Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 958/2003

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. srpna 2001, č. j. – 135, prohlásil konkurs na majetek dlužníka Ing. A. Z., uzavíraje, že dlužník je v úpadku formou insolvence, neboť ve smyslu , o konkursu a vyrovnání, má více věřitelů se splatnými pohledávkami, jež není schopen hradit (v případě navrhující věřitelky Č. s., a. s. a F. ú. B. – v. /dále též jen „finanční úřad“/, ani v rámci vykonávacího řízení).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. října 2002, č. j. – 211 (dříve žurnalizovaném na č. l. 206), usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že byla osvědčena insolvence dlužníka. K námitce dlužníka, že soud prvního stupně porušil jeho právo se k věci vyjádřit, odvolací soud uvedl, že dlužník se s největší pravděpodobností k návrhu na prohlášení konkursu vyjádřil, a to v zásilce doručené soudu prvního stupně 4. prosince 2000, kterou se však nepodařilo dohledat. Dlužník stejnopisy, obsahující ono vyjádření, soudu nepředložil, ač k tomu byl vyzván 12. října 2001; tím odvolacímu soudu znemožnil posoudit, zda obsah vyjádření mohl mít vliv na věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení a (dále též jen „“), namítaje, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ), že tato rozhodnutí spočívají na nesprávných právních závěrech (tedy, že je dán dovolací důvod dle ) a že vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Existenci těchto dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že jeho vyjádření k návrhu na prohlášení konkursu, které zaslal Krajskému soudu v Brně dne 4. prosince 2000, se ztratilo, takže soud prvního stupně k němu při rozhodování o prohlášení konkursu nepřihlédl. V tomto vyjádření přitom uváděl, že výše dlužné částky tvrzená navrhující věřitelkou neodpovídá skutečnosti, jelikož tato věřitelka disponovala jeho majetkem v mnohem vyšší hodnotě, než jakou si následně započetla na úhradu jeho dluhu. Nadto navrhující věřitelka vůči dlužníku postupovala protiprávně, čímž mu způsobila značnou škodu, jež dosud není vypořádána. V důsledku protiprávního postupu navrhující věřitelky vyměřil finanční úřad dlužníkovi daňovou povinnost v nesprávné výši (na základě podkladů, které pro dané řízení nebylo možné použít). Šetření postupu obou označených věřitelů vůči dlužníku není dosud skončeno. Z uvedeného podle dovolatele plyne, že soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly okolností, že pohledávky navrhující věřitelky a finančního úřadu nebyly placeny, jelikož dlužník popírá jejich výši a proto je nechce v uplatněné výši hradit, což samo o sobě neznamená, že své skutečné závazky nemůže splatit. Soudy obou stupňů tedy neučinily dostatečná skutková zjištění a z provedených skutkových zjištění pak učinily nesprávný právní závěr týkající se úpadku dlužníka. Odvolací soud měl již sám konstatovat, že postup soudu prvního stupně nebyl v souladu s článkem 36 odst. 2d (dále též jen „listina“) ani s ustanoveními a (dlužníku totiž nebyla dána možnost se ve věci vyjádřit ústně a k jeho písemnému vyjádření nebylo přihlédnuto - soud se jím nezabýval). Dovolatel proto pokládal za samozřejmé, že odvolací soud usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek zruší s poukazem na nedodržení procesních postupů; proto se též nevyjadřoval k vlastní skutkové podstatě věci, k čemuž je stále připraven. Dovolatel tudíž požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhující věřitelka ve vyjádření poukazuje na to, že dlužník její pohledávky (v celkové výši 5,180.073,35 Kč) nepopřel ani při přezkumném jednání, z čehož usuzuje na dlouhodobý nedostatek peněžních prostředků u dlužníka, nikoliv na jeho neochotu pohledávky zaplatit.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení až

Ustanovení a b/, , až g/ a nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Oproti očekávání dovolatele nelze závěr o nepřípustnosti dovolání zvrátit ani poukazem na úpravu obsaženou v ustanovení , podle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dovolatel totiž přehlédl, že dle ustanovení platí v takovém případě obdobně ustanovení a 3

Z uvedeného plyne, že podle ustanovení je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením Jinak řečeno, dovolání může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“, je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení pak určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Bez zřetele k tomu, že dovolatelova námitka, podle které rozhodnutí soudů nižších stupňů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nevystihuje dovolací důvod uvedený v řádně (k tomu by bylo nutné především tvrdit, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování „v podstatné části“), již z dikce označeného ustanovení plyne, že označený dovolací důvod lze užít, jen je-li dovolání přípustné podle a b/ , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a ). Z argumentů snesených na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle a stejně tak (ve shodě s výše cit. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ) z argumentů uplatněných na podporu úsudku, že je dán dovolací důvod dle , tudíž na přípustnost dovolání v této věci dle usuzovat nelze.

V rovině dovolacího důvodu dle pak dovolatelka žádnou zásadně významnou právní otázku Nejvyššímu soudu k řešení nepřekládá; co do řešení otázky, zda soudy učiněné skutkové závěry dovolovaly v konkrétním případě uzavřít, že navrhující věřitelka a finanční úřad mají za dlužníkem pohledávky po lhůtě splatnosti, které tento není schopen po delší dobu hradit, postrádá rozhodnutí potřebný judikatorní přesah.

Nejvyšší soud tudíž neshledává dovolání přípustným ani za použití ustanovení , neboť napadenému rozhodnutí nepřisuzuje po právní stránce zásadní význam.

Jak Nejvyšší soud opakovaně uzavřel (srov. mutatis mutandis např. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přípustnost dovolání v dané věci nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího (že proti usnesení odvolacího soudu lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení /, / u Krajského soudu v Brně). Nesprávné poučení o přípustnosti dovolání toliko vedlo k tomu, že lhůta k podání dovolání dlužníkovi doběhla (v intencích ustanovení věty druhé ) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného usnesení.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl (, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 3. března 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu