Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 219/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. J. a M. J., právně zastoupených JUDr. Antonínem Zelinkou, advokátem se sídlem Jablonec nad Jizerou 277, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. .

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Podstata sporu spočívala v tom, že žalobci (vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti) se domáhali žalobou určení vlastnictví k pozemkům, ohledně nichž v postupu dle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dosáhli zrušení kupní smlouvy v části, v níž byly dotčené pozemky darovány. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. odvolání odmítl, pokud směřovalo do výroku I. rozsudku okresního soudu a další výroky pod body II. – VII. potvrdil a žalovaným uložil zaplatit náklady řízení. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Místně příslušný katastrální úřad odmítl provést zápis vlastnického práva na základě zrušujícího rozsudku, jímž došlo k částečnému zrušení kupní smlouvy a žalobci tak nezbylo, než se svých práv domáhat žalobou na určení vlastnictví. Za této procesní situace se stěžovatelé dostali do postavení strany žalované, aniž by jim byla přiznána jakákoliv jimi uplatněná právní ochrana. Z pohledu pozitivního práva šlo o zcela atypický spor s předem určeným výsledkem. Zásadní argument, překlenující legislativní nedostatky restituční normy, spočívá v tom, že darování v rámci kupní smlouvy patří mezi restituční důvody a k jejich naplnění je třeba právní výklad směřovat. Sám Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přiznal, že stěžovatelé neměli v řízení před obecnými soudy šanci na úspěch, ale s jejich námitkou vydržení se vypořádal toliko lakonicky tím, že „irelevance této námitky je patrna i z účinků ex nunc předchozího rozsudku o zrušení smlouvy“. Právě proto, že o účincích ex nunc nemůže být pochyb, spatřují stěžovatelé zásadní pochybení soudů v neakceptování námitky vydržení vlastnictví. Pokud již stěžovatelé museli podstoupit spor, aniž by však měli postavení osoby povinné, pak nemohli mít jiné postavení, než jaké by měli v klasickém občanskoprávním sporu o určení vlastnictví.

Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že dosavadní judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že právní účinky restituce nastávají ex tunc, a proto ji nelze považovat za nucené odejmutí vlastnictví, ale za povinnost obnovit původní právní stav (srov.

). Toto stanovisko je dle stěžovatelů účelně aplikováno i na případy, podle ustanovení § 8 restitučního zákona, neboť jinak by se restituenti poté, co dosáhli zrušení kupní smlouvy v části darovací, dostali do situace, v níž by se podle platného práva nemohli dobrat naplnění restitučního záměru. Pokud však ve světle výše zmíněné judikatury na druhé straně je nutno na stěžovatele pohlížet tak, jakoby vlastnického práva k pozemkům nikdy nenabyli, pak není racionální vysvětlení pro vtažení stěžovatelů jako žalovaných do následného sporu o určení vlastnictví. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že za nastalého stavu věci měli v řízení před obecnými soudy nerovné postavení, které se odrazilo i v jejich povinnosti zaplatit náklady řízení protistraně.

Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována d (dále jen „Listina). Stejně tak mělo dojít k porušení ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

III.

Na výzvu Ústavního soudu se k předmětnému návrhu vyjádřily Okresní soud v Semilech, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud v Brně, které shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovatelům k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí ( y ČR), dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného usnesení, zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé ve svém návrhu poukazují mimo jiné na odlišné pojetí právních účinků zrušení kupní smlouvy na základě ustanovení , písm. a), [nyní ] Zatímco Nejvyšší soud vychází z toho, že právní účinky tohoto zrušení jsou konstitutivní, tedy ex nunc, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází z toho, že účinky zrušení smlouvy na základě jsou toliko deklaratorní, tedy, ex tunc. Ústavní soud neshledává ani v tomto případě důvod se od své judikatury jakkoli odchylovat a i nadále vnímá restituce jako odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do právního vztahu. Již ve svém rozhodnutí

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, že restituce není nuceným odejmutím vlastnictví, ale povinností obnovit původní právní stav. Na stěžovatele je tak třeba nahlížet tak, jako by vlastnické právo ke sporným nemovitostem nikdy nenabyli. Vlastnické právo svědčilo stěžovatelům jen zdánlivě, protože právní titul, na jehož základě byl proveden zápis do evidence nemovitostí, byl rozhodnutím soudu zrušen.

Z ustanovení vyplývá, že je-li vyhotovena státním orgánem nebo jiná způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí u tomu, kdo ji vyhotovil. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy dle výše citovaných ustanovení za takovou u považovat nelze, nezbývá oprávněnému, než se domáhat svých práv určovací žalobou u soudu. Důvodem pro tento postup je především ta skutečnost, že, jak bylo ostatně vyloženo výše, rozhodnutí o zrušení smlouvy nemá konstitutivní účinky.

Dále stěžovatelé poukazují na to, že pokud se na ně hledí, jako by vlastníky nikdy ani nebyli (účinky zrušení ex tunc), není racionální vysvětlení pro jejich vtažení do následného sporu o určení vlastnictví. Na tomto místě však nutno vyjít z toho, že formálně právně byli stěžovatelé stále evidování v katastru nemovitostí jako vlastníci. Jedním ze způsobů, jak mohli restituenti dosáhnout podkladu pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, je právě podání určovací žaloby, čehož také využili.

Co se týče námitky vydržení, nutno konstatovat, že v případě restitučních věcí ji nelze namítat, neboť by její aplikace byla zcela v rozporu s jejich základním účelem. V podstatě by v obdobných případech nebylo lze k restitucím vůbec přistoupit.

Ústavní soud konstatuje, že i přes odlišný náhled Nejvyššího a Ústavního soudu na otázku právních účinků zrušení smlouvy podle ustanovení , lze postup obecných soudů považovat za ústavně konformní.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu