustné, nemohl dovolací soud přisvědčit uvedenému názoru dovolatelek o přípustnosti jejich dovolání. Bylo třeba mít na zřeteli, že tu sice došlo ke zrušení dřívějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 17. 10. 1997, čj. -57, usnesením Městského soudu v Praze z 1.12.1998, sp. zn. , ale nedošlo tu k tomu, co předpokládá ustanovení (ve znění před novelizací ), tj. že by soud prvního stupně „rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku“. Výrok již uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 17. 10. 1997, čj. -57, jako rozsudku „dřívějšího“ a výrok rozsudku Obvodnímu soudu pro Prahu 5 z 30. 12. 1999, čj. -111, ve věci samé vyzněly oba v podstatě shodně, že „žalovaným náleží náhradní byt“ a že „povinnost žalovaných byt vyklidit je vázána na přidělení náhradního bytu“.

Protože dovolání dovolatelek směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo třeba přípustnost tohoto dovolání dovolatelek posoudit podle ustanovení a 2 (ve znění před novelizací ).

V daném případě odvolací soud nevyslovil výrokem svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku (ve smyslu ustanovení v již citovaném znění). Bylo proto třeba posoudit přípustnost tohoto dovolání ještě podle ustanovení v již citovaném znění. Toto ustanovení výslovně stanovilo podání návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněného před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.

Návrh ze strany dovolatelek na vyslovení přípustnosti dovolání však v daném případě obsažen není v odvolání žalobkyň z 25. 1. 2000 proti rozsudku soudu prvního stupně z 30. 12. 1999 (na č.l. 119 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. ), ani v dodatku (z 26. 8. 2000) k tomuto dovolání (na č.l. 125 a 125a téhož soudního spisu) a ani takový návrh nebyl přednesen při jednáních u odvolacího soudu dne 13. 9. 2000 a dne 25. 10. 2000 (srov. protokoly o těchto jednáních na č. l. 133 a 138 již uvedeného soudního spisu).

Jestliže tedy u dovolání dovolatelek nebyl splněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání stanovený výslovně v ustanovení (ve znění před novelizací ) nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že by tu šlo o dovolání přípustné podle ustanovení v již citovaném znění, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení a (ve znění před novelizací ).

Dovolatelky nebyly v řízení od dovolání úspěšné a ohledně nákladů vyložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelek použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustavení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věcí i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání žalobkyň, rekapitulujícímu v podstatě procesní stanovisko žalovaných, uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustní opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu