Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2084/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně I. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. B. D. a 2. J. V., oběma zastoupeným obecným zmocněncem, o náhradu škody ve výši 154.786,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2003, č. j. -129, takto:

I. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé co do částky 3.339,40 Kč s příslušenstvím se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2003, č. j. -129, s výjimkou části výroku ve věci samé ohledně částky 3.339,40 Kč s příslušenstvím, a ve stejném rozsahu rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2000, č. j. -107, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2000, č. j. -107, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 154.786,10 Kč se 17% úrokem z prodlení od 3. 10. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 5. 1996 smlouvu o dílo, v níž bylo sjednáno provedení oprav domu žalobkyně a dále výkop a vybudování bazénu, to vše za sjednanou cenu 605.000,- Kč, která měla být placena zálohově (první splátka ve výši 90.000,- Kč splatná do 10ti dnů od uzavření smlouvy a pak postupná úhrada splátek až do výše 90 % ceny díla). Termín dokončení díla byl smluven na 20. 9. 1996. Žalobkyně zaplatila žalovaným čtyři zálohy v celkové výši 360.000,- Kč. Od srpna docházelo mezi účastníky k neshodám, žalobkyně vytýkala zaměstnancům žalovaných nedostatky v práci a když koncem srpna bylo zřejmé, že dílo nebude včas dokončeno, žalobkyně sdělila žalovaným, že si již nepřeje, aby v práci pokračovali. Žalovaní tvrdili, že práci přerušili sami, protože žalobkyně nezaplatila další zálohu. Dílo nebylo předáno a zůstalo nedokončeno. Soud dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení částky 151.186,40 Kč, kterou žalobkyně zaplatila jiné firmě za opravu a dokončení vadně provedeného bazénu, částky 260,30 Kč, kterou zaplatila za zkoušku těsnosti bazénu, a částky 3.339,40 Kč, představující rozdíl ceny vodného mezi r. 1996 a 1997, je důvodná. Žalovaní porušili své povinnosti podle § 633 a § 634 odst. 2 obč. zák., když pro nezaplacení zálohy ukončili práci na zadaném díle, aniž byla sjednána konkrétní výše a splatnost zálohy, při provádění díla nedodržovali závazné technické normy a práce prováděli nekvalitně. Odpovídají tedy dle ust. § 420 obč. zák. žalobkyni za vzniklou škodu, která spočívá v nákladech vynaložených na nápravu nekvalitně provedené práce žalovaných a ve zvýšených nákladech na vodné při znovunapuštění bazénu.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 2. 2003, č. j. -129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, smluvní vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o dílo podle , a to o opravě a úpravě věci (domu žalobkyně) a o zhotovení věci na zakázku (bazénu). Jestliže zhotovitel věci na zakázku porušil svou povinnost provést dílo řádně (ust. obč. zák.), vzniká mu nezávisle na jeho zavinění odpovědnost za vadné provedení díla, která spočívá v reparaci majetkové újmy způsobené vadným plněním objednateli. O vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném provedení díla (ve vadnosti zhotovené věci), avšak o škodu objednatele se může jednat v případě újmy, vzniklé jako následek vadného plnění. S poukazem na R 12/1989 odvolací soud dovodil, že nápravy újmy spočívající ve vadném provedení díla se lze domáhat pouze v rámci odpovědnosti zhotovitele za vady, nikoli uplatněním nároku na náhradu škody. Pokud se žalobkyně domáhá zaplacení nákladů, které vynaložila na zprovoznění bazénu poté, co žalovanými nebylo dílo dokončeno a provedená část byla nekvalitní, domáhá se tak nahrazení újmy spočívající ve vadnosti zhotovené věci, které se však lze domáhat pouze uplatněním práv z odpovědnosti žalovaných za vady a nikoli žalobou na náhradu škody, jak to činí žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně po právní stránce posoudil, pokud dovodil, že se jedná o vztah z odpovědnosti za vady. Poukazuje na to, že vadné provedení díla reklamovala, žalovaní však vadu neodstranili, neboť poté, co se bezúspěšně pokusili vadu odstranit, další opravy odmítli provést. Proto žalobkyně neměla jinou možnost, než nechat vadu odstranit jinou firmou, a to neprodleně, aby nedošlo k dalším škodám, protože únik vody z bazénu by mohl ohrozit statické základy domu. Žalovaní odpovídají za škodu podle obč. zák., neboť žalovanou částku byla nucena vynaložit na odstranění vad bazénu. S poukazem na písemnou smlouvu od dílo namítá, že věc měla být posouzena podle , obchodního zákoníku, neboť smlouva mezi žalobkyní a žalovanými byla uzavřena ve smyslu a násl. obchodního zákoníku. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byla věc (v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bodu 15. ) projednána podle ve znění účinném do 31. 12. 2000, postupoval rovněž , ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen ) a nejprve se zabýval přípustností dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. , řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ustanovením Přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým nárokům se posuzuje samostatně bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Protože rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, z nichž částka 3.339,40 Kč nepřevyšuje 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena ustanovením , podle nějž není dovolání podle přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu odmítl podle , věty první a , neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

V ostatním rozsahu (ohledně částky 151.446,70 Kč s přísl.) je dovolání přípustné podle ust.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení uplatněného nároku na peněžité plnění s tím, že vztah mezi účastníky ze smlouvy o dílo je vztahem obchodněprávním.

Podle ust. , obchodního zákoníku, ve znění účinném k 29. 5. 1996 (dále jen „obch. zák.“), strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v , se řídí tímto zákonem (odst. 1). Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu (odst. 2).

V daném případě žalovaní jako podnikatelé uzavřeli v rámci svého předmětu podnikání s žalobkyní písemně smlouvu, v jejímž záhlaví stojí: „Smlouva o dílo č. 96/60 ze dne 29. 5. 96 uzavřená ve smyslu ze dne 5. 11. 91 a § následujících“. Dne 5. 11. 1991 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen , obchodní zákoník, v jehož a násl. je komplexně upravena smlouva o dílo. Téhož dne byl sice vyhlášen rovněž , kterým se mění, doplňuje a upravuje , pod jehož bodem 109. byla do stávajícího vložena závazková část, v níž je smlouva o dílo upravena v ust. a následujících, zatímco je obecným ustanovením upravujícím změnu závazkového právního vztahu na základě poukázky. Z uvedeného je zřejmé, že projevem vůle smluvních stran o volbě práva v jejich ujednání nemohlo být, aby se jejich vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o dílo řídily ustanovením a následujících , k čemuž by ani nebylo třeba písemné dohody, nýbrž aby jejich vztah ze smlouvy o dílo byl upraven obchodním zákoníkem.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. , formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého možnost dohodnout užití obchodního zákoníku ve smyslu jeho ust. § 262 odst. 1 mají strany závazkového vztahu, ať již jsou jimi podnikatelé či nikoli, a jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti nebo nikoli. V rozsudku uveřejněném pod číslem 1/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud uzavřel, že za obchodní vztahy nutno považovat závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v § 261 a § 262 obchodního zákoníku. Od shora uvedených závěrů se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v této věci.

Jestliže aplikace obchodního zákoníku vyplývá z dohody stran podle ustanovení obchodního zákoníku, je třeba jejich vztah posuzovat podle , obchodního zákoníku.

Soudy obou stupňů posuzovaly smluvní vztah účastníků podle , tedy podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit. S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že újma spočívající ve vadném provedení díla je odškodnitelná pouze v rámci odpovědnosti zhotovitele za vady, tj. za nedostatky vlastního předmětu plnění, zatímco v rámci náhrady škody je odškodnitelná újma, jež důsledkem vady vznikla. To totiž platí jak pro oblast občanskoprávních tak i obchodněprávních vztahů (srov. obč. zák., , obch. zák.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady vynaložené žalobkyní v souvislosti s nekvalitním provedením části díla a na zprovoznění bazénu poté, co dílo nebylo dokončeno, jejichž náhradu žalobkyně požaduje, představují újmu spočívající ve vadnosti zhotovené věci a zakládají nárok z odpovědnosti za vady díla, a protože žalobkyně uplatnila v tomto řízení nárok na náhradu škody, nelze jejímu požadavku vyhovět. Nehledě k tomu, že odvolací soud nerozlišil právní charakter jednotlivých nákladů, jejichž zaplacení se žalobkyně na žalovaných domáhá, žalobu zamítl s tím, že požadavku na náhradu škody nelze vyhovět, aniž by však důvodnost nároku žalobkyně posoudil z hlediska jiných hmotněprávních ustanovení.

Je totiž třeba vycházet z toho, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda žalobce právní důvod požadovaného plnění uvádí či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962). Odvolací soud tedy pochybil v tom, že žalobu bez dalšího zamítl proto, že uplatněný nárok po právní stránce kvalifikoval jinak (jako nárok z odpovědnosti za vady díla), než jak bylo uvedeno žalobkyní (z titulu náhrady škody).

Vzhledem k dosavadním skutkovým zjištěním, že dílo nebylo předáno ani dokončeno a žalobkyně netrvala na splnění závazku žalovaných ze smlouvy o dílo, naopak sama chtěla tento smluvní vztah ukončit a posléze nechala jinou firmu napravit nedostatky rozpracované stavby a dokončit dílo, nelze se bez dalšího ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že nárok na náhradu částky vyplacené této jiné firmě za dostavbu bazénu, je nárokem z odpovědnosti žalovaných za vady díla, neboť zásadním předpokladem vzniku odpovědnosti za vady díla je předání zhotoveného díla objednateli.

Protože práva a povinnosti smluvních stran v jejich závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o dílo se kromě obsahu smlouvy řídí ustanoveními obchodního zákoníku, je třeba uplatněný nárok posoudit – a to i pokud dílo nebylo dokončeno a předáno a závazek žalovaných jej dokončit zanikl (ať již odstoupením od smlouvy, souhlasným projevem vůle smluvních stran nebo pro následnou nemožnost plnění) - podle ustanovení upravujících smlouvu o dílo (§ 536 a násl. obch. zák.), příp. podle obecných ustanovení o zániku nesplněného závazku ( § 344 a násl. obch. zák.).

Protože dovolání podané z důvodu nesprávného právního posouzení je důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 151.446,70 Kč s úroky z prodlení, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil (, část věty za středníkem, ). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2004

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu