Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 128/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alpine Bau GmbH, se sídlem A-5071 Wals bei Salzburg, Alte Bundesstraße 10, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 47/73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. -587, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010 č. j. -536 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 7. 2009 č. j. -478, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení a y (dále jen ""), a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Obvodní soud pro Prahu 9 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalovaným Adamu Sigmundovi, správci konkursní podstaty úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o., a společností Best Properties South, a.s. (v řízení před Ústavním soudem prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici) domáhala určení, že kupní smlouva, sjednaná mezi L. S. (právní předchůdce prvního vedlejšího účastníka, dále jen "původní správce konkursní podstaty") jako prodávajícím a druhou vedlejší účastnicí coby kupující dne 21. 12. 2004, je neplatná, a dále určení, že nemovitosti (resp. zařízení staveniště, projektová dokumentace a prováděcí projekty stavby) blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen "sporné nemovitosti") jsou ve vlastnictví úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil jako věcně správné ( ).

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle a

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že původní správce konkursní podstaty zpeněžil sporné nemovitosti prodejem v rámci konkursního řízení mimo dražbu neplatně. Neplatnost kupní smlouvy a jejího dodatku stěžovatelka identifikuje s nesplněním podmínek daných , o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále jen ""), jakož i usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. -475, resp. rozporem s ustanovením obč. zák., neboť uzavřením kupní smlouvy mělo dojít k obcházení zákona, jednání proti dobrým mravům i pravidlům poctivého obchodního styku, a je v kolizi i s cílem a účelem konkursního řízení. Uvádí, že sporné nemovitosti nebyly bezprostředně ohroženy zkázou nebo znehodnocením, v důsledku čehož nebyl aplikovatelný postup předvídaný v a ; předpokladům prodeje mimo dražbu podle původní správce konkursní podstaty rovněž nedostál absencí souhlasu konkursního soudu, resp. porušením podmínek stanovených usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. -475, a do kupní smlouvy byly přitom neplatně zahrnuty i pozemky ve vlastnictví společnosti Altmark, s. r. o. Stěžovatelka upozorňuje též na vady výběrového řízení na prodej sporných nemovitostí (sedmidenní lhůta pro podání nabídek, kauce ve výši 50 000 000 Kč, přičemž striktní - další zájemce odrazující - podmínky jejího vrácení byly bezprostředně po realizaci obchodu prominuty, dosažená kupní cena výrazně nižší než hodnota sporných nemovitostí stanovená znaleckými posudky atd.), na jejichž podkladě vyslovuje podezření, že původní správce konkursní podstaty postupoval úmyslně a prodej předmětných nemovitostí s druhou vedlejší účastnicí měl již "předem domluvený". Dovozuje, že postup původního správce konkursní podstaty odporoval požadavkům proporcionality, formulovaným kupř. nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 18. 7. 2002.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů stran nedostatku její aktivní legitimace k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí, přičemž směřuje k úsudku, že se dopustily odepření spravedlnosti. Předesílá, že coby konkursní věřitel je bezprostředně zainteresována na rozsahu, resp. hodnotě majetku konkursní podstaty, a vymezuje se proti poukazu Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu na existenci odlišných procesních prostředků. Žaloba o náhradu škody směřující vůči správci konkursní podstaty (řízení o ní je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a v současné době je podle sdělení stěžovatelky přerušeno) nemůže vést k úhradě oprávněných požadavků, a to vzhledem k rozsahu majetku tohoto žalovaného a obvyklé výluce z plnění pojišťovny v případě škody vzniklé z hrubé nedbalosti nebo úmyslně způsobené. Stejně tak dohled soudu podle pokládá za neúčinný, neboť správce konkursní podstaty podmínky stanovené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. -475 ignoroval, a za obdobně neefektivní pokládá vyjádření věřitelského výboru k soupisu nemovitostí podle Praktický význam institutu námitek podle je podle stěžovatelky v nastalých souvislostech eliminován tím, že neumožňuje soudu rozhodnout o neplatnosti kupní smlouvy. Posléze stěžovatelka zdůrazňuje, že jí uplatňovaný procesní prostředek, tj. určovací žaloba směřující proti (původnímu) správci konkursní podstaty nalézá oporu též v odborné literatuře (v publikaci Kozel, R.: Problémy konkursního řízení a jejich řešení. 2. rozšířené a doplněné vydání. Praha: Linde, 2003, str. 176). Konečně má za to, že neobstojí ani konstatování soudu prvního stupně, podle něhož nebyl dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení. Rozhodnutí obecných soudů tudíž stěžovatelka považuje za formalistické a míní, že soudy nesplnily požadavek učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to může jevit složité, traktovaný nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 7. 9. 2010. Proti formalistickému přístupu se vyslovil Ústavní soud např. k nálezu

sp. zn.

ze dne 2. 6. 2010.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je v dané věci rozhodující, neboť i argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení, z nějž vzešla rozhodnutí, napadená ústavní stížností.

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly v dané věci obecnými soudy (resp. Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem) uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného podústavního práva. Obecné soudy své právní názory náležitě odůvodnily a jimi přijaté závěry jsou zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. Nejvyšším soudem citovanou vlastní judikaturu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 160/2007, rozsudek ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. a usnesení ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. ), kterou Ústavní shledal ústavněprávně konformní v usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 11. 2010, a od tohoto hodnocení není důvod se odchýlit.

Obecným soudům lze též přisvědčit, že konkursním věřitelům poskytoval jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle než žalobu na určení vlastnického práva úpadce, v důsledku čehož nelze jimi uplatněný výklad chápat jako denegatio iustitiae.

Stěžovatelčina výtka, že původní správce konkursní podstaty podmínky stanovené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. -475 ignoroval, není způsobilá zpochybnit konstatování Nejvyššího soudu, podle něhož mohla především navrhnout konkursnímu soudu, aby při výkonu své dohlédací činnosti ( a 2 ) uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi (znovu) zapsat nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

Stěžovatelkou sledovanou problematiku adekvátně reflektují též poukazy obecných soudů na možnost požádat věřitelský výbor, aby se k otázce soupisu nemovitostí vyjádřil podle , resp. na dispozice a 3 téhož zákona. Obdobný úsudek je namístě uplatnit též vůči argumentaci rozhodujících soudů žalobou na náhradu škody proti původnímu správci konkursní podstaty; související stěžovatelčiny námitky (k předpokládaným omezením plnění z tohoto zdroje) lze považovat za jen hypotetické.

Stěžovatelčina kritika napadených rozhodnutí nenachází přesvědčivou oporu ani v jí citované judikatuře Ústavního soudu již proto, že se o srovnatelné žalobní nároky nejednalo. Nálezem

sp. zn.

ze dne 18. 7. 2002, N 97/27 SbNU 115, Ústavní soud zrušil usnesení, kterými konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem předmětných nemovitostí mimo dražbu, resp. upřesnil jeho podmínky, nález

sp. zn.

ze dne 7. 9. 2010, N 187/58 SbNU 647, vychází z problematiky tzv. vylučovací žaloby a konečně nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 2. 6. 2010, N 119/57 SbNU 467, směřuje k ústavně konformní interpretaci nájemní smlouvy.

V důsledku interpretace uplatněné obecnými soudy byl - nevyhnutelně - stěžovatelce uzavřen procesní prostor k věcnému projednání její oponentury k jednotlivým vadám kontraktačního procesu, připomenuté v první části ústavní stížnosti.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu