Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
58EAC2844B325D36C1257A4E00675AB5.html
HTML · 14.46 KB
No categories available
30 Cdo 2980/2008
U S N E S E N Í
a) M. N.,b) V. N.,
a
c) R. N.,
všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 62, proti žalované
České republice – Ministerstvu vnitra ČR,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3,
o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 13/2007 , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č.j. 1 Co 319/2007 -62,
takto :
I.
Dovolání žalobců
se o d m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř. ):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2007, č.j. 34 C 13/2007 -45, výrokem I. zamítl žalobu podanou na základě ustanovení § 15 občanského zákoníku (dále jen „o.z. “), aby bylo určeno, že Prof. PhDr. V. N., DrSc. byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé StB jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. , výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou vymazat jméno výše uvedeného a další údaje vztahující se k jeho evidenčnímu záznamu v materiálech bývalé StB ze seznamů spolupracovníků bývalé StB vedených na elektronických médiích Ministerstva vnitra ČR a prezentovaných na stránkách
www.mvcr.cz
, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou neuvádět jméno výše uvedeného v eventuelním dotisku písemné formy seznamů spolupracovníků bývalé StB, výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2008, č.j. 1 Co 319/2007 -62, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že evidence Prof. PhDr. V. N., DrSc. v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla oprávněná a nedošlo tak k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 o.z. Neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv nelze dovodit ani z toho, že je uveden v seznamu spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti vedených na elektronických médiích Ministerstva vnitra, neboť žalovaná tím, že jej uvedla ve zmíněném seznamu, plnila povinnost vyplývající pro ní z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. , což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241 odst. 3 o.s.ř. Domnívají se, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s rozhodováním dovolacího soudu. Zejména dovozují že odvolací soud řádně neprokázal, zda byl Prof. PhDr. V. N., DrSc. důvodně evidován v příslušném svazku, ačkoliv podle ustálené judikatury oprávněnost zápisu nutno prokazovat. Hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů vybočuje podle jejich názoru z ústavně konformního výkladu předpisů obecného práva a je mimo jiné v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 93/06 ). Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. , když není naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 , 13 a 15 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 970/2004 , rozsudek téhož soudu ze dne 29. ledna 2009, sp.zn. 30 Cdo 1420/2007 , eventuálně rozsudek ze dne 31. srpna 2005, sp.zn. 30 Cdo 2759/2004 , apod.)Námitkami proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů žalobci uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. , k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Obdobné lze uvést, pokud z dovolání fakticky vyplývá i případné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 , § 151 o.s.ř. , když žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. PavelP a v l í k, v. r. předseda senátu