Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1983/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, č.j. -34, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným nájemcem bytu č. 6 o velikosti 3+1, I. kategorie, umístěného ve třetím podlaží domu č.p. 477 v Š. ulici v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 10. 2001, č.j. -53, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětný byt byl za trvání manželství účastníků přidělen rozhodnutím ze dne 15. 3. 1989 žalovanému jako byt podnikový (s dispozičním právem Uranových dolů), že ke dni 1. 1. 1992 přešel byt do majetku města P., které připravilo nájemní smlouvu k bytu datovanou 10. 1. 1994, v níž byli jako nájemci uvedeni oba účastníci, že tuto smlouvu podepsala toliko žalobkyně, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 3. 1994, č.j. -16, který nabyl právní moci dne 11. 5. 1994, že žalovaný v bytě nebydlí od roku 1993 a žije se svojí přítelkyní a nezletilou dcerou účastníků v dočasně pronajatém bytě a že žalovaná se střídavě zdržuje v předmětném bytě a v bytě svého současného partnera. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud dovodil, že byl-li předmětný byt přidělen žalovanému jako byt podnikový, vzniklo toliko jemu právo osobního užívání bytu, neboť podle v tehdy platném znění byl u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (mezi něž patřily ve smyslu ustanovení tehdy platné i byty podnikové) vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely. Právo žalobkyně byt užívat bylo toliko právem odvozeným od užívacího práva žalovaného. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že účastníkům nesvědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, neboť vzhledem k tomu, že nebyli ke dni 1. 1. 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nemohlo jim k předmětnému bytu vzniknout právo společného nájmu podle ve znění účinném od uvedeného data, a to i přesto, že byt nesplňoval znaky služebního bytu uvedené v zákoně č. , jehož vydání předpokládalo ustanovení obč. zák. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že žalovaný trvale opustil společnou domácnost, odvolací soud poukázal na to, že sama žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že vyměnila zámek od bytu a že žalovaný do něho nemá přístup.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, „neboť judikatura soudů prvního i druhé stupně je v tomto směru značně nejednotná a vzniká tak zásadní pochybnost o tom, zda v případě, že byl přidělen jednomu z manželů za trvání manželství byt jako byt podnikový před účinnosti , který ovšem po účinnosti zmíněné novely a nesplňuje podmínky bytu služebního, může vzniknout k tomuto bytu právo společného nájmu manželů ve smyslu o. z.“. V této souvislosti poukazuje na „odlišné stanovisko Městského soudu v Praze č.j. -72 ze dne 13. 10. 2001.“ Dovolatelka se dále vyjadřuje k výsledkům dokazování, vznáší argumenty ve prospěch názoru, že předmětný byt nesplňuje znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení a b) a dovozuje, že změnilo-li se podle obč. zák. právo osobního užívání bytu svědčící žalovanému na jeho právo nájmu, vzniklo oběma účastníkům právo společného nájmu podle obč. zák., tedy nikoliv podle obč. zák. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel argumenty dovolatelky ve prospěch aplikace § 703 odst. 1 obč. zák. a její právní názor označil za chybný.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10. 6. 2002, č.j. -72, dovolání žalobkyně odmítl, neboť jej neshledal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) přípustným; usnesení neobsahovalo odůvodnění v souladu s ustanovením věty první , , ve znění účinném před nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 2. 2004, publikovaným pod č. 153/2004 Sb.

K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 15. 7. 2004, sp.zn. , shora označené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. V odůvodnění zrušujícího usnesení odkázal na důvody, obsažené v uvedeném nálezu pléna Ústavního soudu, pro které bylo ustanovení zrušeno. Uvedl, že pokud se stěžovatelka z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nedozvěděla (byť stručně), proč otázku předloženou mu v dovolání nepovažoval za otázku zásadního právního významu (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal Nejvyšší soud důvod), je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ). Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Z ustanovení nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , o něž ji opírá dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou, „zda v případě, že byl přidělen jednomu z manželů za trvání manželství byt jako byt podnikový před účinnosti , který ovšem po účinnosti zmíněné novely a nesplňuje podmínky bytu služebního, může vzniknout k tomuto bytu právo společného nájmu manželů ve smyslu o. z.“. Označená otázka však přípustnost dovolání podle založit nemůže, neboť jde o otázku, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena a jejíž výklad je dlouhodobě ustálen.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura 11/1999, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp.zn. , uveřejněný pod C 325 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, rozsudek ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. ). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely - jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. ve znění účinném do 31. 12. 1991), mezi něž patřily i byty podnikové ( tehdy platné ), nemohlo tzv. \"dodatečně\" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby podle obč. zák. se osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Nejvyšší soud přitom neshledává důvodu, aby se v projednávané věci od uvedené ustálené judikatury (s níž je v souladu i dovoláním napadené rozhodnutí) odchýlil.

Názoru dovolatelky, která dovozuje vznik práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu z ustanovení § 703 odst. 1 obč. zák., nelze přisvědčit. Jak konstatoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2002, sp.zn. , uveřejněném pod C 1557 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22, a pod č. 39 v časopise Soudní judikatura 3/2003, důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství není vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu. Ustanovení § 703 odst. 1 obč. zák. pro vznik společného nájmu bytu manžely předpokládá, že se oba manželé nebo jeden z nich za trvání manželství stanou nájemci bytu. Slova „za trvání manželství stanou“ nelze interpretovat jinak, než že jsou tím míněny případy, kdy jednomu z nich nebo oběma po uzavření manželství vznikne (nové, dosud neexistující) právo nájmu.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.550,- Kč ( , , , ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu