Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3959/2008

U S N E S E N Í

E. R.

ELA Litvínov, spol. s. r. o.,

IČ 64653137, se sídlem Litvínov 3, Hornická 337, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem v Litvínově, Žižkova 480, o 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2008, č.j. -62, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím jako slevy ze zaplacené ceny díla – hrubé stavby rodinného domu s garáží, na němž byly zjištěny vady, které žalobkyně u žalované bezvýsledně reklamovala.

Okresní soud v Mostě rozsudkem pro uznání ze dne 15. 11. 2005, č.j. -26, uložil žalované zaplatit 180.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nastala fikce uznání nároku žalovanou a byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu a

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 4. 2008, č.j. -62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně v souladu s vyzval žalovanou k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů a řádně ji poučil o následcích případné pasivity. Jelikož vyjádření neobdržel a žalovaná nijak nedoložila tvrzení, že odeslala písemné vyjádření k žalobě ve lhůtě, nastala fikce uznání. Námitky nejistého důvodu a výše uznaného dluhu v žalobě neobstojí, jelikož podle a i z hlediska obč. zák. je obsah žaloby zcela vyhovující. Pouhá zmínka o náhradě škody nemůže zpochybnit závěr,

že žalobkyně uplatňuje odpovědnost za vady díla a domáhá se slevy z uhrazené ceny.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Usuzuje, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle , neboť žaloba neobsahovala stanovené náležitosti. Poukazuje na , dle nějž žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí také vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Podle názoru žalované jsou sleva a náhrada škody jinými „právními skutečnostmi“, přičemž žalobkyně v žalobě uplatňuje oba právní tituly a neuvádí ani, o jakou slevu se jedná. Dále uvádí, že neurčitost odhadu rozdílu chybějícího plnění nemůže být podkladem pro kvalifikovanou úvahu soudu k hodnocení důkazů podle , dále že z požadavku žalobkyně na náhradu škody nevyplývá, zda žalobkyni v rozhodné době vznikla skutečná škoda podle obč. zák. a vznik jiné škody dle obč. zák. nebyl tvrzen. Namítá též chybné určení počátku prodlení. Podle názoru dovolatelky měla žalobkyně žalovat v rámci odpovědnosti za vady, neboť z judikatury vyplývá, že cestou odpovědnosti za škodu nelze dosáhnout odčinění majetkové újmy spočívající v samotné vadnosti zhotovené věci. Uzavřela, že žaloba trpí výše uvedenými vadami, které brání v pokračování řízení a soud měl vyzvat žalobkyni, aby žalobu opravila nebo doplnila podle , tudíž nebyly naplněny podmínky pro vydání usnesení podle Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 – podle ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „“) a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně upravuje a c) O případ uvedený v v daném případě nejde, Nejvyšší soud tedy zkoumal přípustnost dovolání podle , podle nějž je přípustnost dovolání dána jen tehdy, má-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolatelka namítá, že k postupu podle nebyl důvod, neboť žaloba trpěla vadami bránícími jejímu projednání. Již zde lze konstatovat, že z hlediska uplatněných námitek (jejichž rozsahem je dovolací soud vázán) jde výlučně o posouzení otázek procesněprávních, a proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže spočívat v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu dále citované, která se již otázkami obdobnými těm, které předestírá dovolatelka, zabývala, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.

S marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému pro písemné vyjádření ve věci, ustanovení spojuje fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání podle ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení a , jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno ( ), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003).

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení věty druhé rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení ( ), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 11/2002, pod číslem 209).

Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu , které činí žalobu projednatelnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 10. 2004, sp. zn. ).

Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, což předpokládá, že žalobce v dostatečné míře uvede, čeho se žalobou domáhá, tedy přesně a jednoznačně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 2003, sp. zn. ).

Není-li ze žaloby zřejmé, jak žalobce vypočetl uplatněnou částku, není to samo o sobě důvodem k odmítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 6. 2005, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3448), zvláště když jde o jediný nárok na slevu z ceny díla pro vady, který z povahy věci nelze exaktně „vypočítat“.

Z obsahu žaloby vyplývá, že se žalovaná domáhala peněžitého plnění ve výši 180.000,- Kč s přesně specifikovaným úrokem z prodlení a jsou v ní uvedeny všechny rozhodující skutečnosti, jimiž je přehledně a srozumitelně vylíčen skutkový děj, na jehož základě je uplatněn žalovaný nárok, v nezbytném rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Žalobní petit je zcela určitý, neboť obsahuje přesný údaj o tom, jakou peněžitou částku žalobkyně po žalované požaduje.

Žalobce není povinen po právní stránce kvalifikovat svůj nárok a soud také není jeho právní kvalifikací nároku vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962). Nemůže-li soud žalobu bez dalšího zamítnout proto, že uplatněný nárok po právní stránce kvalifikoval jinak (jako nárok z odpovědnosti za vady díla), než jak bylo uvedeno žalobkyní (z titulu náhrady škody) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. ], nemůže být tím spíše nesprávná právní kvalifikace uplatněného nároku žalobkyní považována za vadu žaloby bránící jejímu věcnému projednání a vydání rozsudku pro uznání, zvláště když žalobkyně pouze na jenom místě v žalobě uvádí, že uplatňuje „slevu a náhradu škody“, avšak z celého skutkového vylíčení věci v žalobě je nepochybné, že uplatňuje slevu z ceny vadně provedeného díla. Okolnost, že v žalobě nejsou obsažena jakákoli skutková tvrzení podřaditelná ustanovením o náhradě škody, jen potvrzuje závěr o tom, že žalobou byl uplatněn (pouze) nárok na slevu z ceny díla.

Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001). Je tedy irelevantní námitka, že je v žalobě chybně (v rozporu s hmotným právem) určen počátek prodlení a že údaje obsažené v žalobě o rozdílu mezi skutečným a žalovanou účtovaným plněním nemohou být podkladem pro hodnocení důkazů.

Lze tedy uzavřít, že žaloba netrpěla vadami, které by bránily pokračování v řízení a postupu soudu podle a

Z uvedeného vyplývá, že otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu , odst. 3 , a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že pochybil při aplikaci procesních předpisů nebo že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Naopak, veškeré námitky dovolatelky směřují k otázkám, které již byly v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešeny (srov. citovaná rozhodnutí) a odvolací soud rozhodl v souladu se závěry této judikatury. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle věty první a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, a , když žalovaná nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu