Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1030/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. T., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2003, č. j. -63, a Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č. j. -83, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. července 2003, č. j. -63, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 1+1 s příslušenstvím, situovaného v 8. patře domu č. p. 304 v P. a označeného jako č. 61“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. -83, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů – zejména ze svědeckých výpovědí – vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že svědci žalovaného (nájemce předmětného bytu) dříve v domě potkávali, že nyní jej už delší dobu neviděli a že naopak viděli opakovaně do předmětného bytu vcházet a z něj vycházet cizí osoby – zřejmě cizince – oblečené v pracovních oblecích. Tvrzení žalovaného, že v případě těchto osob šlo o návštěvy, soudy neuvěřily proto, že šlo o osoby, které v bytě přespávaly i dva dny v týdnu a žalovaný odmítl před soudem prvního stupně sdělit jejich jména a adresy bydliště. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy dovodily, že žalovaný bez souhlasu pronajímatele (žalobce) předmětný byt podnajímá třetím osobám a současně jej bez vážných důvodů neužívá, a za této situace usoudily na naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, tj. jak výpovědního důvodu podle (ve spojení s ustanovením ) , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“ (v podobě podnajímání bytu třetím osobám bez písemného souhlasu pronajímatele), tak také výpovědního důvodu podle obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Odvolací soud dále dovodil, že ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), neboť „žalovaný užívá předmětný byt bez souhlasu žalobce ke svému podnikání v rozporu s nájemní smlouvou“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle a b/ V dovolání namítl, že odvolací soud, aniž provedl jím navržené důkazy, převzal závěry soudu prvního stupně přesto, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na naplněnost výpovědních důvodů podle a h/ obč. zák. Uvedl, že je „pracovně vázán na různá místa v ČR i zahraničí …“ a že „soudy se vůbec nevypořádaly s důvody, kterým tuto skutečnost vysvětloval“. Má také zato, že na naplněnost výpovědního důvodu podle obč. zák. soudy usoudily z toho, že „v bytě přijímal návštěvy, aniž bylo prokázáno, že byt podnajímá“. Podle názoru žalovaného je „nedostatečná“ argumentace odvolacího soudu, že v bytě přebývaly nejméně další čtyři osoby; soud se zde nevypořádal s otázkou, jakým způsobem přijímání návštěv v bytě, které nijak neruší ostatní nájemce, naplňuje výpovědní důvod podle obč. zák. Dále uvedl, že shledal-li soud „důvody k výpovědi, pak ust. /1 o. z. není možno aplikovat na obranu žalobce“. Soudům rovněž vytkl, že se nezabývaly otázkou důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení bytové náhrady v podobě náhradního bytu či náhradního ubytování. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2003, č. j. -63, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2003, č. j. -63, zastavil ( ve spojení s ustanovením ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle , a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci ( ) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právních závěrů o naplněnosti výpovědních důvodů podle a h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Jde-li o otázku bytové náhrady, dovolatel přehlíží, že pro přisouzení vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nepostačí – vzhledem k ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. – pouze existence důvodů zvláštního zřetele hodných. Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování či náhradního bytu ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. je zapotřebí splnění dvou podmínek normovaných citovaným ustanovením. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. , totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. , a dále z 24. července 2001, sp. zn. , z 26. září 2001, sp. zn. , a z 20. prosince 2001, sp. zn. , a sdílí jej i v projednávané věci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu