Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1620/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Ireny Hladíkové, rozhodl v právní věci žalobců A) E. K., a B) G. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. K., 2) H. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitosti podle , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, č.j. -278, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali uložení povinnosti žalovaným uzavřít dohodu o vydání věci podle , jmenovitě vydání rekreační chaty blíže popsané v žalobě. Tvrdili, že se stali vlastníky chaty jako stavebníci v roce1968, chata se nacházela na cizím pozemku, k němuž měli zřízeno právo nájmu. V důsledku emigrace žalobců byli tito odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 2. 1972 ve věci sp. zn. ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 1972 sp. zn. , a to pro trestný čin opuštění republiky podle tr. zákona a byl jim mimo jiné uložen trest propadnutí majetku. Tento trest byl realizován opatřením plánovacího a finančního odboru tehdejšího ObNV B. pod sp. zn. Rp 570PL, takže uvedená chata připadla do vlastnictví státu. Obvodní národní výbor Brno I., který měl chatu v prozatímní správě, převedl kupní smlouvou ze dne 2. 4. 1975, registrovanou bývalým Státním notářstvím B. dne 16. 5. 1975, pod č.j. Reg. 2 RI 146/75, uvedenou chatu do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných. Žalobci tvrdili z důvodů blíže uvedených v žalobě splnění podmínek k vydání věci podle

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 1998, č.j. -70, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 1999, č.j. -96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, č.j. -113, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 12. 1999, č.j. -96 a soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 1998, č.j. -70 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel z výsledků řízení do té doby provedených, podle nichž žalobci byli skutečně bezpodílovými spoluvlastníky uvedené nemovitosti. Ohledně jedné ideální poloviny uzavřeli kupní smlouvu dne 4. 4. 1969 s G. Z., ohledně druhé ideální poloviny pak toutéž smlouvou převedli vlastnictví na žalované. Smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím B. pod č. reg. 2 RI 1904/69. Poté žalovaní uzavřeli další kupní smlouvu dne 5. 3. 1971 registrovanou téhož dnem tímto notářstvím pod č. reg. 2 RI 66/71. Podle ní odkoupili od G. Z. zbývající ideální polovinu nemovitostí. Pro postoj tehdejších státních orgánů, které považovaly prvně uvedenou smlouvu za neplatnou, došlo nakonec k uzavření kupní smlouvy až dne 5. 5. 1975 mezi ObNV B. jako prodávajícím a mezi žalovanými, podle které žalovaní nemovitost nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví za částku 30.127,- Kč. Kupní smlouva byla registrována dne 16. 5. 1975 Státním notářstvím Brno-město pod č. reg. 2 R I 146/75.

Při takto zjištěném skutkovém stavu vyslovil dovolací soud závěr, že žalobci jsou osobami oprávněnými, neboť bývalý československý stát nabyl předmětnou nemovitost v souladu s tehdy platnými předpisy za podmínek uvedených v , tedy soudním (v této věci trestním) rozhodnutím. Neplatnost tomu předcházející smlouvy plynula z ustanovení v tehdy platném znění, přičemž šlo o neplatnost absolutní, kterou nebylo nutno zvláště deklarovat.

Dovolací soud přistoupil k zrušení rozsudků soudů obou stupňů s tím, aby v dalším řízení bylo provedeno dokazování pro posouzení toho, zda žalovaní jako fyzické osoby splnili podmínky ustanovení , tedy zda jsou osobami povinnými.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. 1. 2003, č.j. -217, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný žádal, aby došlo k vyloučení předmětné nemovitosti ze zajištění majetku, který žalobci zanechali na území ČR. Vzal za prokázané, že při jednání, které se uskutečnilo 19. 3. 1973 první žalovaný uznal propadnutí majetku žalobců státu s tím, že jako současný uživatel požádal o převod předmětné nemovitosti za úhradu hodnoty stanovené znalcem B. B. ve výši 30.127,- Kč, a to ve splátkách. Dále vzal za prokázané, že na základě kupní smlouvy uzavřené mezi Obvodním národním výborem B. a žalovanými ze dne 2. 4. 1975, registrované bývalým Státním notářstvím B. dne 16. 5. 1975 pod č. reg. 2 RI 146/75, došlo k převodu předmětné nemovitosti do vlastnictví žalovaných. Dále zjistil, že kromě žalovaných o koupi předmětné nemovitosti projevil zájem rovněž Josef Stodůlka, vlastník pozemku, na němž nemovitost stojí. Věc posoudil podle ve spojení s s tím, že k porušení právních předpisů ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti nedošlo. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. . Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými k vydání předmětné nemovitosti.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2004, č.j. -278, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalovaní nesplnili podmínky ustanovení , nejsou tedy osobami povinnými. Zaujal názor, že neobstojí odvolací námitka žalobců, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Dále vyslovil závěr, že při právní kvalifikaci restitučních nároků nelze použít obecného ustanovení o.z. Uzavřel, že je lex specialis s přesně stanovenými mantinely právní kvalifikace osoby povinné a oprávněné a právních skutečností ( ), které jsou důvodem pro restituci majetku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 4. 5. 2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení Tvrdili, že žalovaní jsou povinnými osobami, neboť získali předmětnou nemovitost na základě protiprávního jednání, které spatřovali též v rozporu s dobrými mravy. Poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdo 1220/98 (správně ) a Cdo 1585/99 (správně , ). Podle dovolatelů respektování kontinuity se starým hodnotovým systémem předchozího právního řádu by nebylo zárukou právní jistoty, ale naopak zpochybněním hodnot nových, ohrožení právní jistoty ve společnosti a otřáslo by důvěrou občanů ve věrohodnost demokratického systému. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že movité věci nepatří do projednávaného případu, neboť nabytí těchto věcí musí být považováno za navýšené zvýhodnění Ing. K. Dále namítali, že veřejnost nebyla s prodejem konfiskátu seznámena ve smyslu platných předpisů. Konstatovali, že zabavením chaty státem a jejím prodejem vznikla žalobcům majetková křivda. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 29. 1. 2003, tedy za účinnosti ve znění po novele provedené Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda žalovaní nabyli předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. V tomto směru byl odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 31. října 2000, č.j. -113. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu Odvolací soud v tomto směru dospěl při hodnocení provedených důkazů k závěru, že důkazy provedené soudem prvního stupně po zrušení věci v dovolacím řízení, jsou dostatečné a vyčerpávající ve vztahu k posouzení tvrzení žaloby o protiprávním zvýhodnění osoby žalovaných v souvislosti s nabytím předmětné nemovitosti. Posouzení této otázky příslušelo odvolacímu soudu, přičemž, jak již bylo uvedeno, hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění se vymyká z rámce dovolacího přezkumu.

Právní posouzení věci odvolacího soudu vychází tak dílem z respektování posouzení věci v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, dílem odpovídá i v posouzení poměru právní úpravy podle , jako zákona zvláštního a důsledkům plynoucím z ustanovení o.z. z dnes již ustálené výkladové praxe. Neřešilo proto rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku, která by představovala otázku zásadního právního významu.

Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelů na jimi uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , , je nepřípadný. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení až 3 vyhl. č.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 31. srpna 2004

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu