Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1926/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) D. J., b) M. J., c) B. J., d) Z. J., e) J. J., všech zastoupených advokátkou proti žalovaným 1) V. J. a 2) M. J., oba zastoupeni advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2004, č.j. -270, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ve výroku II. potvrdil v meritu věci rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 9. 2003, č.j. -242, a to v jeho výrocích II. až VII. s tím, že ve výroku II. a IV. došlo k opravě označení pozemku parc. č. 1068 na správné označení č. 1068/1. Zatímco z odvoláním dotčených výroků II. až VII. soudu prvního stupně byly poslední tři nákladové (o povinnosti žalovaných nahradit náklady řízení straně žalující jakož i státu, resp. též zaplatit soudní poplatek), ve výroku II. bylo určeno podílové spoluvlastnictví (každého jednou šestinou) žalobců c), d) a e) k pozemkům zaměřeným geometrickým plánem v obci H. B., k.ú. V. v K., jak identifikovány v uvedeném výroku. Ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně pak bylo určeno, že V. J. jako právní předchůdce žalobkyň a), b), zemřelý dne 9. 8. 1999, byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny pozemků uvedených ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Zbylým meritorním výrokem IV. byla zamítnuta vzájemná žaloba žalovaných na určení, že předmětné pozemky jsou v jejich společném jmění manželů.

Řízení o určení vlastnictví k pozemkům navázalo na předešlé řízení završené rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1996 , č.j. -91 (jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 12. 1993, č.j. -23), kterým byla pravomocně zrušena podle tehdejšího (nyní odst. 4 písm. a/) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), v části o bezúplatném převodu předmětných pozemků kupní a darovací smlouva uzavřená mezi prodávající Emou Janatovou (právní předchůdkyní všech žalobců) a žalovanými jako kupujícími, ze dne 10. 1. 1975. Pokud po takovém rozhodnutí žalobci nyní žalovali na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, pak obě nižší instance shledaly, že žalobci mají na tomto určení naléhavý právní zájem ve smyslu ( dále „ “). V katastru nemovitostí totiž byli dosud jako vlastníci pozemků zapsáni žalovaní; pro žalobce c), d) a e) byl tedy určovací rozsudek zásadně důležitý pro možný záznam změny vlastnictví podle (v zájmu shody mezi stavem právním a zapsaným; katastrální úřad odmítal na základě rozsudku podle vyznačit změnu vlastníků), a pro žalobkyně a) a b) bylo žádané určení právně naléhavé se zřetelem k tomu, že nový záznam v katastru by byl podkladem dodatečného projednání dědictví po V. J. Vzhledem ke všem takto uvedeným skutečnostem bylo pak podle odvolacího soudu zřejmé, že žaloba je podána důvodně; soudy byly oprávněny žalobu projednat podle a nynější rozsudek zároveň odstranil „vlastnické vakuum“, vzniklé po zrušení kupní smlouvy ze dne 10. 1. 1975. Nedošlo-li mezi stranami ke shodnému prohlášení před notářem, jehož zápis by byl podkladem pro záznam do katastru, nezbylo žalobcům než podat určovací žalobu.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch žalovaných (a proti výroku III. téhož soudu o nákladech řízení), podali oba žalovaní dovolání. Namítli, že odvolací soud zatížil řízení procesní vadou podle a že též věc nesprávně právně posoudil, jak presumuje písm. b) téhož ustanovení. Podle dovolatelů měl ve smyslu rozhodnout o určení vlastnictví pozemkový úřad. Rozhodoval-li však ve věci soud, byli dovolatelé jako žalovaní vtaženi do sporu o určení vlastnictví, ve kterém nemohli být úspěšní. Odvolací soud navíc nepostihl, že účinky jeho rozsudku nastaly ex nunc, nikoli ex tunc; to má též význam pro možnost vydržení stranou žalovanou. Dovolatelé brojili i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku a závěrem formulovali čtyři právní otázky, z nichž vedle již řečeného je třeba zmínit jejich nesouhlas s pasivní věcnou legitimací ve sporu (žalován měl být po právní moci rozsudku podle stát). Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil případně i oba rozsudky nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud zjistil, že právně zastoupení dovolatelé podali dovolání včas ( , ). Musel se však poté zabývat tím, zda právní otázky nastolené dovolateli zakládají přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí ( , odst. 3 ), neboť jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřipadala vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí v úvahu.

Dovolací soud poznamenává, že ze strany odvolacího soudu nebylo důvodu zakládat naléhavý právní zájem žalobců též na argumentaci, že žalovaní měli učinit shodné prohlášení se žalobci před notářem a tak spoluobstarat notářský zápis jako podklad pro záznam do katastru nemovitostí; naléhavý právní zájem žalující strany nelze podmiňovat nedostatkem součinnosti protistrany. Dovolací soud dále nepřisvědčuje námitce dovolatelů, že o určení vlastnictví k pozemkům měl rozhodnout příslušný pozemkový úřad podle ; rozhodování s následkem změny vlastnictví je explicitně svěřeno soudu podle resp. 4 písm. a) a jde v relaci k téhož zákona o speciální právní instrument.

Zodpovězení otázky po nezbytnosti žaloby bezprostředně souvisí s posouzením povahy a účinků rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy (její části) podle nynějšího Toto posouzení je ztíženo i proto, že citované ustanovení má charakter sui generis - zrušením smlouvy se navozují určité právní následky, aniž by předcházelo odstoupení od smlouvy či jiná právní skutečnost.

Judikatura Ústavního soudu vyslovila i názor, že rozhodnutí v restitučních věcech mají účinky ex tunc. Stalo se tak např. v nálezu sp. zn. , nebo v nálezu, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 131/1994 Sb. Tím by však byly účinky rozhodnutí o zrušení smlouvy „posunuty“ do roviny deklaratorní s důsledkem, že by z pohledu právní jistoty, dotvrzené následným záznamem do katastru nemovitostí, potřebný právní titul podle všeho chyběl. Jak účel restitucí tak i specifická povahu věci o zrušení smlouvy o bezúplatném převodu pozemků fyzické osobě však vedou k závěru, že takto problém vyřešit nelze. Rozhodnutí o zrušení smlouvy musí mít účinky ex nunc, tedy účinky konstitutivní; je záhodno poukázat na názor I. Průchové v publikaci Restituce majetku podle zákona o půdě (C. H. Beck, Praha 1997, str. 204, 205), který považuje dovolací soud za velmi přesvědčivý. Ostatně tento názor vyslovil dříve i dovolací soud – v komentáři M. Pokorného k citovanému zákonu (C. H. Beck, Praha 1999, str. 176, jde též o komentář k dalším restitučním zákonům) je pod blíže neurčenou sp. zn. Cpjn 9/94-I citován závěr, podle něhož má výrok o zrušení smlouvy podle resp. 4 konstitutivní povahu a jeho účinky nastávají ex nunc. Takový výrok má pak za následek záznam v katastru nemovitostí podle , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

V téže době judikovala k důsledkům rozhodnutí o zrušení předmětné smlouvy též nižší instance. Podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. (citovaného dosud, viz např. Barešová-Baudyš: Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, C. H. Beck 2000, 2. vydání, str. 580) se rozhodnutí soudu o zrušení části smlouvy ve smyslu považuje za dostatečný podklad pro vyznačení nového právního vztahu v katastru nemovitostí. Pokud by katastrální úřad odmítal vyznačení na základě takového rozhodnutí provést, nezbylo by žalobcům než podat samostatný návrh na určení, že jsou vlastníky pozemků; pro podání takového návrhu by byl podle dán naléhavý právní zájem žalobců.

Dovolací soud sdílí tyto závěry. Je přesvědčen, že rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy (její části) o bezúplatném převodu pozemku fyzickým osobám nevyvolává – z hlediska současného narovnání vlastnických vztahů k půdě - zpětné účinky. Bylo by to v rozporu s koncepcí, podle níž restituce respektují kontinuitu právního řádu a specificky, in favorem restituentů, navazují na právní vztahy v předchozím (rozhodném) období. Důsledkem takto respektované kontinuity je pak právní úprava, podle níž jsou právní úkony učiněné v rozhodném období zařazeny mezi restituční důvody, aniž by byla samostatně zpochybňována jejich platnost. Právě proto je úprava specifická, neboť konstituuje zrušení smlouvy, jejíž platnost se eo ipso předpokládá.

Nerespektoval-li katastrální úřad – jak se konstatuje v žalobě v nyní posuzované věci – konstitutivní povahu soudního rozhodnutí o zrušení smlouvy a odmítl-li provést záznam do katastru nemovitostí, pak žalobcům nezbylo, než podat žalobu na určení svého vlastnictví k pozemkům. S eventualitou oprávněnosti takové žaloby Nejvyšší soud počítal již v rámci dřívější rozhodovací praxe, jak o tom svědčí rozsudek ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. , publikovaný v příručce Spáčil-Barešová: Zemědělské restituce a soudní praxe, C. H. Beck 1998, na str. 148, nebo také rozsudek ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný v Soudních rozhledech č. 12/1998. Bohužel v případě kompetenčního konfliktu, navozeného odlišným výkladem zákona ze strany katastrálního úřadu, se dostali skutečně žalovaní do pozice, v níž ač povinni setrvat v řízení jako účastníci, neměli v něm reálnou šanci na úspěch (včetně nedůvodné námitky vydržení, jejíž irelevance je patrna i z účinků ex nunc předchozího rozsudku o zrušení smlouvy).

Naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě tedy byl dán; zbývá dodat, že týž naléhavý zájem byl u žalobkyň a) a b) podepřen skutečností, že následně provedený záznam v katastru nemovitostí bude podkladem dodatečného projednání dědictví po zemřelém Vlastimilu Janatovi.

Dovolání žalovaných nemohlo mít úspěch ani ohledně jimi napadeného nákladového výroku. Nepovažoval-li dovolací soud dovolání za přípustné, nemohl samostatně rozhodnout ani o nákladech řízení před nižšími instancemi, neboť nákladové výroky mají povahu usnesení (proti němuž kromě zákonem vymezených situací dovolání přípustné není). Je zajisté nutno konstatovat jistý paradox, neboť dovolatelé byli v bezvýchodném procesním postavení.

Ze závěrů dovolacího soudu je patrno, že odvolací soud při hmotněprávním posouzení věci nepochybil a že posuzované otázky již byly vyřešeny judikaturou dovolacího soudu i nižší instance. Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam podle , odst. 3 tedy nebyly dány a dovolací soud proto dovolání žalovaných podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Odmítnutí dovolání založilo podle a právo žalobců na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud však alespoň v rámci dovolacího řízení využil oprávnění daného ustanovením (důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající zde ve vynucené pasivitě žalovaných) a náhradu nákladů řízení straně žalující v tomto řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu