Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 970/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

-88, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobce jeho zástupci advokátu částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č.j. -69, výrokem I. určil, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Ve výroku II. žalobu zamítl, pokud bylo požadováno, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se tvrzení, že žalobce je rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2003, č.j. -88, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku

ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zdržet se zveřejnění tiskem a na elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení (dále jen \"lustrační zákon\"). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především odkazem na ustanovení a (dále jen \"o.z.\"). Dále připomněl, že žalobce v daném sporu zvolil jako právní prostředek ochrany svých práv mimo jiné i zdržovací žalobu

s požadavkem, který byl převzat do výroku. Odvolací soud uvedl, že základní otázkou daného sporu je, jaký význam pro postup žalované podle ustanovení , kterým se mění o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a některé další zákony, má rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2003, č.j. -69, kterým bylo pravomocně určeno, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Toto ustanovení ve vztahu k osobám \"evidovaným jako spolupracovníci Státní bezpečnosti\", jaké má na mysli ustanovení citovaného zákona, nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně či nikoliv. Účelem , jak zdůraznil odvolací soud, je podle ustanovení odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Podle názoru odvolacího soudu s přihlédnutím

k uvedeným ustanovením, stejně tak jako k ustanovením , podle kterého je pravomocný rozsudek závazný pro účastníky a podle odst. 4 téhož zákona též pro všechny orgány, nelze v neprospěch žalobce nerespektovat pravomocný rozsudek

ve výroku, kterým byla určena neoprávněnost jeho evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoby, uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona,

a to jen z důvodu obecné formulace užité zákonodárcem v ustanovení Odvolací soud současně přihlédl i k článku 10y základních práv

a svobod, který každému občanovi zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Nadto poukázal na ustanovení § 19 lustračního zákona, podle něhož zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo v nálezu nebo zveřejňování jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího souhlasu občana zakázáno. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že je tak opodstatněný z hlediska ustanovení § 13 odst. 1 o.z. i přiměřený zdržovací nárok uplatněný žalobcem.

Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. ledna 2004, přičemž žalované byl doručen dne 22. prosince 2003.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 29. ledna 2004 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. června 2004. Přípustnost dovolání dovolatelka odvozuje z ustanovení pístu. a) (dále jen \"\") a dovolání podává z důvodu obsaženého v ustanovení pístm. b) Dovolatelka se tak domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že podle ustanovení , Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany vydají tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných nebo zrekonstruovaných

protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti nebo spolupracovníci Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti (III. správa), s údaji o datu zavedení svazku, jeho pohybu a archivování, druhu svazku a jeho změně, osobách, nejde-li o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány, pokud jsou takové údaje zachovány. Ustanovení lustračního zákona zakazovalo zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo nálezu nebo jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování bez předchozího souhlasu občana. Tuto povinnost (však) nepřímo zrušil , který stanovuje povinnost Ministerstvu vnitra publikovat jisté údaje. Žalovaná proto byla povinna na základě uvedeného zákona publikovat určité informace. Aby došlo k minimalizaci zásahu do osobnostních práv, učinila

v odůvodněných případech do vydaného seznamu poznámku, \"že pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto, že konkrétní osoba byla evidována neoprávněně jako osoba uvedená v ustanovení lustračního zákona\". nezná výjimku z publikace informací, které zákon ukládá zveřejnit. Možnost

k takovému úkonu dává v předmětném zákoně ustanovení § 2 odst. 4, když k vynětí dokumentu ze zpřístupnění a zveřejnění je třeba návrhu orgánu příslušného podle tohoto zákona ke zpřístupňování, se kterým vyslovil souhlas orgán Poslanecké sněmovny

pro sledování procesu zpřístupňování. Zákonodárný sbor tak postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidence bývalých bezpečnostních složek. Konečně dovolatelka má zato, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu není zřejmě vykonatelný, když je žalované uloženo zdržet se zveřejnění údajů o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona. Žalovaná totiž nikdy ve zveřejněných seznamech netvrdila, že se v takovémto případě jedná o osoby uvedené v citovaných ustanoveních lustračního zákona, ale že se jedná o osoby, respektive evidenční podklady podle Této skutečnosti se však výrok napadeného rozsudku netýká, přičemž není rozhodné, že uvedená ustanovení obou těchto zákonů jsou si obsahově blízká.

Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání podal písemné vyjádření žalobce. V něm se ztotožňuje

s právními závěry odvolacího soudu. Připomíná pak zejména, že zveřejnění údajů

o žalobcově evidenci jako tajného spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti, byt\'

s poznámkou o soudem zjištěné neoprávněnosti takové evidence, je také zásadním porušením článku 10d, podle něhož má každý právo

na zachování osobní cti, dobré pověsti, na ochranu jména a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Navrhuje proto, aby podané dovolání bylo zamítnuto.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Dovolání vychází především

z dovolacího důvodu podle ustanovení Přípustnost tohoto dovolání vychází z ustanovení

Dovolací soud poté dovoláním napadený rozsudek přezkoumal v souladu

s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalované považovat za správné ( ).

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení odst. l, a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Avšak ani jinak nebyly uvedeny takové eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku v této části zpochybňovaly.

Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení odst. písm. b)

Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud bud\' použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

V daném řízení se - jak již bylo zmíněno - žalobce domáhal jednak určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech (bývalé) Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti (§ 2 odst. 1 písm. b/ lustračního zákona), jednak

v této souvislosti zdržení se zveřejnění tiskem a na elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zmíněného zákona. Již v řízení před soudem prvního stupně žalobce pravomocně uspěl se žalobou na určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech (bývalé) Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti.

V takovýchto případech se obecně poukazuje na skutečnost, že ač soudní

řízení o ochranu osobnosti skončí pravomocným rozhodnutím o tom, že žalobce byl

neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, příslušná zákonná úprava nikterak neumožňuje, aby žalobce např.

od Ministerstva vnitra získal negativní lustrační osvědčení, nebo nárok, aby toto ministerstvo provedlo změnu, resp. likvidaci (výmaz) příslušných konkrétních údajů

v materiálech bývalé Státní bezpečnosti o evidenci občana. Je totiž skutečností, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je Ministerstvo vnitra povinno vydat osvědčení o tom, zda občan je či není v materiálech StB evidován, neumožňuje tomuto orgánu se od tohoto postupu odchýlit. Platná právní úprava zde neposkytuje neoprávněnou evidencí dotčenému občanovi jinou možnost obrany proti popsanému odióznímu označení, než formou žaloby na ochranu osobnosti ve formě uplatněného petitu na určení neoprávněnosti takovéto evidence. Uspěje-li dotčený občan takovouto žalobou, pak funkce pravomocného soudního rozsudku za těchto okolností spočívá v tom, že osoba, které Ministerstvo vnitra vydalo pozitivní lustrační osvědčení, má možnost se současně vykázat takovýmto pravomocným rozsudkem, který deklaruje, že tato osoba byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona., a že tedy je takováto její evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti neoprávněná. Plně odpovídá principům právního státu, že zde pak soudní rozsudek má přednost před jakýmikoliv jinými údaji, tedy i před údaji obsaženými v lustračním osvědčení ( a 4 ), které`pouze odrážejí záznamy v příslušném registru, ale nikterak nepodávají zprávu o tom, zda jsou pravdivé či nikoliv. Nadto nelze přehlédnout, že ustanovení lustračního zákona pak v této souvislosti především stanoví, že zveřejňování skutečností uvedených v lustračním osvědčení, resp. takovéhoto osvědčení samotného, je bez předchozího písemného souhlasu občana zakázáno.

Do určité míry - byt\' jen ve skutečnosti zdánlivě - kontroverzně se však jeví situace, pokud , o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění , uložil Ministerstvu vnitra České republiky zveřejnit seznamy osob evidovaných Státní bezpečností, a to jak tiskem, tak na elektronických médiích ( cit. zákona). Již zde odvolací soud správně zdůraznil, že podle ustanovení tohoto zákona je jeho účelem odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Právě to je určující při posouzení žalobního návrhu, pokud žalobce,

u nějž bylo pravomocným výrokem rozsudku určeno, že byl neoprávněně evidován jako kvalifikovaný spolupracovník Státní bezpečnosti, požaduje, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se zveřejňování tiskem a na elektronických médiích údajů o tom, že žalobce je evidován jako taková osoba.

Je-li osoba v evidenčních pomůckách bývalé StB evidována, avšak je takto evidována neoprávněně, nemůže se - jak již bylo uvedeno - za současné právní úpravy nic na této evidenci změnit. Přesto podle vyloženého je takovéto osobě zajištěna především ochrana případným soudním rozhodnutím, kterým byla neoprávněnost této evidence zjištěna. Lustrační osvědčení, které pak vypovídá o faktu této evidence, lustrační zákon zapovídá až na další zveřejňovat. Lze proto mít zato, že tímto způsobem jsou za dané situace alespoň v nezbytném rozsahu chráněna osobnostní práva dotčené fyzické osoby ve smyslu § 11 násl. o.z.

Pokud se týče žalobcem uplatněné zdržovací žaloby, je nezbytné zdůraznit ústavní zakotvení práv na ochranu osobnosti vd, přičemž z tohoto zorného úhlu je třeba nazírat a vykládat i zvláštní povinnost žalované obsaženou v ustanovení , ve znění změn a doplňků.

Podle a 3 zmíněnéy má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má též právo

na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Jestliže popsaným účelem je zveřejnění údajů

o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu, pak nelze samozřejmě naopak dovozovat, že jeho účelem by bylo

i zveřejňovat údaje o osobách, jež byly fakticky postiženy touto represí tím, že byly neoprávněně evidovány jako spolupracovníci StB. Právě případné, zveřejnění údaje

o osobě, u níž bylo pravomocným rozsudkem určeno, že byla neoprávněně evidována jako spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti, je proto třeba chápat jako jsoucí

v rozporu s ustanovením a a zejména pak s a 3d. Skutečností je, že zveřejnění jména osoby neoprávněně evidované jako spolupracovník bývalé StB v rámci seznamů těchto spolupracovníků je způsobilé se citelně dotknout osobní cti takto postižené osoby.

Na této skutečnosti přitom nemůže ve své podstatě nic změnit ani připojení případné poznámky k takovému záznamu, že v soudním řízení bylo určeno, že osoba byla takto evidována neoprávněně. Zcela odmítnout je třeba nepřesně formulovaný názor dovolatelky, že v zákoně č. zákonodárce postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidencí bývalých bezpečnostních složek. Již konstatovaným účelem tohoto zákona je totiž výlučně a pouze zveřejnit údaje o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu, ale nikoliv zveřejňovat údaje o osobách, jež byly touto represí naopak fakticky dotčeny.

Pokud pak dovolatelka má pochybnosti o formulaci výroku ve věci samé napadeného rozsudku, pak je třeba připomenout, že vymezení požadavku ustanovením

§ 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona se nikterak nepříčí dikci obsažené v ustanovení

a současně vystihuje rozsah, v němž byla pravomocným rozsudkem vymezena neoprávněná evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti.

Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelky, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu jako správný ( ). Proto bylo dovolání žalované zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když

v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením

v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle

pístu. k) , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky

č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování

účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském

soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,

o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen \"vyhláška\").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni

z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč.

upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů

a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny ( ) K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč ( ). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.175,- Kč.

Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu