Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1849/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyň A) G. Š. a B) J. L., zastoupené v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému České republice – Pozemkovému fondu ČR se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003, č. j. -172, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně G. Š. se zastavuje.

II. Dovolání J. L. se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 3. 2002, č. j. -117, a na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž žalovanému uložil povinnost vydat předmětné nemovitosti žalobkyním) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat dům č. p. 328 a garáž spolu s pozemky parc. č. 2107 a 2108/2, vše v obci a k. ú. B. Žalobkyně byly zavázány k náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalovanému.

Odvolací soud dovodil, že při prekluzi nároku žalobkyň podle , o mimosoudních rehabilitacích, konstatované již v průběhu řízení, se žalobkyně nemohly – vzhledem ke specialitě restitučního předpisu – oprávněně domoci „vydání“ nemovitostí, opřeného v žalobě na ochranu vlastnictví o ustanovení .

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně ve lhůtě dovolání. První z nich si přes výzvu soudu prvního stupně nezvolila advokáta, dovolací soud proto řízení o jejím dovolání podle a (dále „ “) zastavil.

Dovolání druhé žalobkyně brojilo proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, obsahově tedy odpovídalo dovolacímu důvodu podle Dovolatelka vyzdvihovala nezákonnost konfiskace majetku původní žalobkyně H. H., provedené v roce 1945 podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Za takového právního stavu bylo zcela oprávněné, že bylo postupováno cestou vlastnické žaloby podle obecného předpisu, vlastnické právo fyzické osoby nezaniklo. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

Ačkoli bylo dovolání druhé žalobkyně přípustné podle , dovolací soud je neshledal důvodným.

V řízení zůstal nezpochybněn dřívější právní názor soudu prvního stupně, vyslovený v rozsudku ze dne 15. 3. 2001 (byť později zrušeném odvolacím soudem z jiných důvodů), že vzhledem k povaze nemovitostí nepřicházelo v úvahu jejich vydání podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku; totéž platí o právním názoru první instance, že původní žalobkyně neuplatnila nárok na vydání předmětných nemovitostí podle (běh lhůt tu skončil podle , 4 dne 1. 4. 1992) a její restituční nárok tak zanikl prekluzí.

Nemovitosti byly dány dne 13. 2. 1948 do národní správy; s tou však nejsou spojeny účinky odnětí majetku. Počínajíce pak rozhodnutím Osídlovacího úřadu v P. ze dne 17. 10. 1949, byly všechny relevantní správní akty, vztahující se k nemovitostem, učiněny po datu 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období podle To platí především o výměru Okresního národního výboru v B. ze dne 20. 1. 1954, kterým nebylo vyhověno žádosti H. a J. H. o zrušení konfiskace domu č. p. 328, jakož i o zamítavém rozhodnutí KNV v Ú. vůči odvolání jmenovaných, datovaném dnem 8. 2. 1956.

Nejvyšší soud již v rozhodnutích publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, 16/1994 zdůraznil, že lze použít na takové situace, při nichž správní orgán rozhodoval o splnění podmínek konfiskace majetku až po 25. 2. 1948. Také Ústavní soud přisvědčil v nálezu ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. (Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, č. 36), tendencím obecných soudů posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát, rozhodoval-li o nich správní orgán v rozhodném období; den nabytí účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (30. 10. 1945) zde není považován za podstatný.

Žalobkyně, jako dědičky H. H. po jejím úmrtí dne 31. 1. 2000, vstoupily tedy do řízení za stavu, kdy restituční nárok zůstavitelky zanikl. K postupu použitému již dosavadní žalobkyní, tedy k tvrzení o nepromlčitelnosti vlastnického práva po neoprávněné konfiskaci s následkem vydání nemovitostí s ohledem na ochranu vlastnictví žalobkyně, se vyslovil Nejvyšší soud především v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. . Uvedl v něm, že „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle o. z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle “ Rozsudek velkého senátu sice bezprostředně řeší otázku vztahu a obecných předpisů, jeho dopad ve směru použití principu lex specialis derogat generalis i při aplikaci příslušných ustanovení je však mimo vší pochybnost a je podepřen následnou již konstantní judikaturou dovolacího soudu. „Dohánění“ opomenutého restitučního nároku cestou vindikační žaloby tedy nemůže být oprávněné a úspěšné.

Dovolací soud proto dovolání druhé ze žalobkyň pro správnost rozsudku odvolacího soudu zamítl podle , když navíc neshledal v řízení žádnou z vad zakládajících zmatečnost rozhodnutí ( ).

Žalovaný byl sice v dovolacím řízení úspěšný, nevznikly mu však žádné náklady.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu