Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3900/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Miloslava Výborného, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti H. S., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou, AK se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 9. 2011 čj. -239 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2011 se H. S. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") vydané v řízení o zaplacení 132.000 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 6. 2011 Okresní soud v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. -221 ve sporu o výplatu pojistného plnění zavázal Pojišťovnu České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Pardubicích (dále jen "žalovaná") zaplatit žalobkyni 20.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i nahradit náklady řízení ve výši 60.122,80 Kč (výrok II.) a České republice náklady řízení ve výši 6.804 Kč (výrok III.). Žalovaná dobrovolně vyplatila žalobkyni 76.000 Kč. V řízení před obecnými soudy se žalobkyně se domáhala původně dalších 76.000 Kč, následně svůj žalobní nárok rozšířila na 132.000 Kč. Ve věci byl zpracován znalecký a následně revizní znalecký posudek, dle jehož výsledků žalobkyně přistoupila k částečnému zpětvzetí žaloby o 112.000 Kč a požadovala zaplatit 20.000 Kč s úroky z prodlení. Tomuto požadavku, jak bylo již výše poznamenáno, nalézací soud vyhověl a v tomto rozsahu (jakož i ohledně náhrady nákladů řízení státu) nabyl rozsudek nalézacího soudu právní moci.

Dne 29. 9. 2011 odvolací soud k odvolání žalované proti výroku II. o náhradě nákladů řízení rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 6. 2011 změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění odvolací soud mj. uvedl, že žalobkyně požadovala po žalované zaplacení až částky 132.000 Kč s příslušenstvím, úspěšná však byla pouze co do částky 20.000 Kč s příslušenstvím. Lze tedy hovořit o částečném úspěchu každého z účastníků sporu s tím, že převažující úspěch leží na straně žalované. Ve smyslu by tak byly dány důvody pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení na straně žalované, ta však žádné náklady řízení neuplatňovala. Z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení tak nebylo důvodu pro přiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Odvolací soud nesdílel názor nalézacího soudu založený na znění ustanovení , které je výjimkou ze zásad pro rozhodování o nákladech řízení při částečném úspěchu ve věci uvedených v , a dodal, že účelem znaleckých posudků nebylo zjistit výši plnění, nýbrž to, zda je nárok žalobkyně dán či nikoliv; výše pojistného plnění pak již byla jen matematickým výpočtem. Z těchto důvodů odvolací soud změnil napadenou část rozsudku nalézacího soudu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem a obdobným způsobem rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že odvolací soud porušil "nejméně" a d (dále jen "") tím, že "ignoroval stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, které byly potvrzeny provedenými důkazy, a správně nevyhodnotil a odmítl aplikovat příslušné ustanovení ve vztahu k otázce oprávněnosti náhrady nákladů řízení", přestože oprávněnost žalobního návrhu byla obecnými soudy potvrzena. Stěžovatelka dále namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo toliko na mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu , se kterým z hlediska ústavnosti nelze souhlasit; o výši jejího nároku bylo možné rozhodnout pouze na základě vypracovaného znaleckého posudku, který by přesně určil míru poškození a tím i míru pojistného plnění. Na základě posledního znaleckého posudku znaleckéhou následně upravila svůj žalobní návrh, kterému soud v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud však neposkytl ochranu jejím právům, což ve svém důsledku vedlo ke snížení jejího majetku.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelka tvrdila především porušení y zaručujícího základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto tvrzení Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněným, neboť již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek odvolacího soudu, přičemž ve věci samé bylo stěžovatelce vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu a možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu y nedošlo.

Z ústavní stížnosti je ovšem zřejmé, že její podstatou je tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces při rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení před nalézacím soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ačkoliv se žádný z článkůy, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), o nákladech občanskoprávního řízení, resp. o jejich náhradě výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy pátéy a článku 6 odst. 1 Úmluvy nutno přiměřeně aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.

Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřující proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů lze mj. poukázat na usnesení ze dne 13. 1. 2011

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku."

Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě pátéy, resp. Úmluvy.

Konkrétněji řečeno, pokud ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.

Zákonné principy obsažené v ustanoveních a , dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 1. 4. 2003

sp. zn.

(U 8/30 SbNU 519) nebo nálezu ze dne 14. 10. 2005

sp. zn.

(N 199/39 SbNU 111).

Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces (v užším pojetí) při rozhodování o nákladech řízení, zakotveného v hlavě pátéy, resp. Úmluvy. Podstatou argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti však byla jen polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení podle úspěchu ve věci odvolacím soudem, konkrétně polemika s jeho závěrem, že stěžovatelka měla ve věci úspěch jen částečný a že rozhodnutí o výši pojistného plnění nezáviselo na znaleckém posudku ve smyslu ustanovení

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí shledal, že své výše uvedené právní závěry odvolací soud v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil; proto mu nezbylo než konstatovat, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudního rozhodnutí ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje a nelze je označit za "svévolné"; jinak řečeno, postup odvolacího soudu vedoucí k vydání ústavní stížností napadeného náhradově nákladového výroku nebyl libovolný či nepřiměřený. V důsledku uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než jako zjevně neopodstatněné posoudit i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku dle y.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2012

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu