Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
19 C 54/2021-26
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr Ing. Tomášem Černým ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 70 329 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 70 329 Kč spolu s příslušenstvím a to z titulu uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 20. 4. 2018 uzavřené mezi žalovanou a společností právnická osoba, anonymizováno 8 slov číslo země (dále i jako„ Smlouva“), dle níž byla žalovaná oprávněná čerpat revolvingový úvěr až do výše 70 329,26 Kč. Jednalo se o revolvingový úvěr, který měl být splacen nejpozději 13. 6. 2020. Uzavření smlouvy probíhalo skrze internetový portál. Po prověření úvěruschopnosti byl žalované poskytnut úvěr, ze kterého následně vyčerpala 70 329,26 Kč se splatností 13. 6. 2020. Úvěruschopnost byla prověřena skrze porovnání rozdílu mezi příjmy a výdaji tak, aby žalované zůstala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi příjmy a výdaji na úrovni nejméně životního minima 3 410 Kč. Žalovaná byla lustrována skrze databáze ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele právnická osoba na bankovní účet žalované č. bankovní účet, platby byly identifikovány pod variabilním symbolem číslo. Žalovaná byla opakovaně upomínána k zaplacení dluhu, a to i prostřednictvím předžalobní výzvy zaslané dne 3. 8. 2020. V průběhu trvání smlouvy o úvěru bylo vůči žalované vystaveno mnoho faktur, žalobkyně dokládá pouze tu poslední. Na žalobkyni byla smlouva postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 uzavřené s původním věřitelem právnická osoba a žalobkyní. V případě, že by soud neshledal nárok žalobkyně na základě smlouvy o úvěru, pak žádá žalobkyně o přiznání nároku na základě bezdůvodného obohacení.
Žalovaná se bránila tím, že nikdy neuzavřela smlouvu s úvěrovým rámcem 70 000 Kč, ale toliko 50 000 Kč. Dále uvedla, že se snažila kontaktovat žalobkyni a domluvit se s ní na vyřešení dané situace, jelikož se ocitla v nelehké životní situaci, kdy musela být evidována na úřadu práce. Požádala o 6 měsíční odklad splatnosti splátek úvěru dle nařízení vlády v souvislosti s koronavirem, nicméně tento odklad jí nebyl poskytnut z neznámého důvodu. Jakákoliv snaha domluvit se na splacení dluhu s odkladem či jinak byla ze strany žalobkyně ignorována. Žalovaná rovněž uvedla, že se snažila, aby jí žalobkyně vyčíslila, na základě jakého výpočtu se dostala k dlužné částce, i toto bylo ze strany žalobkyně ignorováno a žalovaná dodnes neví, jak se žalobkyně k nárokované částce dostala.
Soud provedl následující důkazy:
Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 20. 4. 2018 uzavřené mezi právnická osoba a žalovanou, standardních informací o spotřebitelském úvěru a standardních podmínek smlouvy o úvěru, které se vztahují na zákazníky s pobytem v České republice, je patrné, že mezi právnická osoba a žalovanou byla sjednána smlouva o revolvingovém úvěru s úvěrovým limitem 50 000 Kč (viz čl. II odst. 2 smlouvy), s dobou trvání na dobu neurčitou a úrokovou sazbou 8,5 % měsíčně, RPSN 262,91 %, čerpání úvěru probíhalo přes internetové stránky webová adresa, splátky měly být ve výši 12,5 % z nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem za čerpání, nejméně ve výši 1 000 Kč splatné vždy k 30. dni každého měsíce počínaje dnem 20. 4. 2018. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru je patrné, že tyto byly vyhotoveny k úvěrové smlouvě a dále, že právnická osoba měla vyhotoveny standardní podmínky smlouvy o úvěru, v nichž byly stanoveny například důsledky prodlení podrobnosti o vyúčtování atd.
Z dokumentu s platebními informacemi (zřejmě faktury) vyplývá, že společnost právnická osoba účtovala žalované částku 70 329,26 Kč splatnou 13. 6. 2020 s tím, že ta se skládala ze zůstatku po poslední platbě ve výši 55 647,28 Kč, dále 250 Kč jakožto náhrady účelně vynaložených nákladů a 14 431,98 Kč za úroky za období čerpání.
Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 8. 2020, výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 3. 8. 2020 a podacího lístku anonymizováno ze dne 3. 8. 2020 je patrné, že žalované byla zaslána výzva k plnění společně s oznámením o postoupení pohledávky, která byla podána na poštu dne 3. 8. 2020.
Ze smlouvy o postoupení pohledávek je patrné, že se v ní ujednává převod pohledávek mezi společností právnická osoba a žalobkyní, smlouva je datována dne 27. 1. 2020 a je podepsána toliko postupníkem a nikoliv postupitelem. Z přílohy smlouvy je patrné, že je zde uvedena žalovaná identifikovaná číslo rodné číslo, s částkou 69 904,79 Kč.
Z potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a o poskytování ze dne 3. 6. 2020 je patrné, že žalovaná byla od 1. 10. 2019 do 31. 5. 2020 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a podpora v nezaměstnanosti jí byla poskytována od 1. 10. 2019 do 29. 2. 2020.
Z e-mailové komunikace mezi email a žalovanou z období mezi 18. 2. 2020 do 30. 4. 2020 vyplývá, že žalovaná se snažila s původním věřitelem právnická osoba domluvit na odkladu splátek z důvodu její aktuální platební neschopnosti.
Soud měl za dostatečně prokázané, že účet, na který byl poskytován úvěr, byl účet žalované, jelikož to sama žalovaná na jednání dne 21. 7. 2021 nijak nesporovala a potvrdila, že smlouvu s rámcem 50 000 Kč uzavřela a že jí byl úvěr poskytován (toto tvrzení tak vzal soud za nesporné, viz § 120 odst. 3 o. s. ř.), proto se již nedotazoval banky (jak navrhovala žalobkyně), kdo je vlastníkem účtu, na který byl poskytován úvěr.
Na základě výše uvedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:
Žalovaná akceptovala dne 20. 4. 2018 skrze elektronické prostředky návrh smlouvy o revolvingovém úvěru s právnická osoba, který pravidelně čerpala a splácela až do doby, kdy přišla o zaměstnání a byla vedena na úřadu práce. Žalovaná se později pokoušela domluvit s právnická osoba na odkladu splátek z důvodu dočasné platební neschopnosti, čemuž nebylo ze strany právnická osoba vyhověno.
Soud však neměl některá skutková tvrzení žalobkyně za dostatečná a ani za dostatečně prokázaná. Jedná se především o postoupení pohledávky z právnická osoba na žalobkyni a tedy i aktivní legitimaci žalobkyně v tomto řízení, jelikož smlouva o postoupení pohledávek nebyla podepsána postupitelem. Dále nebylo dostatečně tvrzeno ani prokázáno, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně prověřena a dále nebylo dostatečně tvrzeno ani prokázáno, že by identita žalované byla před uzavřením smlouvy dostatečně zjištěna tak, aby bylo patrné, s kým konkrétně je smlouva přes internetový portál uzavírána.
S ohledem na to, že se žalobkyně dobrovolně nedostavila k jednání, pak jí soud nemohl poučit dle § 118a o. s. ř., aby doplnil patřičná žalobní tvrzení. V tomto ohledu soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 ze dne 24. 3. 2010, kde je uvedeno, že„ Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ a dále na judikaturu Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 234/2014 ze dne 25. 6. 2014, kde je uvedeno, že„ Avizuje-li účastník předem, že má být jednáno ve sporném řízení v jeho nepřítomnosti a k nařízenému jednání se nedostaví, vystavuje se riziku, že v případech, kdy vyvstane potřeba jeho poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., které je zásadně spojeno s jednáním ve věci, nastane bez tohoto poučení zákonná koncentrace řízení ke konci prvního jednání. Neunáší-li takto neaktivní účastník důkazní břemeno, bude odsouzen k neúspěchu a s ohledem na nastalou koncentraci řízení a zásadu neúplné apelace se nemůže až na výjimky dovolat dalších důkazů ani v odvolacím řízení.“, s níž souhlasí i odborní autoři (webová adresa).
S ohledem na tuto skutečnost tak soud nemohl žalobkyni poučit ohledně její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a dále uvést, která zjištění má za prokázaná a která nikoliv (viz níže).
Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále i jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Podle § 104 z. s. ú. smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.
Původní věřitel uzavřel s žalovanou úvěrovou smlouvu skrze elektronické prostředky. Je potřeba uvést, že odborná literatura není jednotná ohledně toho, zda § 562 odst. 1 o. z. je speciálním ustanovením k § 561 odst. 1 o. z. či nikoliv a tedy zda platnost právního jednání v elektronické formě vyžaduje pouze elektronický podpis či nikoliv. K tomu uvádí komentářová literatura C.H.Beck„ Hlavní otázkou je, zda bude nutné k zachování písemné formy u elektronické formy právního jednání, aby bylo právní jednání opatřeno elektronickým podpisem jednajícího, či zda bude stačit jakákoli možnost určení jednající osoby (např. jen podle e-mailové adresy). V podstatě se jedná o určení vztahu § 561 ObčZ (který stanovuje požadavek na podpis u právního jednání učiněného v písemné formě) a právě komentovaného ustanovení. Zde je nutné konstatovat, že elektronický podpis datové zprávy nesmí u právního jednání chybět (pokud má být zachována písemná forma právního jednání). Není tedy možné považovat komentované ustanovení za (v tomto směru) lex specialis oproti § 561 ObčZ.“ (viz HRDLIČKA, Miloslav. § 562 (Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2024). Oproti tomu komentářová literatura Leges uvádí, že„ Ustanovení § 562 pak upravuje případy, kdy elektronická forma dostačuje požadavku písemné formy, aniž by bylo právní jednání elektronicky podepsáno podle ZEP (zákon o el. podpisu, pozn. soudu). Ustanovení § 562 je tedy zvláštní vůči obecné úpravě písemné formy v § 561.“ (viz MELZER, Filip a KORBEL, František § 562. In MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654 Praha: Leges, 2014, s. 651). Odborná literatura zde tak poskytuje protichůdné názory na danou problematiku. Dle názoru soudu se v případě § 562 odst. 1 o. z. jedná o lex specialis k § 561 odst. 1 o. z., jelikož by jinak § 562 odst. 1 o. z. postrádal význam, protože § 561 odst. 1 o. z. přesně uvádí, co je v případě elektronických komunikací postaveno na roveň vlastnoručnímu podpisu a nepotřebuje další upřesnění (ostatně upřesnění v tomto ohledu poskytují zvláštní právní předpisy, viz znění § 561 odst. 1 o. z.). Nadto je znění § 562 odst. 1 o. z. uvedeno v odlišeném ustanovení než § 561 odst. 1 o. z., což by se v případě, kdy by se jednalo o upřesňující ustanovení k § 561 odst. 1 o. z., nejevilo jako vhodné zařazení.
Žalobkyně však neprokázala, že by byla při uzavírání smlouvy žalovaná jasně identifikována. Byť žalovaná zadávala do systému původního věřitele (právnická osoba) své údaje a ověření prováděla skrze e-mailový účet, pak v e-mailovém účtu nejsou zadané informace nijak verifikovány a každý si může založit fiktivní e-mail. Žalobkyně pak neuvedla, že by žalovaná byla prověřena skrze zaslání kopie občanského průkazu či jiný doklad prokazující její totožnost. Nicméně s ohledem na § 104 z. s. ú. lze uzavřít, že nedodržení písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy a tedy v tomto ohledu nebyla ze strany soudu shledána neplatnost Smlouvy. I sama žalovaná potvrdila, že úvěr jí byl poskytnut, nicméně sporovala výši úvěru a nárokované částky.
Soud však neshledal, že by Původní věřitel dostatečně prověřil úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru ve smyslu § 86 z. s. ú.
V souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú. je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kdy nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú., což bylo ostatně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který uvedl, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“.
K výše uvedenému závěru se později přiklonil i ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém uvedl, že soud je povinen zkoumat schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit z úřední povinnosti. Výše uvedené závěry českých soudů jsou ostatně v souladu i s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, kde je uvedeno, že„ S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.
Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“. K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).
Z předložených důkazů není patrné, že by původní věřitel jakkoliv prověřoval úvěruschopnost žalované mimo informace poskytnuté samotnou žalovanou. Žalobkyně nedoložila žádné výplatní pásky či potvrzení o příjmech od zaměstnavatele či jiné důkazy prokazující prověření příjmové stránky žalované. Rovněž nedoložila žádné důkazy ohledně zkoumání výdajové stránky žalované. V souladu s výše uvedenou judikaturou tak nedostála povinnosti vyplývající ze zákona a judikatury a Smlouva je proto absolutně neplatná. Soud v tomto ohledu nemohl poučit žalobkyni o doplnění důkazů ve smyslu § 118a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále i jako „o. s. ř.“), na jednání.
Dále není ani patrné, že by byla pohledávka na žalobkyni platně postoupena. Jak je uvedeno v § 561 odst. 1 o. z.„ K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího.“. Podpis postupitele však není na smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 uveden.
Soud tak konstatoval, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně postoupení pohledávky na její osobu, prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy a dostatečnou identifikací žalované při podpisu smlouvy.
S ohledem na výše uvedené tak soud nárok žalobkyně zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. Soud zároveň podotýká, že i kdyby bylo prokázáno, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni, pak s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru by byla vypořádávána vzájemná plnění uskutečněná mezi žalovanou a právnická osoba na základě bezdůvodného obohacení, kdy z předložené poslední faktury ani není možné zjistit, jaká vzájemná plnění mezi stranami proběhla, jelikož revolvingový úvěr je neustále načerpáván a vyčerpáván. Pro zjištění obejmu proběhlých plateb z jedné a druhé strany je proto potřeba podrobnější výpis než pouze poslední faktura. I v tomto případě by tak soud nemohl žalobnímu návrhu vyhovět, jelikož by nebylo možné zjistit výši plnění, která by měla být žalobkyni přiznána a soud nemohl ani o tomto žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. poučit.
Byť žalobkyně uvedla, že by v případě procesní aktivity žalované ráda reagovala (viz č.l. 22 spisu), pak nelze pominout, že na procesní reakci žalované ze dne 23. 3. 2021 (č.l. 16 spisu), která jí byla doručena dne 14. 6. 2021 do datové schránky, nijak před samotným jednáním konaným dne 21. 7. 2021 nereagovala.
O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení. Jelikož žalovaná nebyla v řízení zastoupena, pak jí soud v souladu s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. přiznal za jeden úkon 300 Kč, kdy žalovaná učinila v řízení toliko dva úkony – vyjádření ve věci samé a účast na jednání dne 21. 7. 2021 dle § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhl. č. 254/2015 Sb. Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů řízení částka 600 Kč. Náhrada nákladů byla tak žalované přiznána, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.