Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 592/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. R. L., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. B., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. -77, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. -77, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. -51, v části týkající se 8% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 1. 5. 2001 do 11. 4. 2002 a v části týkající se 1,5% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. -77, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. -51, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2003, č. j. -51, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 250.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. května 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového závěru, že pokud 17. 8. 1992 Josef Rokos zaplatil žalované 250.000,- Kč, nešlo o jeho plnění z titulu smlouvy o budoucí smlouvě, kterou uzavřel se žalovanou a jejími sourozenci a která byla později shledána neplatnou, nýbrž – na základě vzájemné dohody – o plnění za M. V. na úhradu jejího dluhu vůči žalované vzniklého úplatným postoupením restitučních nároků. J. R. tedy neměl vůči žalované žádnou pohledávku z titulu neplatné smlouvy o budoucí smlouvě, a tak ji nemohl platně postoupit žalobci, který ji sice nyní žalobou uplatňuje, ale není v tomto sporu aktivně legitimován.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, č. j. -77, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně „v části, týkající se 8% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 1. 5. 2001 do 11. 4. 2002 a v části, týkající se 1,5% úroku z prodlení ročně z částky 250.000,- Kč za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení“, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 12. 4. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že J. R. zaplatil žalované částku 250.000,- Kč za M. V. Podle něj J. R. plnil žalované z neplatné smlouvy o budoucí smlouvě kupní a měl proto vůči ní pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, kterou platně postoupil žalobci. Ten se tedy důvodně domáhá zaplacení žalované částky. K částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení došlo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby.

Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná dovoláním. Podrobně popsala okolnosti uzavření smlouvy o budoucí smlouvě a následná jednání s J. R. a M. V. a zdůraznila, že částka, kterou od J. R. obdržela, byla skutečně jeho plněním za M. V. Kromě toho namítla, že i ona již J. R. ze smlouvy o budoucí smlouvě plnila, ovšem on jí toto plnění nevrátil ani neprokázal, že je připraven tak učinit, a tak nárok na vrácení jeho plnění z neplatné smlouvy dosud není splatný. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalované bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( – dále jen „OSŘ“) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Podle tohoto ustanovení by tedy bylo objektivně přípustné dovolání proti výroku, jímž odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I. napadeného rozsudku). Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, však Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 2, pod č. C 154. Tento závěr platí nejen v případě dovolání objektivně přípustného podle či při zkoumání odlišnosti nového rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího, tedy u dovolání, jehož objektivní přípustnost by byla dána ustanovením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru, sešitu 27, pod č. C 2235), ale i v případě jakéhokoli objektivně přípustného dovolání. V dané věci neutrpěla žalovaná tím, že byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se části příslušenství uplatněné pohledávky zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, žádnou újmu, která by mohla být odstraněna, kdyby jejímu dovolání bylo vyhověno, a tak není k podání dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu subjektivně oprávněna. Proto pokud její dovolání směřovalo proti tomuto výroku, bylo podle a odmítnuto.

Přípustnost dovolání žalované proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud ČR tedy přezkoumal napadený rozsudek pouze v tomto výroku ( a 3 ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť nikoli z důvodů uváděných žalovanou.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V rozsudku ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 61, dovolací soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle [ v současném znění], tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že mezi J. R. a M. V. došlo k dohodě, že J. R. zaplatí za M. V. její dluh vůči žalované ve výši 250.000,- Kč, jehož právním důvodem bylo úplatné postoupení restitučních nároků. K tomuto závěru dospěl, jak je v odůvodnění jeho rozsudku výslovně uvedeno, „ze svědeckých výpovědí V. a R., jakož i výpisu z účtu R. ze 17. srpna 1992“. Odvolací soud, aniž tyto důkazy při jednání dne 11. prosince 2003, zopakoval, vyšel z jiných skutkových zjištění, když uvedl, že shledává nesprávnými „skutkové závěry soudu prvního stupně v tom, že ze svědeckých výpovědí M. V. a J. R., jakož i výpisu z bankovního účtu J. R. ze dne 17. 8. 1992, vyplývá, že mezi M. V. a J. R. došlo po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 29. 5. 1992 k dohodě o tom, že J. R. zaplatí V. B. částku 250.000,- Kč za M. V. a nikoliv sám za sebe tak, jak mu to vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 29. 5. 1992. Ve své svědecké výpovědi M. V. neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno obsah této ústně uzavřené smlouvy dovodit, a J. R. sám existenci této dohody ve své svědecké výpovědi vyloučil. Výpis z účtu osvědčuje pouze tu skutečnost, že J. R. plnil ze svého účtu na účet žalované částku 250.000,- Kč a kdy“. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval výpovědi svědků, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (srov. blíže rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. , publikovaný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K té, jak už bylo uvedeno, je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna, a tak Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle věty za středníkem přezkoumávaný výrok (a spolu s ním i akcesorický výrok o nákladech řízení) zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. září 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu