Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 264/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Doc. MUDr. E. K., CSc. a 2) G. K., zastoupených JUDr. PhDr. A. N., proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, čj. -278, Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2003, čj. - 217, Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1999, čj. - 96, Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1998, čj. - 70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby byly zrušeny shora uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně (dále jen " ") a Městského soudu Brně (dále jen "městský soud"), vydané v řízení, v němž se stěžovatelé domáhali uzavření dohody o vydání věci podle , o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k době nesvobody v Československu v letech 1948 - 1989. Závěr městského a krajského soudu, které měly po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR posoudit, zda žalovaní jsou osobami povinnými ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, považují stěžovatelé za nesprávný. Soudy nebraly v úvahu svědeckou výpověď dr. K., nepřihlédly k tomu, že žalovaný nebyl v době podání žádosti o převod nemovitosti (chaty) do svého vlastnictví uživatelem této nemovitosti, že nabyl věc na základě protiprávního zvýhodnění a že spolupracoval s komunistickým režimem. Obecné soudy odmítly v tomto směru provést navržené důkazy. Stěžovatelé také uvedli, že tehdejší příslušný národní výbor nepřihlédl k žádosti o koupi chaty, podané vlastníkem pozemku, na němž chata stála. S prodejem chaty navíc nebyla, v rozporu s tehdy platnými předpisy, seznámena veřejnost. Obecné soudy tak porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů ve smyslu a d (dále jen " ").

II.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. , zjistil Ústavní soud, že v důsledku emigrace byli stěžovatelé, v roce 1972, odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen trest propadnutí majetku. Jejich nemovitost připadla do vlastnictví státu. Stěžovatelé se žalobou domáhali, aby žalovaným Ing. J. K. a Ing. H. K. (dále jen "žalovaní"), kteří nemovitost nabyli v roce 1975, byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání věci podle Městský soud rozsudkem ze dne 24. 7. 1998, čj. - 70, žalobu zamítl. rozsudkem ze dne 21. 12. 1999, čj. - 96, rozsudek městského soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, čj. - 113, zrušil oba rozsudky obecných soudů a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Uložil mu, aby v dalším řízení bylo provedeno dokazování pro posouzení toho, zda žalovaní, jako fyzické osoby, splnili podmínky ustanovení , tedy zda jsou osobami povinnými.

Městský soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2003, čj. - 217, žalobu opět zamítl. Věc posoudil podle , ve spojení s s tím, že k porušení právních předpisů ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti nedošlo a tito nejsou osobami povinnými. K odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 3. 2. 2004, čj. - 278, rozsudek městského soudu potvrdil. Neakceptoval odvolací námitku stěžovatelů, že městský soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Vyslovil závěr, že při právní kvalifikaci restitučních nároků nelze použít obecného ustanovení . je lex specialis s přesně stanovenými mantinely právní kvalifikace osoby povinné i oprávněné a právních skutečností, které jsou důvodem pro restituci majetku. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 8. 2004, čj. - 302, odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 2. 2004 jako nepřípustné.

III.

Stěžovatelé navrhli zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1999, čj. - 96, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1998, čj. - 70. Tato rozhodnutí byla zrušena výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, čj. - 113. Tato, již zrušená, rozhodnutí právně neexistují a nemohou tedy zasahovat do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Byla totiž nahrazena novými rozhodnutími ve věci (rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 2. 2004 a rozsudkem městského soudu ze dne 29. 1. 2003), která stěžovatelé touto ústavní stížností také napadají. Ústavní stížnost směřující proti neexistujícím rozsudkům je nepřípustná, protože chybí základní podmínky pro její podání ve smyslu .

Stěžovatelé shrnuli řadu argumentů v rovině podústavního práva, pro které měly obecné soudy vyhovět jejich žalobě, blíže však nespecifikují, v čem konkrétně spočívá zásah do jejich ústavně zaručených základních práv. Tím staví Ústavní soud do role dalšího přezkumného orgánu v systému obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281).

Ustanovení , jehož interpretací se obecné soudy zabývaly po shora označeném zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR, představuje v podstatě kompromis mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd, způsobených totalitním režimem, neboť do role osob povinných staví výjimečně i fyzické osoby (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 138, str. 201). Jestliže obecné soudy poté, co se mj. zabývaly tvrzenou spoluprací žalovaného s totalitním režimem (viz str. 6 rozsudku městského soudu ze dne 29. 1. 2003), zájmem o koupi chaty vlastníkem pozemku (viz str. 5 téhož rozsudku) a po posouzení všech těchto skutečností dospěly k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými, nelze tento závěr považovat za ústavně nekonformní. Výklad právních předpisů provedený obecnými soudy není ani extrémní či svévolný a nezasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává v ustanovení jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, případně spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1999, čj. - 96, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1998, čj. - 70, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh nepřípustný [ ].

V části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, čj. - 278, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2003, čj. - 217, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy. Proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu