Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 240/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové v právní věci žalobkyně N. o. C. č. h. v P. – Z., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) H. m. P., zastoupenému advokátem, 2) J.Ch., 3) A. Ch., 4) Z. W., a 5) E. W., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2002, č. j. -91, takto:

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2002, č. j. -91, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. května 2002, č. j. -74, pokud jím byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem „pozemku parc. č. 567/2 (ostatní plocha) a pozemku č. parc. 567/3 (zastavěná plocha), zapsaných na listu vlastnictví č. 349 v katastru nemovitostí pro katastrální území V. Ch. vedeném Katastrálním úřadem P. a dále pozemku č. parc. 568/5 (pastvina), který byl vytvořen na základě geometrického plánu zpracovaného společností G., spol. s r. o., dne 30. března 2000 po číslem plánu 631-66/2000 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro P. dne 20. dubna 2000 pod č. j. 2289/2000“ (vyhovující výrok nebyl odvoláním dotčen). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Předmětné pozemky ve vlastnictví žalobce převzal stát „bezprávním postupem (svémocí či okupací)“, a poté je přidělil žalovaným do osobního užívání; odvolací soud souhlasil i se závěrem o neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání těchto pozemků ve prospěch druhého až pátého žalovaného. Za správný považoval i závěr, že druhý až pátý žalovaní vydrželi vlastnické právo ke sporným pozemkům k 1. 1. 1992. Právní předchůdce druhého a třetí žalované se stali oprávněnými držiteli pozemku č. 567 (rozděleného v roce 2000 na žalované pozemky č. 567/2 a 567/3) v roce 1974, „když v řízení o zřízení práva osobního užívání pozemku nemohli nabýt dojmu, že pozemek převáděný jim do osobního užívání je ve skutečnosti ve vlastnictví třetí osoby (žalobkyně)“. Rovněž tak třetí a čtvrtý žalovaní se stali oprávněnými držiteli pozemku č. 568 (z něhož byl v roce 2000 vyčleněn sporný pozemek č. 568/5) v roce 1977, a protože „příslušné orgány existující vlastnické právo žalobkyně k těmto pozemkům důsledně tajily, ani jim v řízení o zřízení práva osobního užívání pozemku nemohla být tato skutečnost známa“. Odvolací soud konstatoval, že si je vědom existence odlišného právního názoru vyjádřeného u rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , který však nepovažuje za obecně závazný, neboť byl publikován pouze jako informace o existenci zmíněného rozhodnutí a nikoliv ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu namítla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle jejího přesvědčení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud vyřešil otázku vydržení v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou Nejvyšší soudu ( ). Užívání pozemků na základě práva osobního užívání totiž vylučovalo dobrou víru uživatele o tom, že mu jím užívaná věc náleží jako vlastníku. Osobní uživatel pozemku tedy nebyl jeho držitelem, ale toliko oprávněným detentorem, v důsledku čehož druhý až pátý žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo k dotčeným pozemkům na základě jejich vydržení.

První, druhý a třetí žalovaní se ve svých vyjádřeních ztotožnili se závěry odvolacího soudu.

Ve smyslu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, neboť jsou splněny podmínky vyslovené v . Rozhodnutí řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a řeší ji právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

S otázkou dovoláním otevřenou (podmínek vydržení pozemků) se splnění podmínky zásadního právního významu vskutku pojí, protože ji odvolací soud posoudil v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Jelikož vady vyjmenované ve druhé větě ustanovení namítány nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.

Otázku, zda do desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. l, 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/ 1991 Sb. lze započítat i dobu, po kterou byl pozemek před 1. 1. 1992 v osobním užívání, řešil Nejvyšší soud v rozsudku z 28. února 2001, sp. zn , ve kterém uvedl, že „podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy ve znění ) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů“. , tj. , ve znění před novelou provedenou institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.

Podle , 2 ObčZ ve znění po novele provedené vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě ( ) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání ( ), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v . Podle ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu ObčZ ve znění po novele provedené Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“.

Jinak řečeno, vydržet lze jen takové právo, které oprávněný držitel opravdu vykonával. Vlastnické právo může vydržet jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Osoby, které uzavřely neplatnou dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, sice mohly být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že toto právo jim náleží a být tak oprávněnými držiteli práva osobního užívání, ale až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ č. , která toto právo transformovala na právo vlastnické, nemohli být oprávněnými držiteli vlastnického práva.

Závěry shora citovaných rozhodnutí jsou použitelné i v dané věci. Dovolatelé užívali sporné pozemky na základě rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání a dohod o osobním užívání pozemků. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohli být tito žalovaní toliko v dobré víře, že sporný pozemek užívají z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo oprávněnou držbu a vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům podle , 2 ObčZ ve znění po novele provedené žalovanými, protože nenakládali s pozemky jako s pozemky, které jim patří jako vlastníkům. S ohledem na shora uvedené proto nemohli být považováni za oprávněné držitele věci (vlastnického práva). Dne l. ledna 1992 nabyla účinnosti novela provedená , kdy podle ObčZ právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Právo osobního užívání pozemků však žalovaným platně nevzniklo (jak správně konstatoval již soud prvního stupně), neboť dohody o právu osobního užívání pozemku uzavřeli se subjektem, který nebyl jejich vlastníkem - a proto nemohli vlastnictví nabýt ani ze zákona podle ObčZ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. 4. 2000, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy 7/2000 a rozsudek z 28. 11. 2000 sp. zn. ).

Žalovaní nemohli vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům ani podle ObčZ ve znění po novele provedené I kdyby byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání pozemku platně vzniklo a transformovalo se na právo vlastnické, pak jejich dobrá víra, že jim pozemky patří, trvala jen od 1. 1. 1992 nejpozději do roku 2000, kdy byla podána žaloba v tomto řízení. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení tak neuplynula (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2002, sp. zn. ).

K úvahám odvolacího soudu o závaznosti judikatury Nejvyššího soudu se dodává: Rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ani ta, která byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nejsou v jiných věcech, než ve kterých byla vydána, závazná. Soudy nižších stupňů se od právních názorů v nich vyslovených mohou kdykoliv odchýlit, měly by však uvést důvody, proč se tak stalo. To odvolací soud neučinil. Proto dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se od dosavadní judikatury odchýlil. Právní názor, který v dané věci uplatnil odvolací soud, je tedy nesprávný, a dovolací důvod podle byl uplatněn právem.

Rozsudek odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle zrušil, a jelikož důvody pro zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jej, a podle ustanovení tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu