Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1767/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené advokátem, proti žalované A. T. C., s.r.o., společnost s ručením omezeným, zastoupené advokátkou, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, č.j. -100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2003, č.j. -76, kterým byla zamítnuta žaloba na určení spoluvlastnictví žalobkyně k jedné ideální čtvrtině nemovitostí zapsaných na LV č. 2063, k.ú. V., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P., a to budovy č.p.162 na stavební parcele č. 460 a pozemku stavební parcela č.460. Úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Matka žalobkyně, a následně žalobkyně, se domáhaly vydání poloviny sporných nemovitostí na základě , a žalobkyni bylo soudem vyhověno ohledně ideální jedné čtvrtiny sporných nemovitostí. Pokud žalobkyně v prekluzivní lhůtě neuplatnila svůj tvrzený nárok podle a 5 , pak její nárok zanikl. Nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. , je žalobkyně posuzována jako oprávněná osoba podle , a nemůže tedy nyní uplatňovat nárok podle obecných předpisů. Navíc vlastnické právo žalované nelze zpochybnit ani na základě tvrzeného dědického práva žalobkyně odvozeného od matky žalobkyně či dědického práva žalobkyně samotné. Žalobkyně ani matka žalobkyně nebyly účastny dědického řízení o projednání dědictví zůstavitelky F. C., a ani se v promlčecí lhůtě podle nedomáhaly vydání dědictví od nepravého dědice, či jiné ochrany pravého dědice.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o a odst. 3 (dále „ “). Otázka zásadního právního významu je, zda lze považovat za převzetí majetku státem bez právního důvodu ve smyslu , i situaci, kdy v důsledku jednání státu nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát. Dovolací důvod tvrdí dovolatelka podle v nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci pak spočívá ve skutečnosti, že soudy nižší instance aplikovaly ve věci , jako předpis speciální. Dále dovolatelka polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. . Žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem nejpozději smrtí své matky, když dědění majetku je zaručeno u. Po smrti F. C. je jediným vlastníkem sporných nemovitostí žalobkyně, případně její matka, a žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo ke sporné části nemovitostí smlouvou od nevlastníka. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižší instance a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud zjistil, že dovolání podala v dovolací lhůtě k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem ( , ).

Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle , ani podle ; odvolací soud přezkoumával první rozhodnutí soudu prvního stupně v souzené věci a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp.zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).

Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.zn. , publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. ).

Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24 9. 1997, sp.zn. , publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).

Dovolání není přípustné.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně byla již uspokojena ohledně ideální jedné čtvrtiny sporných nemovitostí jako oprávněná osoba podle V rámci soudního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. obecný soud nakonec rozhodl ve věci, vázán právním názorem Ústavního soudu ČR vysloveným v nálezu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. , zamítnutím žaloby podané Obvodním státním zastupitelstvím pro P. o neplatnost mimosoudní dohody o vydání ideální jedné čtvrtiny sporných nemovitostí uzavřené podle , mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. jako osobou povinnou a dovolatelkou jako osobou oprávněnou. Mimo jiné byla tehdy posouzena i důvodnost povinnosti vydat věc podle Otázka nyní nastolená dovolatelkou nemohla mít tedy určující význam pro rozhodnutí o věci odvolacím soudem v nyní projednávané věci. Z hlediska právního posouzení nebyl (ani nemohl být) napadený rozsudek odvolacího soudu - ve věci o určení vlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem podle obecných předpisů - založen na posouzení „zda lze považovat za převzetí majetku státem bez právního důvodu ve smyslu , i situaci, kdy v důsledku jednání státu nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát“, pokud se dříve sama žalobkyně považovala za oprávněnou osobu podle , a Ústavní soud ČR v citovaném nálezu zavázal obecný soud k posouzení povinnosti věc vydat podle

Dovolací soud tedy dovolání odmítl jako nepřípustné podle věta první a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a Podání dovolání bylo odmítnuto a žalované náleží náhrada nákladů řízení o dovolání ve výši 50 % z odměny 10.000,- Kč za zastupování účastníka advokátem podle v návaznosti na ; advokát učinil účinně pouze jeden úkon (vyjádření se k dovolání), a vzhledem k předmětu tohoto dovolacího řízení nebyl dán důvod pro použití citované vyhlášky. Podle náleží k tomuto úkonu paušální částka 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu