Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 750/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 2.8.2003, jímž soud prvního stupně zastavil nařízený výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20.1.1999 (jež nabylo vykonatelnosti 26.2.1999), kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit dlužné telekomunikační úhrady ve výši 8.439,90 Kč s příslušenstvím. Vykonávané rozhodnutí je titulem soudního výkonu podle , uvedl odvolací soud, a jelikož jde o správní rozhodnutí, pro něž není zvláštní úpravy, uplatní se při jeho výkonu obecné ustanovení , podle kterého lze rozhodnutí vykonat jen do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu vyvodil správný důsledek z toho, že tato doba již v daném případě uplynula.

Oprávněná (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání pokládá za přípustné podle , (napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam), neboť otázka užití ustanovení v soudním výkonu rozhodnutí nebyla, jak se domnívá, dovolacím soudem doposud vyřešena, resp. je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Za správné považuje, aby důsledky ustanovení byly omezeny jen na správní (nikoli též soudní) výkon rozhodnutí. Řešení, jež odvolací soud v daném případě uplatnil, je i ústavně nekonformní, protože „zkracuje oprávněného na jeho základních právech“ tím, že jej vystavuje nepříznivým důsledkům případné nečinnosti soudu při provádění výkonu rozhodnutí („odepření spravedlnosti“).

Podle lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že a 3 zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v pod písm. a/ až c/

Jelikož napadené usnesení není měnícím dle , ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá , přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Dovolání v dané věci přípustné není.

Především platí, že dovolatelkou namítaná nečinnost soudu („průtahy“) při provádění výkonu je okolností, jež se z povahy věci do hodnocení, zda napadené rozhodnutí je správné či nikoli, nepromítá; proto není způsobilá ani založit existenci vady řízení, zohlednitelné v dovolacím řízení ve smyslu dovolacího důvodu podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 44/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby bylo možno uzavřít jinak, a o takovou vadu vskutku šlo, přípustnost dovolání - ve smyslu uvedeného výkladu - by tím založitelná nebyla; prostřednictvím dovolacího důvodu zakotveného v označeném ustanovení nelze (zásadně) poměřovat, zda rozhodnutí je zásadního právního významu.

Ani jinak k závěru o splnění podmínek podle , odst. 3 dospět nelze.

Otázku, v jaké lhůtě lze vykonat rozhodnutí vydané ve správním řízení v řízení o jeho soudní výkon, totiž odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí, resp. s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle , o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 30.6.2000), při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (podle poznámky pod čarou je tímto předpisem , o správním řízení). Podobně stanovilo ustanovení , o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu.

Není zpochybňováno, že vykonávané rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20.1.1999 je rozhodnutím předjímaným prve uvedeným předpisem, a bylo vydáno - podle něho - k tomu oprávněným orgánem. Jakožto správní rozhodnutí je způsobilým titulem nejen pro výkon rozhodnutí podle a násl. (dále jen „ “), nýbrž i titulem soudního výkonu rozhodnutí podle

Podle nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné, nebo smírem schváleným správním orgánem nebo výkazem nedoplatků jím sestaveným (dále jen „ “), jejich výkon se provede. Nebyla-li stanovena v lhůta k plnění, určí ji orgán, který provádí výkon ; lhůta nesmí být kratší než stanoví zvláštní právní předpis. Podle lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti.

Že posledně citované ustanovení je použitelné i v řízení o výkon podle a násl. , je součástí konstantní soudní praxe nejméně od publikace usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. (pod č. 19/1973) ve Sbírce soudních a stanovisek; zde byl vyjádřen právní názor, že správního orgánu lze i soudním výkonem vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení

Shodně se podává z dalších, jmenovitě z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30.11.1977, sp. zn. , uveřejněného ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27.3.1987, sp. zn. , uveřejněného pod č. 6/1989 ve Sbírce soudních a stanovisek, jakož i mnoha nedávných, resp. současných (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999, a usnesení z 28.7.1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 11/2000 tamtéž). V odůvodnění usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. , uveřejněného pod č. 44/2004 ve Sbírce soudních a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „důsledkem uplynutí lhůty stanovené v v průběhu exekučního řízení (ať již před soudem prvního stupně, nebo soudem odvolacím) je , jímž se návrh na nařízení výkonu zamítá, nebo , jímž se (již nařízený) výkon zastavuje ( )“. Uvedená doba stanovená k výkonu správního je dobou, během níž musí být řízení o soudní výkon nejen zahájeno, ale i skončeno.

Je zjevné, že odvolací soud rozhodl v souladu s právními názory, vyjádřenými v těchto pramenech, a jelikož není důvod se od nich odchýlit, přípustnost dovolání podle , odst. 3 založit nelze.

Postup, kdy v případě „nečinnosti“ soudu při provádění výkonu by se k ustanovení nepřihlíželo (a jinak ano), nemá oporu v zákoně.

O rozpor s hmotným právem ( ) pak jít nemůže z toho důvodu, že napadené vychází z ustanovení práva procesního ( a násl. ).

Také názor, že je k dispozici „ústavně konformní“ výklad , jímž by jeho použití bylo vyloučeno z řízení o soudní výkon (a naopak vyhrazeno jen výkonu správnímu), neobstojí. Potřebu a důvod „ústavně konformního“ výkladu totiž - a bezpochyby - nelze založit na tom, zda soud v konkrétním případě postupoval (resp. bude postupovat) při provádění výkonu soustředěně (efektivně) či nikoli. Není ani důvod - z hlediska míry ochrany zájmu na faktickém vymožení správním rozhodnutím přiznaného plnění - rozlišovat mezi vymáháním podle a podle řádu správního; ani ve správním výkonu nelze vyloučit, že nastanou (oprávněnému nepříznivé) důsledky úpravy podle , pročež „ústavně konformnímu“ výkladu, jež má dovolatelka na mysli, by nemohlo odpovídat nic jiného, než toto ustanovení z užití vyloučit vůbec (pak ovšem již nejde o jeho „výklad“).

Dovolatelka přehlíží, že ustanovení plní obdobnou funkci jako promlčení titulem přiznaného práva; oproti promlčení práva vychází z koncepce, že marným uplynutím jím stanovené doby pozbývá titul způsobilosti být podkladem výkonu , v důsledku čehož návrh na nařízení výkonu třeba zamítnout, případně nařízený výkon zastavit ( ). Oba instituty mohou obstát vedle sebe; to by se zřetelně projevilo tehdy, kdyby doba k „způsobilosti být titulem“ byla delší než doba promlčecí. Okolnost, že je tomu v konkrétní (účinné) právní úpravě jinak, na tom nic nemění.

Interpretace ustanovení , kterou prosazuje dovolatelka, je již zjevně contra legem; stanoví-li se zde, že správní lze vykonat jen do určité doby, platí to pro správní vůbec; je vyloučeno (z důvodů gramatických, resp. logických) se chovat tak, jakoby to platilo jen pro správní některá. Takový závěr přesahuje hranice možností jakéhokoli výkladu.

Vzhledem k délce doby, kdy způsobilost být podkladem výkonu správní má, není důvod mít konstantní výklad namítaného institutu za rozporný s článkem 38 odst. 2 d ani vzhledem k okolnosti, že se běh doby podle zahájením řízení o výkon nepřerušuje.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené má po právní stránce zásadní význam, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení , odst. 3 ; to, že ani samotné právní argumentaci dovolatelky nelze přisvědčit, tento závěr posiluje.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost byly již vyloučeny dříve, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř; povinnému, jenž by měl právo na jejich náhradu, však prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu