Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3670/12

Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatele T. H., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, 779 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 3 Tdo 225/2012-53, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z , , , , 3, , , , , , , 3 d a , a , 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání stěžovatele [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] posuzované z pohledu dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž jeho vydání předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. bylo jednak jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání (§ 256 trestního řádu) směřující do rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. -882, jednak z podnětu státního zástupce jím byl citovaný rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu, a to v rozsahu týkajícím se podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody; v návaznosti na to odvolací soud dále rozhodl, že se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.

Stížnostní body návrhu spočívaly v tvrzení, dle něhož obecné soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, neprovedly důkaz jím navržený a jeho jednání posléze nesprávně kvalifikovaly, když se nadto neřídily maximou, že trestní represe - vycházeje ze zásady subsidiarity trestní represe - slouží pouze jako prostředek ultima ratio. Stěžovatel rovněž namítal, že usnesení, jímž bylo vůči němu v předmětné věci zahájeno trestní stíhání, neobsahuje co do odůvodnění všechny náležitosti požadované zákonem (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Pro tyto podrobně rozvedené výhrady se stěžovatel následně domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR].

Naznačené vykročení znamenající zásah do ústavních práv ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Skutkové úvahy obecnými soudy učiněné extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevykazují [srov. kupř. nálezy ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)]; naopak jsou v rámci vázanosti požadavky zákona (§ 125 odst. 1 trestního řádu) a pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a neobsahují mezery.

Tvrzení o "opomenutých důkazech" z pohledu obsahu odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, resp. odvolacího soudu rovněž není přiléhavé. Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy

sp. zn.

,

,

,

). Těmto požadavkům na ústavní akceptovatelnost stěžovaného postupu nalézací soud v plném rozsahu dostál, když dostatečně srozumitelně rozvedl své myšlenkové konstrukce, na základě nichž důkaznímu návrhu stěžovatele na výslech svědkyně K. V. nevyhověl (s. 15 rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. -882, následně i s. 6-7 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. ); stěžovatel tyto rozhodovací důvody - odůvodňující nevyhovění jeho důkaznímu návrhu - nadto ve svých námitkách jakkoli argumentačně nekonfrontuje.

S argumentací tvrzením o nepřiměřené kriminalizaci, resp. zásadou subsidiarity trestní represe, se vypořádaly velmi přesvědčivě nejen soud nalézací a odvolací, nýbrž i Nejvyšší soud, pročež postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto ohledu odkázat.

Stran námitky týkající se obsahu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nutno především poukázat na to, že stěžovateli proti němu svědčila stížnost, a tudíž i povinnost brojit proti rozhodnutí státního zástupce o této stížnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Závěry obecných soudů jsou takto ústavně souladným výrazem úvah nevykračujících z mezí nezávislého soudního rozhodování ( ve spojení s y ČR). Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [ , o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu