Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2358/2012

U S N E S E N Í

a) J. M.,

bytem ve V., L. 1074,

b) V. Č.,

bytem ve V., R. 1000 a

c) J. Č.,

bytem ve V., 3. k. 1115, právních nástupců

po

V. Č.,

zemřelém, naposledy bytem ve V., 3. k. 1115, proti žalované

M. H.,

bytem v M., N. H. 1442/8, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo nám. 220, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 23. listopadu 2011, č. j. -111, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2011, č. j. -74, určil, že ke dni 9. 2. 2005 náležely do společného jmění manželů A. a V. Č. nemovitosti v katastrálním území V., a to pozemky parc. č. st. 1432 – zastavěná plocha a parc. č. 3364/8 – orná půda, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. -111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále jen „“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v a b)

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolací soud postupoval podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 ).

Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není. Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. I když tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v a b) , ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňuje zejména skutková zjištění nalézacích soudů a podává svou verzi skutkového stavu. K těmto námitkám však nelze přihlédnout, což vyplývá výslovně i z Tyto námitky ústí ve zpochybnění závěru, že právní předchůdci žalobců nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vzniklo jak právo osobního užívání pozemků, tak posléze právo vlastnické.

Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“), usnesení sp. zn. a další].

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. , publikované v Souboru pod č. C 8610).

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod č. C 1176).

V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vysvětlil, z jakého důvodu byli právní předchůdci žalobců se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou subjekty práva osobního užívání sporných pozemků i následnou transformaci jejich oprávněné držby na právo vlastnické ve smyslu § 872 odst. 1 obč. zák., a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.

Jestliže dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. 7. 2004, sp. zn. , odvolací soud správně vysvětlil, že následně došlo k posunu v judikatuře Nejvyššího soudu. Tímto posunem je právní názor vyslovený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2007, č. j. , publikovaném v Souboru pod č. C 4091 a pod R 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo v právo vlastnické. Pro vznik vlastnického práva transformací práva osobního užívání není podstatné, že toto právo bylo zřízeno vadně, rozhodující je okolnost, že subjekt vadně zřízeného práva byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2006, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod č. C 4622). Nalézací soudy se tímto právním názorem řídily, odkázaly na něj, a proto jim ani v tomto směru nelze nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobcům náklady dovolacího řízení nevznikly (, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. srpna 2013Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.předseda senátu