Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 714/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce C. D., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. V. R. a 2) PhDr. D. R., o zaplacení částky 161.577,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení 72.090,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 11 Co -142, takto:

I. Dovolání žalobce se v části směřující do výroku, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba ohledně částky 7.290,- Kč, a do výroku o nákladech řízení odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 11 Co -142, se v zamítavém výroku co do částky 161.577,- Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení, ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemné žalobě ohledně částky 64.800,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. července 2001, č. j. -112, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci 161.577,- Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení a na nákladech řízení 97.440,- Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. května 2002, č. j. -130, zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 72.090,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení „o vydání doplňujícího rozsudku“.

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že 2. října 1996 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo č. 091196 na rekonstrukci rodinného domku, která byla následně dodatky z 2. října 1996 a z 6. února 1997 doplněna vzhledem ke změnám projektu a ve vztahu k termínu dokončení díla. Opodstatněným shledal nárok žalobce na „zaplacení DPH“ ve výši 81.000,- Kč, když ve smlouvě o dílo bylo výslovně ujednáno, že cena ve výši 1,620.000,- Kč je „bez DPH“.

Dále soud prvního stupně dovodil, že počátkem roku 1997 se účastníci ústně dohodli „na některých změnách“, které žalobce podle požadavků žalovaných provedl, přičemž cena „těchto dodávek a prací s DPH“ činila 80.577,- Kč. Oprávněnost požadavku na zaplacení „tzv. víceprací“ žalobce - dle soudu prvního stupně - prokázal fakturami dodavatelů. Vzhledem ke skutečnosti, že ve smlouvě o dílo byla sjednána cena podle ustanovení § 547 odst. 1 obchodního zákoníku (ze smlouvy nelze dovodit, že nebyla zaručena úplnost rozpočtu, který byl součástí smlouvy), a jelikož „se účastníci na určitých změnách dohodli, aniž byly sjednány důsledky těchto změn na cenu díla“, postupoval podle ustanovení § 549 odst. 2 obchodního zákoníku. Uzavíraje, že žalobce prokázal, že „účelné náklady na tyto změny a nutná činnost“ činily 80.577,- Kč, považoval i v tomto směru žalobu za důvodnou.

Pokud jde o obranu žalovaných, založenou na tvrzení, podle kterého žalovaným vůči žalobci vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty za 18 dní v prodlení s předáním díla, tuto neshledal oprávněnou.

V článku III. smlouvy o dílo byla sjednána úhrada ceny díla tak, že bude zaplaceno 30% při podpisu smlouvy, 40% po měsíci provádění prací a dokončení krovů a hrubé stavby, tj. k 22. listopadu 1996, a 20% při ukončení prací, tj. nejpozději k 10. únoru 1997. Vzhledem k odlišnému názoru účastníků na splatnost „druhé splátky“ soud prvního stupně „vyložil smysl“ předmětného článku, přičemž dospěl k závěru, že termín druhé zálohy byl stanoven na den 22. listopadu 1996. V situaci, kdy tato záloha byla plněna postupně ve dnech 15. prosince 1996, 31. ledna a 10. února 1997, vyjádřil přesvědčení, že žalovaní byli v prodlení s placením po dobu delší, než činilo prodlení žalobce s předáním díla, v důsledku čehož dle článku IV. smlouvy (toto ustanovení zakládalo právo zhotovitele na prodloužení termínu předání díla o počet dní, o které byly platby zpožděny“) dospěl k závěru, že žalovaní „nemohou na žalobci požadovat smluvní pokutu za opožděné předání díla“.

Pokud jde o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných na zaplacení částky 72.090,- Kč, soud prvního stupně odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 27. července 2001, v němž „je vysvětleno“, proč nepovažoval nárok žalovaných na zaplacení smluvní pokuty za důvodný.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 11 Co -142, výše uvedené rozsudky soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 161.577,- Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení, žalobci uložil zaplatit žalovaným částku 64.800,- Kč a ohledně částky 7.290,- Kč „protižalobu“ zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Považuje odvolání žalovaných za včasné, odvolací soud zejména zdůraznil, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně považuje za úplná, ovšem neztotožňuje se s posouzením těchto skutkových zjištění „po stránce unesení důkazního břemene jednotlivých tvrzení účastníků a právním posouzením věci“.

Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 80.577,- Kč za tzv. vícepráce, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal existenci dohody o změně díla ve smyslu ustanovení § 549 odst. 2 obchodního zákoníku a vynaložení nákladů na tyto změny „v zažalované výši“. Odkázal na článek X. smlouvy o dílo, podle něhož veškeré změny či doplňky smlouvy musí být činěny pouze formou číslovaných dodatků opatřených podpisy zástupců obou smluvních stran, a zdůraznil, že existenci takových písemných ujednání žalobce ani netvrdil. Soudu prvního stupně rovněž vytknul, že závěr o „prokázání“ vynaložení nákladů na vícepráce blíže neodůvodnil.

Posuzuje dále důvodnost námitky započtení ve vztahu mezi žalobním nárokem na zaplacení částky 81.000,- Kč a vzájemnou žalobou požadovanou smluvní pokutou, odvolací soud považoval za rozhodující výklad ujednání o platebních podmínkách obsažených v článku III. smlouvy. S poukazem na ustanovení § 266 odst. 2 obchodního zákoníku dovodil, že osoba, která se zaváže zálohu na provedení díla splácet v určitých časových obdobích, má v případě jejich stanovení zpravidla zájem tyto splátky vázat na provedení určité části díla a případné uvedení konkrétního data je jen doplňujícím údajem. Tomu - pokračoval odvolací soud - odpovídají i výpovědi a stanovisko žalovaných, kteří ujednání o zaplacení 40 % zálohy chápali tak, že se jedná „o den zaplacení, kdy bude dokončena hrubá stavba“, a takový smysl ujednání potvrdil i žalobce ve své účastnické výpovědi.

„Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní se nedostali do prodlení se zaplacením zálohy, v důsledku čehož shledal jejich požadavek na zaplacení smluvní pokuty odůvodněný osmnáctidenním prodlením s předáním a ukončením díla, oprávněným.Smluvní pokutu za uvedené období vyčíslil částkou 145.800,- Kč (0,5 % z dohodnuté ceny 1,620.000,- Kč za každý den prodlení), z čehož připadá jako částka k započtení ve vztahu k žalobě 81.000,- Kč, a vzájemná žaloba je tak důvodná ve zbývající výši 64.800,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

Zpochybňuje zejména závěr odvolacího soudu, že žalovaní se neocitli v prodlení se zaplacením zálohy ve výši „40 %“ a s odkazem na článek III. smlouvy o dílo se naopak ztotožňuje se soudem prvního stupně, podle něhož byla druhá záloha splatná 22. listopadu 1996.

Ve vztahu k tzv. vícepracím a nároku na jejich zaplacení odvolacímu soudu vytýká, že místo toho, aby se věcí blíže zabýval sám (a dokazování doplnil, popř. rozsudek soudu prvního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), přistoupil bez dalšího k jeho změně, v čemž spatřoval „zjevné procesní pochybení“.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu „záležitost úroků z prodlení ve výši 21% p. a. od 10. května 1997 do zaplacení“ a za „jediný nesporný nárok“ měl pouze uplatněnou částku 81.000,- Kč z titulu doplatku dohodnuté ceny.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba co do částky 7.290,- Kč. Nejvyšší soud ale již v usnesení ze dne 30. října 1997 sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten z účastníků, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím vzájemné žaloby v označené části bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce, takže v tomto rozsahu je jeho dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn) a Nejvyšší soud je proto podle a odmítl.

Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Uvedený výrok - ač součástí rozsudku - má povahu usnesení ( ), přičemž přípustnost dovolání proti takovému usnesení v ustanoveních až nestanoví (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i v této části podle ustanovení a odmítl.

Ve zbývající části je dovolání žalobce přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci je postiženo i řízení v této věci.

Pro závěr, že ustanovení ve znění , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001, není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001 (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez zřetele k tomu, že řízení bylo zahájeno 10. září 1997 tedy platí, že při jednáních před soudem prvního stupně uskutečněných po 31. prosinci 2000, již byl soud prvního stupně povinen postupovat podle ve znění účinném od 1. ledna 2001, včetně úpravy obsažené v

Podle ustanovení , ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

Ustanovení pak určuje, že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu uplatňovat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených u nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle

Podle ustanovení věty druhé k jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Mezi jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří především nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl - oproti soudu prvního stupně - k odlišnému závěru ohledně prokázání dohody o změně díla ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku a ohledně prokázání vynaložení nákladů ve výši 80.577,- Kč na tzv. vícepráce (změny díla). Pokud by k témuž úsudku dospěl též soud prvního stupně, musel by - v intencích ustanovení a odst. 3 - žalobce poučit, že dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, a že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzvat jej, aby svá tvrzení doplni a důkazy bez zbytečného odkladu označil, a poučit jej, o čem má tvrzení doplnit, jakož i o následcích nesplnění této výzvy.

Poučovací povinnost podle ustanovení je vybudována na objektivním principu a poskytnutí potřebného poučení tak není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dověděl. Nebylo-li účastníku takové poučení poskytnuto proto, že soud prvního stupně posoudil otázku unesení důkazního břemene ve prospěch žalobce (z pohledu odvolacího soudu nesprávně), došlo i v tomto případě k porušení ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou.

Odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně - ať již tím, že by příslušné poučení poskytl žalobci sám, nebo tím, že by přihlédl k novým žalobním tvrzením, jež žalobce uplatnil v odvolacím řízení - v důsledku úpravy obsažené v (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 209, a rozsudek ze dne 16. března 2004, sp. zn. ). Jiný postup než zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně by tak při zjištění existence výše uvedené vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze tehdy, pokud by žalobce na řádné poučení odvolacího soudu podle ustanovení nijak nereagoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ani pokud jde o řešení otázky důvodnosti námitky započtení (uplatněné v rámci procesní obrany proti žalobnímu požadavku na zaplacení částky 81.000,- Kč s příslušenstvím) a vzájemné žaloby na zaplacení smluvní pokuty.

Právní závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalovaní nedostali do prodlení s placením druhé zálohy (rozuměj zálohy ve výši 40 % ceny), vybudovaný na závěru, že tato záloha byla vázána na dokončení hrubé stavby, totiž neobstojí ani v rovině jeho vlastní argumentace.

Odvolací soud se totiž, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, otázkou, kdy byla hrubá stavba dokončena, nezabýval, a rovněž pominul, že podle bodu III. smlouvy mělo být 40 % ceny zaplaceno, mimo jiné, po dokončení krovů. Považoval-li - vzhledem k přijatému výkladu článku III. smlouvy - za rozhodující pro řešení otázky prodlení žalovaných s placením části ceny díla dokončení hrubé stavby a nevypořádal-li se současně s tím, zda a kdy k němu došlo, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu není správné ani z pohledu v něm přijatého závěru o včasnosti odvolání žalovaných.

Podle ustanovení odvolání se podává do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné rozhodnutí týkající se výroku rozhodnutí běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení (odstavec 1). Odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání, nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení (odstavec 2).

Jak je zřejmé z obsahu spisu, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. července 2001, č. j. -112, byl doručen zástupci žalovaných Mgr. P. M., advokátu, 30. srpna 2001 (srov. doručenku u č. l. 115) a posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání bylo 14. září 2001 (pátek). Odvolání bylo dáno na poštu k přepravě 17. září 2001 (srov. obálku č.l. 119). Vycházeje z výše uvedených časových údajů a maje za správné poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání a o soudu, u něhož se podává, obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze považovat závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo odvolání podáno ve lhůtě určené ustanovením , za správný.

Okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným odvoláním, představuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 38/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry, byť přijaté při výkladu ve znění účinném do 31. prosince 1995, se uplatní i v této věci).

Protože řízení před odvolacím soudem je postiženo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným a v závislém výroku o nákladech řízení) bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení věty za středníkem, odst. 3 a odst. 5 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta za středníkem ).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. května 2004

JUDr. Ivana Štenglová,v. r.

předsedkyně senátu